Článek
Měla za to, že s úctou a respektem se dá vyjít téměř s kýmkoli. Jenže některé věci člověk nečeká ani v těch nejhorších představách. „Už od začátku mi bylo jasné, že mě moc nemá v lásce,“ říká tiše Diana. „Občas utrousila poznámku o tom, že jsem moc mladá, jindy že bych se měla naučit vařit jinak než podle Tik Toku. Brala jsem to jako klasické špičkování. Ale pak přišel den, který mi úplně otevřel oči.“
Ráno, když odešla do práce, vypadalo jako každé jiné. Jenže když se vrátila domů, skříň v jejich společném pokoji byla otevřená a poloprázdná. Některé věci ležely na posteli, jiné zmizely úplně. Včetně několika jejích oblíbených outfitů.
„Zeptala jsem se přítele, jestli něco hledal nebo jestli třeba něco neprala jeho máma. Ale on se tvářil zmateně. Pak přišla ona a naprosto klidně mi oznámila, že moje oblečení vyřadila, protože podle ní se takhle slušná žena prostě neobléká.“
Diana se dozvěděla, že některé její šaty a topy skončily v pytli na charitu, jiné prý rovnou vyhodila. Bez ptaní, bez varování. Prý jí to připadalo „normální“, když s nimi bydlí a měla by se podle ní chovat „jako doma“ tedy podle jejich pravidel.
„Byla jsem úplně v šoku. Nikdy bych si nedovolila sáhnout někomu jinému do věcí, natož je rovnou vyhodit. Když jsem se ozvala, řekla mi, že jí zato jednou poděkuju, že mi jen pomáhá být lepší ženou. To mě úplně odrovnalo.“
S přítelem jsem si o tom promluvila, ale moc pochopení nenašla. Sice řekl, že to přehnala, ale zároveň se s mámou hádat nechtěl. Prý to myslela dobře. Diana tak stála před rozhodnutím. Buď se přizpůsobí, nebo půjde pryč.
Nakonec si našla podnájem a odešla. Nechtěla žít někde, kde jí berou osobní prostor a určují, co si smí oblékat. „Byla to pro mě lekce. Důležitá, i když bolestivá. Teď už vím, že respekt musí být oboustranný. A že i když se to tváří jako pomoc, někdy jde prostě o manipulaci.“
