Článek
Místo vděčnosti a pochopení zažívám každodenní psychický teror, který mi ničí život. A nejhorší je, že nemám kam utéct.
Začalo to před dvěma lety, když maminka prodělala mozkovou příhodu. Jako jediná dcera jsem cítila povinnost se o ni postarat. Opustila jsem svůj byt, práci na plný úvazek a přestěhovala se k ní. Myslela jsem, že dělám správnou věc. Teď už si tím nejsem tak jistá.
Maminka se po mrtvici změnila. Z laskavé ženy se stal manipulativní tyran. Nic není dost dobré, nic není správně. Když jí uvařím oběd, je studený. Když je horký, spálila jsem ho. Když uklidím, určitě jsem někde schovala její věci. Když neuklidím, jsem líná a nestarám se.
Nejhorší jsou ty noční telefonáty do mého pokoje. „Potřebuji tě, hned!“ A když přiběhnu, zjistím, že chtěla jen přerovnat polštář nebo se napít vody, kterou má na dosah ruky. Je to jako psychologická hra – testuje, jak rychle přijdu, jak moc jsem ochotná skákat podle jejích přání.
Sociální kontakty? Ty už prakticky nemám. Kamarádi přestali volat, když jsem poněkolikáté odmítla pozvání na kávu. Jak taky jinak, když nesmím odejít z domu na déle než hodinu, protože „co kdyby se něco stalo“. A když už někam jdu, neustále mi volá a kontroluje, kde jsem.
Zkusila jsem požádat o pomoc sestru. Ta se jen vymluvila, že má vlastní rodinu a práci, že nemá čas. Jasně, ona může mít život, ale já musím všeho nechat a starat se o nemocnou matku. A když namítnu, že bychom se mohli v péči střídat, jsem sobecká a necitlivá.
Zdravotníci a sociální pracovníci říkají, že je to normální, že nemocní lidé bývají často náladoví a manipulativní. Ale co já? Kdo se zajímá o to, jak to zvládám já? Kdo se stará o moje duševní zdraví, když celé dny poslouchám výčitky a stížnosti a nářky?
Nejhorší jsou ty momenty, když si uvědomím, že takhle to může trvat roky. Že moje matka může žít ještě dlouho a já budu každý den čelit této psychické šikaně. Že můj život se přeměnil na roli pečovatelky, služky a obětního beránka v jednom.
Někdy v noci, když konečně usne, přemýšlím, jestli jsem udělala správné rozhodnutí. Jestli není sobecké chtít taky žít vlastní život. Ale pak si vzpomenu na všechno, co pro mě maminka udělala, když jsem byla malá, a vím, že ji nemůžu opustit.
A tak žiji den za dnem v téhle zvláštní formě domácího vězení, kde jsou mřížemi výčitky a manipulace. Kde každý projev vlastní vůle je trestán emocionálním vydíráním. Kde láska k matce se mění v povinnost, která mě pomalu, ale jistě ničí.
Tisíce lidí pečují o své nemocné rodiče. Ale kolik z nich se přizná, že kromě fyzické námahy čelí i psychickému teroru? Že láska a povinnost se někdy můžou změnit v past, ze které opravdu není úniku?
Zdroj: Autorský text
