Článek
Ale přesně to se mi stalo. Jsem Markéta, osmatřicetiletá rozvedená matka devítileté dcery Karolíny. Po rozvodu jsme se přestěhovaly do menšího bytu 2+1, který jsem koupila z peněz za prodej našeho původního společného bydlení.
Byt není velký, ale pro nás dvě je akorát. Karolína má svůj vlastní pokojík, který jsme společně vymalovaly fialovou barvou a pověsily tam světýlka ve tvaru hvězd. Já spím v ložnici, která zároveň slouží jako můj pracovní prostor – mám tam postel, skříň a pracovní stůl, u kterého několikrát týdně pracuji z domova.
Pak je tam obývák s kuchyňským koutem, malá koupelna a komora. Nic extra, ale domov, který jsme si s láskou zařídily. Navíc je v klidné části města, blízko školy a parku, kam chodíme s naším psem Hugem.
Problémy začaly, když nás před třemi týdny navštívila moje tchyně Eva. I když jsme rozvedení, s Martinovou rodinou stále udržuji kontakt, hlavně kvůli Karolíně. Eva je typická dominantní tchyně, která vždy přesně ví, jak by měl život vypadat, a neváhá své názory sdělovat nahlas.
Když přijela, provedla jsem ji bytem. Nejdřív se podívala na Karolínin pokoj a pak nakoukla do mé ložnice. „To je pokoj pro hosty?“ zeptala se a rozhlížela se kriticky po místnosti. „Ne, to je moje ložnice,“ odpověděla jsem s úsměvem, i když mě její reakce trochu zaskočila. Eva povytáhla obočí. „A kde tedy spí hosté, když přijedou?“ Pokrčila jsem rameny. „Nemáme často hosty, ale když někdo přijede, rozložím gauč v obýváku. Je pohodlný, sama jsem ho testovala.“
„A kde budu spát já?“ zeptala se s výrazem, jako by jí někdo nabídl nocleh v psí boudě. „Na tom gauči, jak říkám. Je opravdu pohodlný,“ zopakovala jsem. Eva si znovu prohlédla mou ložnici. „Ale tady je přece normální postel. Já bych mohla spát tady a ty se můžeš vyspat na tom gauči.“ Zůstala jsem na ni zírat. Nečekala jsem, že mi bude navrhovat, abych jí přenechala svou vlastní postel. „Evo, to je moje ložnice. Ráda ti nabízím gauč, ale svou postel ti nenabídnu.“
„To myslíš vážně? Vždyť jsem vaše babička! To mě necháš spát na gauči v obýváku, kde není žádné soukromí?“ její hlas stoupal o oktávu výš s každým slovem. „Je mi líto, ale ano. Je to můj domov a moje postel. Nejsem zvyklá ji nikomu přenechávat,“ řekla jsem pevně. Eva se zamračila a pak spustila tirádu o tom, jak jsem sobecká a jak dřív byly mladé ženy k tchyním uctivější. Nakonec prohlásila, že raději pojede domů, než aby spala na nějakém „hadrovém gauči v obýváku“.
Z jedné strany jsem si oddechla, že nebudu muset strávit víkend pod jednou střechou s naštvanou tchyní. Z druhé strany mě mrzelo, že jsme se takhle rozešly. Hlavně kvůli Karolíně, která se na babičku těšila. Ten večer mi volal bývalý manžel, rozzlobený, že jsem jeho matku vyhnala. Vysvětlila jsem mu situaci, ale on ji viděl jinak. „Mami, já to chápu, ale mohla jsi babičce na ty dvě noci postel přenechat,“ řekla dokonce i Karolína, když slyšela, o co jde.
Začala jsem pochybovat. Jsem opravdu sobecká? Měla jsem starší ženě nabídnout svou postel a sama spát na gauči? O týden později jsem se svěřila své nejlepší kamarádce Kláře. Ta se rozesmála. „Ty si děláš srandu? To ona je drzá! Kdo si myslí, že je, když očekává, že se ve tvém vlastním bytě přesuneš na gauč? To já bych jí řekla úplně to samé.“
A měla pravdu. Uvědomila jsem si, že celý život ustupuju a snažím se vyhovět. Nejdřív rodičům, pak manželovi, teď tchyni. Kde jsou moje hranice? Tohle je můj domov, který jsem tvrdě vybojovala. Mám právo si v něm určovat pravidla.
Minulý týden jsem si s Evou zavolala. Řekla jsem jí, že ji ráda uvidím, kdykoliv bude chtít, ale že postel jí nenabídnu. Překvapilo mě, když po chvíli ticha řekla: „Vlastně tě obdivuju. Já bych to nikdy nedokázala.“ Možná je to začátek nového vztahu, který bude postavený na vzájemném respektu. A možná jsem konečně našla svůj hlas a své hranice, které jsem tak dlouho hledala.
