Článek
Ne že bychom spolu měly vyloženě špatný vztah, ale taky to nikdy nebyla ta pověstná opora. Spíš korektní výměna frází u svátečního stolu, kde se mlčí tam, kde by se mohlo mluvit, a usmívá tam, kde to vlastně není upřímné. Ale tentokrát mi opravdu přišlo, že to myslí dobře. Nabídla se, že děti vyzvedne, že je vezme k sobě, že si s nimi udělají „babičkovský víkend“. A já byla vděčná. Nejen za pomoc, ale za ten náznak blízkosti, který v tom zněl. Netušila jsem, že tahle její ochota bude mít pokračování, které mi ještě dlouho bude ležet v hlavě.
Děti odjely v pátek odpoledne, byly nadšené. Vzala jsem jim čisté oblečení, oblíbené plyšáky, připomněla pár detailů ohledně alergií a nechala jim i pár poznámek k jídelníčku. Tchyně kývala, všechno vypadalo v pořádku. A já jsem si po dlouhé době dovolila vydechnout. Spát celou noc bez přerušení, vypít si kávu bez studené pěny, dojít si do obchodu bez hysterického kňourání mezi regály. Bylo to k nezaplacení. A když mi v neděli dopoledne poslala zprávu, že už jedou a že „děti byly hodné, ale je třeba si o něčem popovídat“, trochu mi zatrnulo. Ale pořád jsem to brala s rezervou. Třeba jen něco nesedlo, třeba chtěla upozornit na nějaký drobný detail. Jenže to, co mi podala do ruky, když děti předávala, nebylo nic drobného.
Byl to seznam. Ručně psaný, dvě stránky, oboustranně. A nahoře velkým písmem: „Několik postřehů k výchově dětí.“ Podívala jsem se na ni a čekala, že se zasměje, že řekne, že to nemyslí vážně. Ale ona stála rovně, tvář vážnou, a čekala, že si to vezmu. Vzala jsem to. A četla. A čím víc jsem četla, tím víc se mi dělalo zle.
Začalo to „jen“ tím, že prý děti mluví příliš familiárně, neříkají „děkuji“ dost hlasitě, že se zapomínají ptát, jestli si mohou něco vzít. Pokračovalo to výtkami o tom, že jsou příliš vybíravé v jídle, že neumí jíst „běžná jídla, co se jedla vždycky“. Pak že nechodí spát dostatečně brzy, že prý „v devět večer ještě nesvítily klidnou energií“. A skončilo to větami, které se mi zaryly hluboko. Že prý „by jim prospělo více režimu, méně kamarádského tónu, a hlavně matka, která je víc matkou než kamarádkou“. To bylo doslova napsané. Matka, která je víc matkou.
Zavřela jsem papír, podívala se na ni a nevěděla, co říct. Děti už běžely do pokojíčku, ani netušily, co se mezi námi odehrává. A já stála mezi kuchyní a chodbou a v duchu bojovala s potřebou buď vybuchnout, nebo brečet. Ale mlčela jsem. Jen jsem řekla: „Děkuju za hlídání.“ A zavřela za ní dveře.
Zbytek dne jsem se snažila nemyslet na to. Ale nešlo to. Každá věta toho jejího seznamu mi zněla v hlavě jako ozvěna. A všechno, co jsem za poslední měsíce zvládla, všechna rána, kdy jsem děti sama chystala, noci, kdy jsem s nimi byla u horeček, chvíle, kdy jsem je tišila po noční můře – to všechno mi najednou připadalo neviditelné. Jako by to nebylo dost. Jako by moje úsilí nebylo důležité. Protože někdo, kdo měl děti dva dny, sepsal rozsudek.
Trvalo mi dva dny, než jsem se odhodlala napsat zprávu. Napsala jsem, že si vážím její pomoci. Ale že způsob, jakým mi předala své „postřehy“, byl necitlivý a že mě to zranilo. Odpověď nepřišla hned. A když přišla, byla to směs obranné pozice a výčitek. Že to myslela dobře. Že si nemůže pomoct, když vidí, že „děti trochu ztrácí směr“. A že je přece lepší říct pravdu, než mlčet. A já pochopila, že se nezmění. Že pro ni budu vždycky ta, co to dělá jinak. Možná špatně. Možná příliš měkce. Možná „moderně“.
Po čase jsem si uvědomila, že v tom všem bylo něco, co mě posílilo. Že jsem mohla tu kritiku vzít a rozebrat si ji. Větu po větě. A nakonec dojít k tomu, že sice nejsem dokonalá, ale že svoje děti znám. A že když se smějí, když mi v noci lezou pod peřinu, když se mě drží za ruku a říkají, že jsem nejlepší máma na světě – že možná není potřeba všechno přepisovat. Jen proto, že někdo má jinou představu.
Ten seznam mám dodnes schovaný. Ne jako výčitku. Ale jako připomínku. Že v životě mámy nejde o to, aby byl každý spokojený. Ale aby bylo dobře dětem. A když je jim dobře, možná dělám víc věcí správně, než si někdo myslí. I když to není podle seznamu.
