Článek
Můj život se točí kolem písemek, domácích úkolů a věčných otázek typu: „Mami, musím si opravdu čistit zuby dvakrát denně?“ nebo „Paní učitelko, a k čemu mi v životě bude vědět, kdo byl Karel IV.?“. Pořád dokola, den za dnem.
Výlety do zahraničí? Ty jsou pro nás spíš vzácností. S učitelským platem a hypotékou se člověk dvakrát nerozmáchne. Ale minulou neděli jsme se s manželem rozhodli, že dětem dopřejeme malé dobrodružství. Německo je jen hodinu cesty autem, a tak jsme sbalili batůžky, svačiny, pití a před sedmou ráno vyrazili směr Drážďany.
Děti byly nadšené. Tomáš (10) a Anežka (8) se celou cestu přeli o to, kdo uvidí první zahraniční auto, a s úžasem počítali, kolikrát už byli v cizině (Tomáš dvakrát, Anežka jednou, když nepočítáme ten výlet, kdy usnula hned za hranicemi a probudila se až cestou zpět).
Do Drážďan jsme dorazili kolem deváté. Město se teprve probouzelo a my jako správní čeští turisté jsme nejdřív hledali, kde zaparkovat co nejblíž centra a zároveň co nejlevněji. Místo jsme našli až na třetím parkovišti, které mělo automat na platbu jen v němčině. Manžel statečně bojoval s instrukcemi, zatímco děti se chichotaly, když předváděl svou středoškolskou němčinu a s přízvukem, který by rozplakal i Goetheho, se snažil rozluštit, jak získat parkovací lístek.
„Tatínku, takhle ale Němci vůbec nemluví,“ poučoval ho Tomáš, který o sobě tvrdí, že umí německy, protože zná texty písniček Rammstein. To ještě netušil, jak prorocká jeho slova jsou.
Procházeli jsme městem, obdivovali architekturu, fotili se před kostelem Frauenkirche a já dětem vyprávěla o tom, jak bylo město za války zničené a znovu vybudované. Tomáše zajímalo hlavně to, jestli tady mají stejné značky aut jako u nás, a Anežka počítala, kolik viděla psů (do oběda to bylo sedmnáct).
Kolem poledne jsme zašli do malé restaurace poblíž hlavního náměstí. Bylo tam útulno, typicky německý interiér s dřevěným obložením a velkými půllitry piva vystavenými na policích. Měli jsme hlad jako vlci a těšili se na pořádný oběd.
Jenže pak přišel moment, který si budeme pamatovat asi navždy. Číšník nám podal jídelní lístky a s úsměvem řekl: „Vítejte, dáte si něco k pití pro začátek?“ A to řekl česky. Perfektní češtinou bez jakéhokoli přízvuku.
Zůstali jsme na něj zírat s otevřenou pusou. Děti vykulily oči a já jsem ze sebe vypravila jen udivené: „Vy mluvíte česky?“
Usmál se ještě víc. „Ano, pocházím z Českých Budějovic. Jmenuji se Pavel a žiju tady už patnáct let.“
Manžel se zasmál tak hlasitě, že se po nás ohlédli ostatní hosté. „To je neuvěřitelné! Jedeme do Německa a první Němec, se kterým mluvíme, je Čech!“
Pavel nám vysvětlil, že přišel do Drážďan studovat a už tady zůstal. Oženil se s Němkou, mají dvě děti, které mluví oběma jazyky. A restaurace, kde pracuje, je oblíbená mezi českými turisty, takže mu čeština přijde vhod.
Když nám přinesl jídlo (mimochodem, bylo výborné, německé knedlíky jsou překvapivě podobné těm našim, jen trochu těžší), zeptal se nás, kam se chystáme dál a dal nám pár tipů, které v turistických průvodcích nenajdete.
„Zajděte k řece, kde je malý přívoz. Stojí jen pár euro a dostanete se na druhý břeh, kde je nádherný park a výhled na celé město. A pokud máte rádi sladké, zajděte do cukrárny v Neustadt, mají tam nejlepší Eierschecke v celém městě.“
Poslechli jsme ho a ten den se stal jedním z nejhezčích výletů, co si pamatuju. Přívoz byl zážitek sám o sobě – malá loďka, která pendlovala sem a tam přes Labe. Tomáš byl nadšený, protože si mohl sáhnout na kormidlo, a Anežka počítala kachny (napočítala jich dvanáct). A ta cukrárna? Pavel měl pravdu, Eierschecke, místní specialita něco mezi tvarohovým koláčem a cheeseecakem, byl božský.
Když jsme se večer vraceli domů, všichni jsme měli plné hlavy zážitků. Ale nejvíc nás pobavilo to absurdní setkání s českým číšníkem v německé restauraci. Tomáš to shrnul nejlépe, když řekl: „Tak teď už vím, jak Němci doopravdy mluví. Česky!“
Cestou zpět jsme přemýšleli o tom, kolik takových Pavlů asi žije po světě. Lidí, kteří odešli z naší malé země a našli si domov jinde, ale stále si nesou kousek Česka s sebou. A taky o tom, jak je svět vlastně malý a proč je dobré učit se cizí jazyky (i když v našem případě by spíš Pavel potřeboval umět česky, ne my německy).
Doma jsem pak dětem ukázala na mapě, kudy všude jsme jeli a co všechno jsme viděli. Anežka si do svého deníčku nalepila lístek z přívozu a napsala: „Byli jsme v Německu a potkali jsme tam Čecha.“ Je to možná banální příhoda, ale pro nás to byl okamžik, který nám připomněl, že nejkrásnější na cestování nejsou památky nebo jídlo, ale nečekaná setkání a příběhy, které si z nich odnesete.
A až se mě příště někdo zeptá, k čemu je dobré učit se dějepis nebo cizí jazyky, budu mít příběh, který mu můžu vyprávět.
