Článek
Vždycky jsem byla spíš ta praktická – vystudovala jsem ekonomku, našla si solidní práci v administrativě, s Petrem jsme si našetřili na menší byt v paneláku na okraji Prahy. Nic luxusního, ale své. A když jsme se rozhodli pro Elišku, měla jsem spočítané, že se po dvou letech vrátím do práce, holčička půjde do školky a my to zvládneme.
Jenže pak přišla inflace, zdražování energií a najednou byly všechny moje pečlivé výpočty k ničemu. Z mateřské jsem se vracela do úplně jiného světa, než ze kterého jsem odcházela. Platy sice trochu vzrostly, ale nijak zázračně. A když jsem začala obvolávat školky, přišel další šok.
„Bohužel, státní kapacity jsou naplněné, ale můžete zkusit soukromé zařízení,“ řekla mi unavená paní na telefonu v již páté školce ten den. „Jen počítejte s tím, že ceny začínají na deseti tisících měsíčně.“
Deset tisíc! To bylo skoro třicet procent mého čistého příjmu. A to nepočítám obědy, výlety, kroužky a další výdaje, které se školkou souvisí. Seděla jsem s telefonem v ruce a počítala. Nájem, jídlo, energie, dojíždění, pojištění… a najednou mi to vycházelo do mínusu.
Nezbylo mi než zavolat mamince, jestli by nemohla s Eliškou pomáhat, alespoň pár dní v týdnu. Chodila sice ještě do práce, ale na částečný úvazek, třeba by to nějak šlo skloubit.
„Miláčku, víš, že bych ráda, ale s tím mým kolenem už to není, co to bývalo,“ řekla mi s povzdechem. „A tvůj táta má teď ty problémy se srdcem, nemůžu ho nechat samotného celý den s malou.“
Chápala jsem to. Rodiče už nebyli nejmladší, měli své zdravotní potíže. Situace začínala být zoufalá. Petr dělal přesčasy, já jsem si našla práci na čtyři hodiny denně, abych mohla být odpoledne s Eliškou. Jenže to znamenalo poloviční příjem, a náklady zůstávaly stejné. Rozpočet se nám rozpadal pod rukama.
S těžkým srdcem jsem se rozhodla zajít za Petrovu maminkou, jestli by nemohla pomoci ona. Nikdy jsme si úplně nepadly do oka, ale byla v důchodu, žila sama ve velkém bytě a fyzicky na tom byla dobře. Třeba by mohla Elišku hlídat alespoň pár dopolední, abych mohla vzít víc hodin v práci.
Seděly jsme v její dokonale uklizené kuchyni, kde voněla bábovka, a já jsem se snažila vysvětlit naši situaci. Mluvila jsem o zdražování, o nedostupnosti školek, o tom, jak se snažíme vyjít s penězi.
Tchyně pozorně poslouchala, a přitom pojídala namazaný rohlík máslem a nutellou, a přitom upíjela kávu z porcelánového hrnečku se zlatým okrajem, a když jsem domluvila, položila ho zpět na podšálek s tichým cinknutím.
„Víš, Jano, když jsi chtěla dítě, měla jsi počítat i s náklady,“ poznamenala klidně. „My jsme v tvém věku taky neměli peněz nazbyt, ale nikdy jsme nepotřebovali, aby za nás někdo řešil hlídání.“
Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Jako bych za inflaci mohla já. Jako bych já způsobila, že školky jsou přeplněné. Jako bych já zavinila, že platy nestíhají růst stejně rychle jako ceny.
„Každý jsme vyrůstali v jiné době,“ řekla jsem a snažila se udržet hlas pod kontrolou. „Dneska prostě bez pomoci rodiny málokdo vyjde, když má malé děti.“
„No, my jsme byli zvyklí spoléhat sami na sebe,“ odpověděla a ukrojila mi kousek bábovky, jako by to mělo ukončit debatu.
Z bezmoci, z únavy, z pocitu, že se všechno hroutí, jsem se rozbrečela. Eliška spokojeně žvatlala v autosedačce, a já jsem přemýšlela, co udělám. Měla jsem vztek, že je to na mně – jako bych já byla ta špatná, ta nezodpovědná. Přitom jsme počítali, plánovali, šetřili. Jenže realita byla jiná než naše plány.
Ten večer, když Eliška usnula, jsme s Petrem seděli nad papírem s našimi financemi. Počítali jsme každou položku, hledali, kde by se dalo ušetřit. Nakonec jsme došli k rozhodnutí, že si budu muset najít práci na plný úvazek, ale z domova, abych mohla být s Eliškou. Znamená to méně peněz, než kdybych chodila do kanceláře, ale aspoň něco.
A tchyně? Tu jsem od té doby neviděla. Petr jí občas vozí Elišku na návštěvu, ale já se vymlouvám na práci. Protože jedno jsem si uvědomila – některé generace si prostě nikdy neporozumí. Ta její myslí, že když to zvládli oni, měli bychom to zvládnout i my. A ta moje ví, že svět se změnil, a některé věci prostě nejsou v silách jednotlivce.
Takže teď sedím u počítače, zatímco Eliška si hraje u mých nohou. Vyděláváme méně, ale jsme spolu. A já už nepláču. Jen občas, když vidím staré fotky svých prarodičů, jak hlídají mě jako malou, si povzdechnu – škoda, že ne všechny babičky jsou stejné.
