Článek
Naše lednice zela prázdnotou a manžel s dětmi by večer očekávali něco k jídlu, což je v naší rodině taková neměnná tradice. Zajela jsem do Lidlu na kraji města. Není to můj oblíbený obchod, ale měla jsem to po cestě a chtěla jsem už být rychle doma. Navíc jsem věděla, že tam mají ty italské týdny, a moje dcera Karolína zbožňuje jejich tiramisu. Běžný nákup, nic zvláštního. Nakoupila jsem, co jsem potřebovala, a vydala se k pokladnám.
A tehdy jsem ho poprvé uviděla. Mladý muž, mohlo mu být něco kolem pětadvaceti, hubený, s krátkými hnědými vlasy a unavenýma očima. Seděl na pokladně číslo tři a obsluhoval dlouhou frontu zákazníků. Frontu, do které jsem se automaticky zařadila i já se svým nákupem. Měla jsem toho docela dost a těšila jsem se, až budu doma. Lidé přede mnou netrpělivě přešlapovali, někteří si hlasitě vzdychali. Fronta postupovala pomalu.
A pak jsem si všimla, proč to tak vázne. Ten mladík totiž neobsluhoval jen naši pokladnu. Každých pár minut vyskočil ze své židle a běžel k samoobslužným pokladnám na druhé straně uličky. Tam vždy někomu pomohl, něco odblokoval, zadal kód, pak se vrátil k nám, markoval pár položek, a zase běžel pryč. „To není možný, to snad nemyslí vážně,“ zamumlala paní přede mnou, korpulentní žena s výrazně obarvenými vlasy a nákupem, který byl minimálně dvakrát větší než ten můj. „To si nemůžou najmout víc lidí? Proč musí jeden člověk dělat práci za dva?“
Nemohla jsem si pomoct, ale musela jsem s ní souhlasit. Pokladní byl zpocený, na čele se mu perlily kapky potu, které si co chvíli otíral rukávem. Oči měl zarudlé a jeho pohyby byly stále rychlejší, nervóznější. Snažil se vyhovět všem najednou a na jeho tváři bylo vidět, jak moc ho to vyčerpává. Když konečně přišla řada na paní přede mnou, pokladní opět odběhl. Nejdřív to vypadalo, že půjde k samoobslužným pokladnám, ale pak jsem si všimla, že míří k regálu s pečivem. Vzal čerstvé housky a spěchal zpět. „Promiňte, musel jsem doplnit pečivo, než se zavře,“ vysvětlil paní, která na něj nevěřícně zírala. „Další, prosím.“
Začal markovat její velký nákup. Pípání čtečky splývalo v jednotvárný zvuk, který jako by podtrhoval monotónnost jeho práce. Sledovala jsem ty zručné a rychlé pohyby, když uchopil každý produkt a protáhl ho čtečkou. Práce, která vypadá tak jednoduše, ale při bližším pohledu vyžaduje neustálou koncentraci a rychlost. Vtom zablikala červená kontrolka u samoobslužných pokladen. Starší pán s berlí tam stál bezradně před obrazovkou. Pokladní se omluvil, vstal a běžel tam. Paní přede mnou protočila oči a tiše zaklela.
Pozorovala jsem toho mladého muže, jak trpělivě vysvětluje seniorovi, kam má vložit bankovku. Pak spěchal zpět, aby dokončil markování nákupu naší nasupenější zákaznice. Když konečně přišla řada na mě, cítila jsem se skoro provinile, že mu přidávám další práci. Snažila jsem se být co nejrychlejší, položky jsem skládala na pás v logickém pořadí, aby je mohl snadno markovat. „Promiňte za to čekání,“ řekl mi tiše, když začal skenovat můj nákup. Jeho hlas zněl unaveně, ale snažil se znít profesionálně. „Dneska nás je málo, dva kolegové jsou nemocní.“
„To je v pořádku,“ odpověděla jsem a myslela to upřímně. „Děláte, co můžete.“ Usmál se, byl to krátký, letmý úsměv, ale byl upřímný. Pak zablikala další kontrolka u samoobslužných pokladen a on znovu odběhl. Cestou domů jsem nemohla přestat myslet na toho pokladního. Na jeho únavu, na stres, kterému byl vystaven. Na nepříjemné zákazníky, na nekonečný proud práce. Na to, jak málo peněz za to pravděpodobně dostává. A na to, jak jsem si vždycky myslela, že práce pokladního musí být nudná, jednoduchá, monotónní.
Večer jsem to vyprávěla manželovi. Pracuje jako mistr ve výrobě, v malé fabrice na okraji města. Práce tam není jednoduchá, ale vždycky říká, že aspoň nemusí neustále jednat s lidmi. Že si může dělat svou práci svým tempem a nikdo mu nefuní za krk. Uvědomila jsem si, kolik zaměstnání vlastně nevidíme. Kolik neviditelné práce, stresu a úsilí stojí za každodenními věcmi, které bereme jako samozřejmost. Za nákupem v supermarketu, za balíčkem doručeným až ke dveřím, za čistou podlahou v obchodním centru.
Ten mladý muž mi připomněl, že za ty peníze, za ten stres, za ten nevděk – bych raději také dělala cokoli jiného. A možná právě tohle bychom si měli uvědomit, když příště netrpělivě čekáme ve frontě u pokladny.
