Článek
Taková jsem prostě já, Jana, čtyřicátnice s dvěma dětmi, účetní v malé firmě, věčně zamyšlená nad tím, jestli jsem koupila rohlíky, nebo už došly.
Ale občas přijde den, kdy i mírná povaha jako ta moje narazí na zeď absurdity tak vysokou, že se prostě musí ozvat. A přesně takový den nastal minulý čtvrtek.
Bylo to v oděvním řetězci v našem místním nákupním centru. Znáte to – obyčejný obchod, kde člověk občas najde něco hezkého za rozumnou cenu. Zrovna probíhala akce: „Při nákupu dvou kusů dostanete 30 % slevu na oba.“ Potřebovala jsem koupit nějaké nové věci do šatníku, protože poslední dvě sezóny jsem nakupování trochu zanedbávala. Vlastně víc než trochu – moje poslední nové tričko pamatuje dobu, kdy byl můj syn Matěj ještě ve školce. A to mu bude za měsíc dvanáct.
Procházela jsem regály a narazila na pěkný svetr. Byl ve slevě – původní cena 699 Kč, zlevněná 399 Kč. Hned vedle jsem našla hezkou halenku, také zlevněnou z 599 Kč na 349 Kč. Obě věci se mi líbily, byly moje velikost, a ještě ve slevě. A ta akce byla třešničkou na dortu.
S dobrou náladou jsem došla k pokladně. Mladá prodavačka s culíkem a rtěnkou tak zářivě růžovou, že by mohla navádět letadla, začala markovat mé zboží.
„Bude to 748 korun,“ řekla a natáhla ruku k platebnímu terminálu.
Zamrkala jsem. Rychle jsem v hlavě přepočítala 399 plus 349… 748. Bez slevy.
„Promiňte, ale neměla by se uplatnit ta akce třicet procent na oba kusy?“ zeptala jsem se zdvořile.
Prodavačka se na mě podívala, jako bych se právě zeptala, jestli si u nich můžu koupit vesmírnou loď.
„Ta akce se nevztahuje na již zlevněné zboží,“ odpověděla tónem, který obvykle rezervuji pro vysvětlování složitých věcí malým dětem.
„Aha,“ řekla jsem a rozhlédla se po obchodě. Nikde jsem neviděla žádnou informaci o tom, že by se akce nevztahovala na zlevněné zboží. Všude visely stejné plakáty: „Při nákupu dvou kusů 30 % sleva na oba!“ Bez dalších podmínek.
„A kde je to napsané? Na plakátech o tom není ani zmínka,“ pokračovala jsem, stále zdvořile. Culík zavrtěl hlavou. „To je naše běžná politika. Slevy se nekumulují.“
V tu chvíli se ve mně něco pohnulo. Nebyla to zlost, spíš takové to tiché odhodlání, které přichází, když víte, že máte pravdu.
„Mohla bych tedy vidět, kde je tato politika uvedena? Na plakátech o akci to uvedeno není, a pokud jde o běžnou politiku, měla by být někde jasně komunikována zákazníkům.“
Prodavačka nervózně přešlápla. „Zavolám vedoucího,“ řekla a zmizela někde v útrobách obchodu.
Čekala jsem u pokladny a přemýšlela, jestli to stojí za to. Není to jen 224 korun? Nebylo by jednodušší zaplatit a jít? A přesně v tu chvíli jsem si vzpomněla na svého tátu, který vždycky říkal: „Když něco není fér, tak to není fér, bez ohledu na částku.“
Po chvíli se objevil vedoucí, asi třicetiletý muž s příliš těsnou košilí a výrazem člověka, který už toho dnes řešil příliš. „Dobrý den, nějaký problém?“ zeptal se a zněl přitom překvapivě příjemně.
Vysvětlila jsem mu situaci – akci, nikde neuvedené omezení a své překvapení. On se na mě chvíli díval, pak se podíval na plakát visící přímo nad námi a povzdechl si. „Máte pravdu. Není to tam uvedeno. A mělo by být.“ Otočil se k prodavačce: „Dej paní tu slevu, prosím.“
Culík vypadal zmateně, ale poslechl. Nová částka byla 523 korun. Zaplatila jsem, poděkovala a odcházela s hřejivým pocitem malého vítězství.
Cestou domů jsem přemýšlela o tom, kolik lidí asi zaplatilo plnou cenu, aniž by se zeptali. Kolik lidí se nechalo odbýt tou „běžnou politikou“, která nebyla nikde uvedena. A uvědomila jsem si, že tohle není jen o 224 korunách. Je to o férovosti a o tom, že někdy stojí za to zvednout hlas, i když jste ten tichý typ.
Od té doby se vždycky ptám. Když je něco nejasné, když podmínky neodpovídají reklamě, když se zdá, že se mnou někdo nehraje fér. A víte co? Překvapivě často se ukáže, že mám pravdu. A dokonce i když ji nemám, aspoň vím, na čem jsem.
Takže až příště narazíte na něco, co se nezdá být v pořádku, ptejte se. I když to znamená, že zavolají vedoucího.
