Článek
Chorvatsko jsme vyloučili – drahé, daleko, přecpané. Itálie? Tam byla švagrová loni a nestačila si stěžovat. A pak najednou večer přišel článek na internetu. „Polsko má taky moře, a není to taková blbost, jak se zdá.“ Přiznávám – napoprvé jsem se smál. Polsko? Jakože Balt? Vážně?
Jenže pak mi to začalo vrtat hlavou. Sedl jsem si k mapě, zkusil spočítat kilometry, zadal pár hesel do vyhledávače. A najednou to přestalo znít jako vtip. Osm hodin autem. Ceny poloviční. Moře studenější, ale vzduch čistý. A hlavně – žádní Češi, žádné předsudky, žádné očekávání. Když jsem to doma nadhodil, žena se na mě podívala jak na blázna. „Do Polska? K moři? Co tam jako budeme dělat?“ Děti taky nevypadaly nadšeně. Ale bylo mi to jedno. Něco ve mně říkalo: Zkus to. A tak jsem udělal rezervaci. Městečko jménem Jastarnia. Nikdo z nás ho neuměl ani vyslovit.
Jeli jsme bez očekávání. Cesta byla dlouhá, ale snesitelná. Před hranicemi jsme ještě stihli zastávku na záchod a koupit colu na benzínce, jakou už dnes u nás člověk skoro nepotká. Všechno trochu zpomalené, ale v dobrém slova smyslu. Když jsme dojeli, bylo pozdě odpoledne. Slunce nízko, dřevěné domky, písek u silnice. A za rohem moře. Ne to tyrkysové jako na prospektech z jihu, ale klidné, šedozelené, s pískem, co chladí nohy. První večer jsme šli k vodě jen tak. Děti si vyhrnuly nohavice, já si sedl na kmen a najednou mi bylo dobře. V tichu, bez hlasů sousedů z apartmánu, bez grilů, bez muziky z repráku.
Ráno nás probudilo slunce. A pak už to šlo rychle. Koupili jsme kola. Zjistili jsme, že celá ta část pobřeží je propojená cyklostezkou, co vede lesem, přes duny, kolem písečných pláží a starých bunkrů. Děti byly nadšené. Každý den jsme objevovali něco nového. Malé rybárny, kde jsme si dávali smaženou tresku. Pekařství, kde chleba voněl jako u babičky. A ten klid. Nebyla to dovolená na efekt, ale na prožitek. Bez stresu, bez plánů. Ráno jsme vstali, vymysleli si směr, vzali svačinu a prostě jeli. Občas jsme zastavili jen proto, že někdo zahlédl veverku. Nebo proto, že bylo ticho. To se v dnešním světě moc nevidí.
Zlom přišel třetí den. Seděli jsme na pláži, děti si stavěly hrad, žena četla. A já se najednou rozbrečel. Jen tak. Vzpomněl jsem si, kdy naposled jsem něco takového cítil – ten klid, bezpečí, úplnost. Bylo mi asi deset a seděli jsme s tátou u rybníka. Nic se nedělo, ale bylo to celé správně. A teď to bylo znovu tady. Po letech, po všech těch povinnostech, hypotékách, hádkách a kompromisech.
Po návratu jsme mluvili o Polsku pořád. Kamarádi se ptali, jestli jsme se nezbláznili. Ale v očích jsme měli ten klid. A tak jsme tam další rok jeli znovu. Tentokrát jsme už věděli, kam přesně. Zarezervovali jsme stejný domek, přivezli sebou kafe, učili se pár polských slovíček. Děti se těšily na ryby, žena na borůvkové koláče, já na to ticho. A pak další rok znovu. A další. Dnes už říkáme „jedeme domů“ a nemyslíme tím byt na sídlišti.
Ten kus Polska nás změnil. Možná proto, že nás ničím nesvazoval. Nebylo tam nic, co by se muselo. Jen to, co jsme si dovolili sami. A hlavně – nikdo se na nás nedíval skrz prsty. Byli jsme pro místní jen další rodina, která si chce odpočinout. Nikdo nic nečekal, nikdo nás nesoudil. A já pochopil, jak moc jsme si zvykli žít pod pohledem ostatních. A jak moc jsme zapomněli být jen tak. Spolu. V klidu.
Letos tam pojedeme pošesté. Už se ptáme, jak se daří panu Tadeuszovi, co prodává ryby. Už víme, kde mají nejlepší zmrzlinu. A taky víme, kde je schovaná ta jedna lavička, kde nefouká vítr a kde západy slunce vypadají, jako by někdo rozlil pomerančový džus do oblak. A já jsem za tu první náhodu vděčný víc, než se dá říct.
Kdyby mi tehdy někdo řekl, že moje nejmilejší místo u moře bude v Polsku, asi bych se taky smál. Ale sázka na neznámé místo se opravdu vyplatila. Ne protože by to bylo senzační nebo fotogenické. Ale protože je to opravdové. A protože když tam sedíme všichni spolu na dece a koukáme na vlny, je mi jasné, že víc už nepotřebuju. A že právě tohle je to „někam patřit“.
