Článek
Jenže pak jsem ji uviděla – malou kavárnu s nápisem „Dnes domácí štrúdl“. A jako by mi ten štrúdl osobně zamával a řekl: „Pojď, zasloužíš si mě.“ Vešla jsem dovnitř a okamžitě mě objala vůně čerstvě mleté kávy a skořice. Kavárna byla útulná, s cihlovou stěnou a dřevěnými stoly. U pultu stála mladá baristka s vlasy svázanými do copánku a s tetováním malého kompasu na předloktí. „Co to bude?“ zeptala se s úsměvem. Objednala jsem si cappuccino a ten vyhlášený štrúdl a usadila se k malému stolku u okna, kde jsem mohla pozorovat spěchající lidi venku.
Vedle u stolu seděla žena kolem šedesátky. Měla na sobě modrou halenku a šedé kalhoty, vlasy barvené do měděna a brýle na řetízku. Vypadala upraveně, ale trochu ustaraně. Všimla jsem si, že před sebou má rozložené nějaké fotografie, které si prohlíží s jemným úsměvem na tváři. Pak se naše pohledy střetly a ona se na mě podívala tím způsobem, kterým se lidé dívají, když se rozhodují, jestli začít konverzaci. Usmála jsem se zpátky a to stačilo.
„Promiňte, že vás ruším,“ řekla a ukázala na fotografie před sebou. „Tyhle staré fotky mě vždycky rozněžní. To je můj syn, když mu bylo pět. Dnes je mu třicet dva a žije v Austrálii.“
Nevím proč, ale v tu chvíli jsem neodpověděla zdvořilou frází a nevrátila se ke svému telefonu, jak bych to udělala jindy. Místo toho jsem se na ty fotky podívala pořádně a zeptala se, jak se jmenuje. Marie. A její syn Jakub. A než jsem dopila svou kávu, věděla jsem o nich tolik, že bych mohla napsat jejich rodinnou kroniku.
Marie byla učitelkou hudby a její syn se před šesti lety odstěhoval do Sydney, kde pracuje jako architekt. Právě si prohlížela fotky, protože za dva dny měla letět za ním poprvé v životě. „Bojím se létat,“ přiznala s nervózním smíchem. „Vlastně jsem nikdy neletěla. Vždycky jsem našla důvod, proč to odložit. Ale Jakub se příští měsíc žení, a já nechci přijít o svatbu svého jediného syna.“
Mluvila o svém strachu tak otevřeně, že jsem se přistihla, jak jí vyprávím o svém prvním letu, o tom, jak jsem se třásla strachy, a jak mě nakonec uklidnil pohled na mraky z okénka. „Jako by člověk plaval v moři šlehačky,“ řekla jsem a ona se zasmála. Začala jsem jí radit, co dělat, aby se cítila klidněji – stáhnout si oblíbené filmy, vzít si pohodlné ponožky, popíjet hodně vody.
Najednou se mě zeptala: „A nechtěla byste mi ukázat nějaké aplikace na telefon, které by se mi hodily?“ Přesedla jsem si k ní a začala jí ukazovat, jak si stáhnout filmy na Netflix, jak používat aplikaci letecké společnosti, a dokonce i jak si najít předpověď počasí pro Sydney.
Zatímco jsme si povídaly, nostalgie v jejích očích pomalu ustupovala vzrušení. Strach byl stále přítomný, ale začal být přebíjen zvědavostí. Vyprávěla mi o Jakubově nastávající, Australance jménem Olivia, kterou zatím zná jen z videohovorů. O tom, jak se těší, že konečně uvidí místo, o kterém jí syn už roky vypráví. A já jsem se přistihla, že jí závidím tu cestu, to dobrodružství, které ji čeká.
Ten večer jsem domů dorazila o dvě hodiny později, než jsem plánovala. S Marií jsme si vyměnily telefonní čísla a já jsem jí slíbila, že jí napíšu seznam věcí, na které by neměla zapomenout. Když jsem se doma konečně ponořila do té vysněné vany, přemýšlela jsem o našem setkání. Jak zvláštní je, že náhodná konverzace s cizím člověkem může tak rychle přerůst v něco významného.
V pondělí mi od Marie přišla zpráva: „Právě čekám na letišti na odbavení. Díky vám se těším, místo abych umírala strachy.“ Odepsala jsem jí, ať se ozve, až přistane, a pak jsem se usmála do telefonu. Někdy malé rozhodnutí, jako zastavit se na kávu, může vést k něčemu mnohem většímu. K připomenutí, že si vždycky můžeme vybrat odvahu místo strachu. A že i krátké setkání může změnit plány – nebo dokonce život.
