Článek
Když se narodila nejmladší vnučka, dokázala jsem si s ní přes video popovídat, i když bydleli stovky kilometrů ode mě. A i když mi to někdy trvalo, nikdy jsem se nebála zeptat. Protože jsem věděla, že se svět změnil. A chtěla jsem v něm být s nimi. Jenže pak přišel den, kdy jsem mezi ně najednou přestala patřit.
Bylo to odpoledne, kdy jsme se všichni sešli u dcery. Dvě starší vnoučata seděla u stolu a porovnávala svoje nové telefony. Jeden větší než druhý, jeden měl lepší foťák, druhý funkci, kterou jsem ani nevěděla, že existuje. Mluvili rychle, směsicí angličtiny a zkratek, které jsem si nestihla přeložit. A pak se podívali na mě. „Babi, a co máš ty?“ zeptala se jedena z nich a já s úsměvem vytáhla z kabelky svůj starý mobil. Dotykový, ale už trochu pomalejší. Takový, co už ani neprodávají.
Položila jsem ho na stůl a řekla: „Tohle mi zatím stačí. Na nový nemám peníze.“ Byla to pravda. Důchod není zázrak a když si člověk musí vybrat mezi léky, potravinami a technikou, ví, co potřebuje víc. Myslela jsem, že to řeknu jen tak. Že se zasmějeme a půjdeme dál. Jenže oni se začali smát. Ne vesele. Ale tak zvláštně. Jedena řekla: „Babi, takový mobil měli u nás v muzeu.“ Druhá se přidala: „A co jako děláš celý den, když ti to ani nefunguje?“ A pak, jako třešnička na dortu, zaznělo: „To je dobrý, babi, jsi prostě stará. Tobě to už je jedno.“
Zůstala jsem sedět a dívala se na ně. Moje vlastní vnoučata. Děti, kterým jsem utírala pusinky, četla pohádky, vyšívala ponožky, když jim byla zima. A oni se mi teď smáli. Ne z legrace. Ale s odstupem. Jako by mezi námi vznikla propast. A já do ní právě spadla.
Neřekla jsem nic. Jen jsem si ten mobil zase schovala. A pak se celým zbytkem dne neslo ticho, které jsem cítila jen já. Dělala jsem, že je všechno v pořádku. Pomáhala v kuchyni, smála se na správných místech. Ale uvnitř to ve mně zůstalo. Ten smích. Ta poznámka. To slovo – „stará“. Ne jako fakt. Ale jako výsměch.
Celý večer jsem nad tím přemýšlela. Ne proto, že by mě urazili. Ale protože jsem si uvědomila, jak snadno dnes lidé zapomenou na obyčejnou úctu. Na to, že ne každý má peníze na nový mobil. Že ne každý se v tom světě zázraků orientuje s lehkostí. A že to neznamená, že nestojí za pozornost. Nebo že je k smíchu.
Vzpomněla jsem si na svou babičku. Měla starý šicí stroj a odmítala elektrické. Říkala, že ten její je lepší, protože mu rozumí. Nikdy mě nenapadlo jí říct, že je stará. Naopak. Obdivovala jsem ji. Dnes se místo obdivu nese svět srovnávání. Kolik máš funkcí. Kolik sledujících. Jak rychle reaguješ. A co nemáš, tím jsi míň.
Druhý den mi dcera volala. Cítila, že něco není v pořádku. A já jí to řekla. Ne zle. Jen jsem jí popsala, jak jsem se cítila. Jak mě ten smích bolel. Jak mě zaskočilo, že děti, které jsem vždycky chránila, mě teď zranily. A ona byla zticha. A pak řekla: „Mami, domluvím se jim za tebe. Neuvědomili si, co dělají.“ A já pochopila, že možná opravdu ne.
V neděli za mnou přišli. Omluvili se. Ne všichni. Ale ty dvě, co u toho byly. Řekly, že to nemyslely zle. Že to byla jen hloupá poznámka. A že jim nedošlo, jak to může znít. A já jim odpustila. Protože vím, že někdy musíme připomenout, že i když se svět mění, úcta by měla zůstat.
Mobil jsem si zatím nový nekoupila. A ani neplánuju. Ten starý mi stačí. Dělá to, co potřebuji. A hlavně – je můj. Jako moje tempo, moje zkušenosti, moje ticho i moje smíchy. A když dnes sedím ve vlaku a mladým vedle mě jedou prsty po displeji jako o život, usměju se. Ne z pýchy. Ale z klidu. Protože vím, že ne všechno se musí změnit, aby to mělo hodnotu. A že ani věk, ani mobil neurčuje, co máte v hlavě. Ani co nosíte v srdci.
