Článek
Ale po víkendu, který jsem strávila ve společnosti vnoučat mé dobré kamarádky, mám pocit, že mi někdo přejel záhon válcem. A nemyslím to jen obrazně. Můj záhon skutečně připomíná tankodrom. Moje kamarádka Jana mi volala už před týdnem, že přijedou na chalupu, a jestli bychom se nemohly zase sejít jako dřív. Těšila jsem se. Známe se od školy, prožily jsme toho spolu dost. Dlouho jsme se neviděly, a tak mi ani nepřišlo zvláštní, že s sebou bere i svou dceru s dětmi. Dvě vnoučata, kluci, prý čilí, ale hodní. „No jasně, přijďte, mám po zimě všechno upravené, na zahradě už to kvete, dáme si kávu, kluci se zabaví, bude fajn,“ říkala jsem jí do telefonu. A opravdu jsem to tak i myslela. Jenže ta návštěva mě dostala do situace, která mě ještě teď nutí počítat do deseti.
Bylo sobotní odpoledne, všechno bylo připravené. Upekla jsem bábovku, dala na stůl nový ubrus, otevřela branku. Jana přišla první, objaly jsme se, smály se. Za ní její dcera a dva kluci – možná sedm a devět. Hned jak vešli, začali pobíhat kolem. Všechno okukovali, ale nebylo to takové to dětské zkoumání se zájmem. Byla to spíš invaze. Než jsem stačila donést kávu, jeden z nich už měl v ruce mou skleněnou vázu, kterou jsem dostala od mámy. Druhý se mezitím rozhodl, že je výborný nápad běhat po čerstvě osázených záhonech. Řekla jsem s úsměvem, že tohle asi není úplně dobrý nápad, ale žádná reakce nepřišla. Ani od nich, ani od jejich matky. Ta se tvářila, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.
Zpočátku jsem si říkala – nebudu hned nepříjemná, děti jsou prostě živé. Ale s každou další minutou bylo jasnější, že tohle nebude jen drobné rozpustilé pobíhání. Kluci křičeli, běhali po trávníku s klacky, mávali s nimi kolem záhonů a růží, tahali kůru z mulčování a házeli ji do sudu na vodu. A nikdo nic. Jejich matka seděla, popíjela kávu a dělala, že je vše v pořádku. Jana vypadala trochu rozpačitě, ale mlčela. A já tam stála, dívala se, jak mi mizí kus práce, a nevěděla, co mám dělat.
Ve chvíli, kdy mladší z nich začal házet malé kameny do jezírka, kde mám lekníny, jsem se už neudržela. Poprosila jsem ho, ať to nedělá. Nezakřičela jsem, neponížila ho, jen jsem prostě řekla: „Tohle, prosím, nedělej, mám tam rybičky.“ Odpověděl mi pohledem, který nepocházel z hlavy sedmiletého dítěte. Byla v něm naprostá neúcta, prázdno a ignorace. A pak přišla ta věta – z úst jeho matky: „Ježíš, vždyť je to jen voda a pár kytek. Jsou to děti, ne roboti.“ V tu chvíli mi došlo, že tady nejde o neposednost nebo zlobení. Tohle je výsledek dlouhodobého nezájmu a naprosté absence hranic.
Nevím, jestli si to ty dvě ženy uvědomovaly, ale během jedné hodiny se mi podařilo zachránit zbytek truhlíků, uschovat keramické dekorace a mentálně se připravit na to, že moje zahrada bude vypadat jako po přechodu koňského stáda. Nejsem naivní. Znám děti. Mám neteře, synovce, všichni si hráli, smáli se, někdy zlobily. Ale tohle byl jiné. Tohle bylo jako pustit malé hurikány do galerie a čekat, že nebudou mít potřebu rozmazat všechno barvami.
Nejhorší na tom všem ale nebylo to ničení. Nejhorší byla ta lhostejnost. Že nikdo z dospělých, kteří je přivedli, necítil potřebu zasáhnout. Že jim nevadilo, že děti běží s klackem v ruce kolem skleněného stolku, že dupou po květinách, které jsem vysazovala v kleče s bolavými zády. Že jsem najednou ve svém vlastním prostoru nebyla pánem já, ale ti dva malí návštěvníci, kteří si s ničím nelámali hlavu. A jejich matka, která mi v jednu chvíli řekla, že „dneska už děti prostě nejsou jako dřív“ – jako by to byla omluva za to, že neznají rozdíl mezi hřištěm a zahradou plnou pečlivé práce.
Když odešli, sedla jsem si na lavičku a chtělo se mi brečet. Ne kvůli květinám, ne kvůli rozbité dekoraci nebo pošlapané pažitce. Ale kvůli tomu pocitu, že se mi do života někdo vetřel bez špetky úcty. Že jsem otevřela dveře s důvěrou – a ta byla zneužita. Že mi má stará dobrá kamarádka přivedla do zahrady chaos a tvářila se, že o nic nejde.
Nevím, jestli si to uvědomila. Napsala mi později jen „díky za kávu, bylo to fajn“. Nepřišlo žádné „promiň“, žádné „děti to trochu přehnaly“. Jako by se nic nestalo. Jako by je nenapadlo, že i květiny jsou práce. Že i ticho je hodnota. Že pohoda se nedá vnutit tím, že ignoruju všechno kolem, hlavně když se děti nenudí.
Možná jsem staromódní. Možná jsem příliš citlivá. Ale pořád si myslím, že respekt není přežitek. Že když jdu někam na návštěvu, dívám se kolem sebe a snažím se neničit, co někdo vytvořil. A že když mám děti, je to moje odpovědnost – nejenom za to, co udělají, ale i za to, co z nich jednou bude. Protože jestli jim nikdy nikdo neřekne, že jsou věci, na které se nešahá a místa, kde se neběhá s klackem v ruce, tak z nich vyrostou lidé, kterým to bude jedno i v dospělosti.
Nechci už znovu zažít podobnou návštěvu. Mrzí mě to kvůli Janě, ale nejspíš si teď nějaký čas dáme pauzu. A jestli se někdy zase potkáme, asi jí řeknu, jak jsem se cítila. Možná to pochopí. Možná ne. Ale alespoň budu vědět, že jsem nebyla ta, kdo jen zatnul zuby a přemlouval se, že „to přejde“. Nepřešlo by to. Protože některé šlápoty v záhoně nezmizí. Ani když zaprší. Zůstanou tam jako připomínka toho, že když si nenecháš pošlapat zahradu, nenecháš si pošlapat ani sebe.
