Článek
Místo, kam babička celý život ukládala svůj poklad – stovky sklenic s marmeládami, okurkami, kompotem, a já nevím čím ještě. Když před dvěma měsíci odešla, věděla jsem, že tenhle úkol jednou přijde, ale pořád jsem ho oddalovala.
Popadla jsem krabici, hadry a odhodlání, že ten den udělám pořádek jednou provždy. Většina sklenic byla obyčejných – průhledných s klasickým šroubovacím víčkem. Prázdné putovaly do tašky na recyklaci. Ale pak jsem v rohu narazila na polici, kde stály krásné staré sklenice, některé barevné, jiné s reliéfem, všechny s kovovými sponami a těsněním. Byly zaprášené, ale když jsem jednu otřela rukávem, zazářila jako drahokam.
Druhý den jsem celý ten poklad umyla a postavila na kuchyňský stůl. Manžel jen protočil oči. „Prosím tě, co s tím vším budeš dělat? Dneska si koupíš zavařovačky v každém supermarketu,“ řekl a odešel do obýváku sledovat fotbal. Nechala jsem ho být a začala si sklenice prohlížet pořádně.
Jedna byla modrozelená, se vzorem podobným vlnkám. Další měla na skle vyražené ovoce. Třetí byla mléčně bílá s kovovým uzávěrem, který po tolika letech pořád perfektně fungoval. Na dně každé byl nějaký nápis nebo značka. Jména, která mi nic neříkala, ale zněla jako z jiné doby.
Ze zvědavosti jsem vyfotila tu nejkrásnější – sytě modrou s reliéfem vinné révy – a dala fotku na sociální sítě s otázkou, jestli někdo ví, o co jde. Šla jsem spát a zapomněla na to.
Ráno jsem se nestačila divit. Pod fotkou bylo přes čtyřicet komentářů. Kamarádka Lenka mi napsala, že moje sklenice je pravděpodobně z 30. let minulého století. Nějaký neznámý sběratel nabízel, že mi ji koupí za „rozumnou cenu“. A několik lidí mi poslalo odkazy na aukční servery, kde se podobné sklenice prodávaly za částky, které by pokryly týdenní nákup.
Nečekala jsem to. Pro mě to byly prostě babiččiny sklenice, obyčejné věci z minulosti. Ale zjevně ne pro všechny. Začala jsem hledat informace a našla celý svět sběratelů starého skla. Některé kousky, které vypadaly nenápadně, měly hodnotu stovek korun. Jiné, výjimečné, se prodávaly i za tisíce.
„Jani, nevíš, kde je otevírák?“ zavolal manžel z kuchyně, když se odpoledne vrátil z práce. Našel mě u stolu obklopenou sklenicemi a s nosem zabořeným do notebooku. „Co to děláš?“
„Zjistila jsem, že ty staré sklenice mají hodnotu,“ odpověděla jsem nadšeně. „Tahle modrá je pravděpodobně z první republiky a tenhle vzor se už nevyrábí.“
Podíval se na mě s výrazem, který jsem znala z dob, kdy jsem si chtěla pořídit kočku nebo začít s jógou. „A co s nimi teda budeš dělat? Prodáš je?“
Ta otázka mě zarazila. Neměla jsem v plánu je prodávat. Byly babiččiny. Představila jsem si, kolikrát je držela v rukách, plnila ovocem ze zahrady, zavařovala v nich celé léto. Kolikrát je vytahovala ze sklepa, když přišla návštěva.
„Ne,“ řekla jsem nakonec. „Použiju je.“
A tak jsem začala. Nejdřív jsem do nich dávala květiny – vypadaly skvěle na parapetu. Pak jsem v nich začala skladovat mouku, cukr a těstoviny – mnohem hezčí než plastové dózy z obchodu. Z jedné se stal svícen, z další váza. A ty nejkrásnější jsem postavila do vitríny v obýváku jako dekoraci.
Postupně jsem zjistila, že nejsem sama. Na internetu existuje celá komunita lidí, kteří staré sklenice sbírají, vyměňují, renovují. Jedni v nich pěstují bylinky, jiní z nich vyrábějí lampy. A někteří je prostě jen mají vystavené, protože jsou krásné.
Dnes už vím, že ty sklenice nejsou jen nádoby. Jsou to svědkové jiné doby, kdy se věci vyráběly tak, aby vydržely. Kdy se sklenice po vyprázdnění nevyhazovala, ale použila znovu. A znovu. A znovu. Jsou to malá umělecká díla, která přežila desetiletí a pořád plní svůj účel.
Babička by měla radost. Pokaždé, když použiju jednu z jejích sklenic, mám pocit, že je se mnou. A to je hodnota, kterou nevyčíslím žádnou částkou na aukčním serveru.
