Článek
Paní Markéta Šmídová z Valašských Klobouků se rozhodla podělit o svůj příběh, který se jí stal na její pravidelné cestě za dcerou do Holandska. Během této cesty totiž musela navštívit toalety na čerpací stanici, kde se však setkala s velmi nepříjemnou obsluhou. Ta jí cestu na WC znemožnila a dokonce zakázala. Něco tak hrozného paní Markéta ještě nezažila.
Stalo se mi to během mé cesty autem, když jsem jela do Holandska za svou dcerou. Dlouhé cesty jsem podnikala pravidelně několikrát do roka. Tentokrát mě čekala několikahodinová cesta po dálnici. Jak už to tak bývá, před cestou jsem se snažila pít co nejméně, ale po několika hodinách za volantem se potřeba jít na toaletu stávala přece jen už neodkladnou záležitostí. A nešlo to jinak.
Potřebovala jsem na toaletu, ale obsluha na benzínce mi to zakázala
Proto jsem nadějně zamířila na čerpací stanici, která se nacházela u hraničního přechodu, kterou jsem již v minulosti bez problémů využívala a s jejich službami i poskytovaným zařízením jsem byla vždy nadmíru spokojená. Rychlým krokem a s plným močovým měchýřem jsem zamířila ke dveřím toalet, kde mě náhle zastihla nemilá situace. Postarší žena, která vybírala poplatek za použití WC a kousek toaletního papíru, se na mě vážně podívala a pronesla: „Pardon, ale teď vás dámo nemůžu pustit dovnitř na toaletu,“ řekla a s kbelíkem a mopem v ruce pokračovala v úklidu. „Právě jsem vytřela a vyčistila toalety, a tak je musím předat kolegyni. Musí být čisté a voňavé pro další turisty,“ řekla mi dost jasně s tím, že mám okamžitě odejít. Nikde jinde však nebyla žádná cedule ani výstraha o tom, že bych nesměla místní toalety využívat.
Zůstala jsem stát ve dveřích jako opařená, zároveň naštvaná a s nohami zkroucenými přes sebe. Zkoušela jsem jí vysvětlit moji vážnou situaci, poukazovala jsem na naléhavost a zdvořile prosila o výjimku, ale její odpověď byla neoblomná. „Opravdu to nejde, jděte si klidně tady do lesíka, tam je místa dost,“ trvala na svém pracovnice benziny. Je to opravdu nepříjemné, když člověk cestuje tak daleko a nemůže se spolehnout ani na základní potřeby při cestě. Cítím se jako ve škole, kde mi někdo říká, kdy mohu a nemohu jít na toaletu. No to je vrchol, připadala jsem si jako malé dítě, které musí čekat, až mu někdo něco dovolí.
Údajně je musí předat čisté
Nezbývalo mi tedy nic jiného než se vrátit zpět za volant a pokračovat na další nejbližší čerpací stanici, která byla až po dvaceti kilometrech. Už se to skutečně nedalo vydržet a místo toho, abych se soustředila na cestu, jsem se zaměřila na svůj bolavý měchýř. Každý kilometr jsem cítila narůstající nepohodlí a stres z toho, že možná nestihnu toaletu. Když jsem konečně dorazila a zjistila, že toalety jsou volné a dostupné bez omezení, zajásala jsem.
S obrovskou úlevou jsem vyřešila svoji naléhavou potřebu a pak si dopřála vytoužený odpočinek v klidu se šálkem kávy, který jsem si dala jako odměnu za překonání této nepříjemné překážky. Zbytek cesty jsem přemýšlela o tom, jak někdy malé věci, jako je lidský přístup, mohou ovlivnit celý průběh naší poklidné jízdy. Ačkoli byla nakonec moje situace vyřešena kladně, zanechala ve mně pocit, že i malá laskavost může znamenat velkou úlevu. A co bych vzkázala obsluze? Možná být trochu milejší a usměvavější.
Zdroje: autorský text, rozhovor, vlastní dotazování a příběh paní Markéty
