Článek
Dodnes si pamatuju ten pocit, když jsem přišla ze školy, promrzlá zimou, a babička už měla na stole připravený krajíc chleba, poctivě namazaný vrstvou sádla s kousky škvarků. Navrch nasypaná nakrájená cibule a špetka soli.
„Najez se pořádně,“ říkávala babička. „Ze šumáčků a pitíček sílu mít nebudeš.“ A měla pravdu. S chlebem se sádlem a cibulí jsem vydržela běhat venku až do večera, zatímco kamarádky s jejich „modernějšími“ svačinami už dávno hlásily hlad.
Na sádlo se u nás doma nedalo dopustit. Děda ho používal jako lék – při nachlazení nám babička mazala hrudník směsí sádla a nastrouhaného křenu. Na popáleniny bylo nejlepší čisté sádlo. A když jsme měli oslavu, nesměly chybět bramborové placky smažené na sádle – úplně jiné než ty na oleji.
Pamatuju si, jak jsem v devadesátých letech, kdy jsem začínala studovat na vysoké, přinesla chleba se sádlem do školy. Spolubydlící z koleje na mě koukala, jako bych jedla něco z jiné planety. „To jíš dobrovolně? Vždyť je to samý tuk a cholesterol, zničíš si cévy!“ tvrdila s přesvědčením čerstvě nabytým z prvních časopisů o zdravé výživě.
Tehdy začalo sádlo dostávat nálepku potraviny, která patří do minulosti. Do doby nedostatku. Něco, co jedli naši předkové jen proto, že neměli na výběr. Oleje, margaríny, později avokádo – to vše mělo být lepší, zdravější, modernější.
Jenže není to tak jednoduché. Když jsem nedávno mluvila s tetou Mařkou, která letos oslavila osmdesátku a pořád je čilá jako rybička, rozesmála se, když jsem jí vyprávěla o dnešním odmítání sádla.
„Holka, my jsme na tom sádle vyrostli a dožili se vysokého věku,“ řekla mi, když krájela další plátek domácího chleba, který si stále peče. „Tvůj děda dělal v lese, celý život těžkou práci, sádlo jedl denně a dožil se dvaaosmdesáti. Žádný cholesterol, žádné srdce. Nakonec ho sklátila ta blbá borovice, když ji šel pokácet.“
Začala jsem se o sádlo zajímat víc. Ne z nostalgie, ale proto, že mi něco nesedělo. Jak to, že generace našich babiček a dědů, kteří jedli sádlo pravidelně, netrpěli obezitou a srdečními chorobami v takové míře jako my? Je možné, že jsme něco přehlédli?
Zavolala jsem mé známé lékařce, která se specializuje na výživu. „S tím sádlem je to zajímavý paradox,“ řekla mi. „Když se podíváš na složení vepřového sádla, zjistíš, že téměř polovinu tvoří kyselina olejová – stejná, kterou všichni vychvalují v olivovém oleji. A je tam i kyselina palmitová, stejně jako v mateřském mléce.“
Také mi vysvětlila, že problém není ani tak sádlo samotné, ale způsob, jakým dnes žijeme. „Vaši prarodiče měli fyzicky náročnou práci, jedli mnohem méně průmyslově zpracovaných potravin, neznali fast food, měli pravidelný režim. Mohli si dovolit sádlo, protože ho jejich tělo dokázalo zpracovat.“
To potvrdila i paní Jarmila z našeho domu, která celý život pracovala jako kuchařka ve školní jídelně. „Dřív se vařilo ze základních surovin, ne z polotovarů. Sádlo bylo z domácího chovu, ne z prasat napěchovaných antibiotiky. A hlavně – jedlo se všeho míň, ale kvalitněji. To je ten rozdíl.“
Minulý týden jsem udělala malý experiment. Pozvala jsem na oběd rodinu a místo obvyklých chlebíčků jsem jako předkrm připravila chleba se sádlem a cibulí. Moje děti – dvanáctiletá Anežka a desetiletý Tonda – se nejdřív tvářily nedůvěřivě. Vychované v době avokádových toastů a chia semínek netušily, co je čeká.
„Fuj, to vypadá divně,“ řekl Tonda, když viděl sklenici se sádlem. Ale po prvním soustu se jeho výraz změnil. „Mami, to je vlastně dobrý! Jako slaninová pomazánka, ale lepší!“ A Anežka, která obvykle jí jak vrabec, si vzala ještě jeden krajíc.
Možná je načase přestat démonizovat potraviny, které živily celé generace. Možná bychom se měli víc zamyslet nad celkovým životním stylem – jestli se dostatečně hýbeme, jestli nejíme příliš mnoho průmyslově upravených potravin, jestli netrpíme zbytečným stresem.
A možná, jen možná, bychom si občas mohli dopřát krajíc chleba se sádlem a cibulí. Ne každý den, ne v nadměrném množství. Ale jako připomínku, že ne všechno staré je špatné a ne všechno nové je lepší. Jako vzpomínku na doby, kdy jídlo spojovalo rodinu a kdy svačina dokázala zahřát nejen tělo, ale i duši.
Jak říkávala babička: „Po dobrém jídle tě nikdo nepozná.“ A měla pravdu. I když to jídlo bylo jen obyčejný chleba se sádlem a cibulí.
