Odletěli jsme do Itálie a nemáme kufry. Koupat se asi budeme ve spoďárech a podprsence

Ráda bych se s vámi podělila o svůj životní příběh, který se mi stal v úterý. Nejsem ten typ, který by si veřejně stěžoval, ale čeho je moc, toho je příliš. Já a moje dcera právě přijíždíme na letiště, jsme plné nadšení a těšíme se na svou dovolenou v Itálii. Po měsících plánování jsme konečně na místě, naše kufry nacpané vším potřebným pro perfektní odpočinek od plavek až po večerní šaty jsou připraveny k odbavení. Avšak již na letišti nás čeká první komplikace. Naše letadlo sice odlétá přesně na čas, ale naše radost z pohodového letu je brzy minulostí a my se dozvídáme, že z důvodu nedostatku leteckého personálu zůstanou všechny naše zavazadla v Praze. Hned po přistání v Itálii náš vztek narůstá.

Nikde na nás nečeká náš delegát, nikdo nám nedokáže vysvětlit situaci, ani nám neumí říct, co máme dělat. A vůbec už nikdo neví, kdy a zda vůbec naše zavazadla dorazí. Nikde není informace o tom, kde je nějaká kancelář, abychom mohli podat stížnost a reklamaci. Chodíme marně od jedné přepážky ke druhé a obtěžujeme je svými stále stejnými dotazy, kde jsou a kdy budou naše kufry na místě. Pracovnice přepážek se na nás mile usmívají a přehazují si nás jako horkou bramboru s tím, že musíme trpělivě čekat. Ony sami nevědí, co nám mají říct, vždyť zrovna italské letiště za nic nemůže. Tedy asi. Útěchou nám je jen to, že v tom nejsme sami, protože letiště je plné stejně zmatených a frustrovaných cestujících jako jsme my dvě. Jděte k moři, říká nám jedna z pracovnic letiště. Zadarmo vás tam odveze taxi a počkáte venku. Ano, super, k moři sice půjdeme, ale koupat se asi budeme ve spoďárech a podprsence.

Sama sobě říkám, že musíme zůstat klidné a najít řešení. Proto se vše snažím vysvětlit i dceři, která se také snaží zachovat optimismus. Strávíme ještě několik dalších hodin zkoušením zjistit, kde naše kufry jsou, ale bez úspěchu. Nakonec jsme se rozhodly celou situaci vyřešit tím, že si nezbytně nutné věci prostě koupíme znovu a odjely jsme vyčerpané a vyhladovělé do hotelu. Následující dny jsme strávily na místních tržnicích nákupem levného základního oblečení a kosmetiky a denně voláme na letiště s nadějí získat informace o našich zavazadlech. Nikdo však neví, kde jsou. To je docela vtipné, protože za 7 dnů odlétáme zpět do Prahy a chci vidět, kde pak budeme naše kufry znovu hledat.

Až po třech dnech nám hotelová recepce sděluje, že naše kufry byly konečně doručeny na letiště Pescara. Přestože tento začátek dovolené nebyl podle našich představ, snažíme se to nebrat příliš těžce. Užíváme si krásy Itálie, od toskánských kopců po místní delikatesy a slunečné dny na pláži. Co je ale vtipné je představa, že bychom se měly koupat jen ve spodním prádle, nebo také rovnou na ostro. Co by asi na to místní pohlední Italové asi řekli?

Zdroje: Autorský text a vlastní zkušenost