Článek
Jenže realita je úplně jiná. Ať si každý, kdo má pocit, že učitelé to mají lehké, stoupne před třídu plnou dvaceti nebo třiceti puberťáků a zkusí to. Po půl hodině uteče, ať je sebeodolnější. Stačí se podívat kolem sebe. Dnešní děti jsou úplně jiné než generace před nimi. Možná je to dobou, možná rodiči, možná vším dohromady. Každopádně disciplína je sprosté slovo, slušnost se vytrácí a respekt k dospělému skoro neexistuje.
Co slyším od známých, kteří učí, je někdy za hranou představivosti. Nejde o to, že by děti neuměly látku nebo se jim nechtělo. To se dalo čekat vždycky. Ale drzost, arogance, nadávky, někdy i fyzické útoky – to už je na pováženou. Člověk si říká, jestli jsme se úplně nezbláznili, když tohle považujeme za normální školní prostředí.
Vybavuji si historku jedné kamarádky, která učí na druhém stupni. Říkala, že během hodiny kluk vytáhl mobil, pustil si nahlas hudbu a když mu řekla, ať ho okamžitě vypne, ještě se jí vysmál do obličeje. Další den přinesl omluvenku od rodičů, že má prý právo si hudbu pouštět, protože ho to uklidňuje. Jak má v takovém případě učitel jednat? Vezme mu telefon? Rodiče ho okamžitě obviní, že překročil pravomoci. Pošle dítě ze třídy? Pak zase poslouchá výčitky, že zameškalo učivo. Když se ho pokusí usměrnit slovně, sklidí jen posměch. A tohle není jediný případ.
Ještě horší je, když se do toho vloží samotní rodiče. Dřív platilo, že když si učitel stěžoval, dítě doma schytalo výchovnou. Dnes je to obráceně: rodiče jdou po učiteli. Vyhrožují, píší stížnosti, domáhají se „spravedlnosti“ pro svého andílka. A ten malý andílek pak druhý den přijde do školy a dává všem okázale najevo, že on je ten, kdo má moc, protože rodiče stojí za ním. To je začarovaný kruh, z něhož není úniku. Učitel je ten poslední, kdo má autoritu. A když nemá autoritu, nemá ani možnost děti vést, vzdělávat, dávat jim řád.
Mnozí si myslí, že to není tak hrozné. Jenže stačí pár hodin suplování, aby člověk pochopil. Zkuste udržet pozornost celé třídy, když polovina kouká do mobilu, část se mezi sebou hádá, další dělá kraviny, aby pobavila ostatní, a jen hrstka dává pozor. Do toho neustálé bučení, ironické poznámky a drzost, že by se za ni jeden styděl i v hospodě. A když už se zázrakem podaří zklidnit situaci, zazvoní a vše je pryč. Takhle den co den.
Někdo by řekl, že je to otázka školy, vedení, systému. Do jisté míry ano. Jenže systém může nastavit pravidla, může dát rámec, ale nikdy nezmění to základní – co si dítě přinese z domova. Pokud má doma volnou ruku, rodiče mu všechno dovolí a nikdy neslyšelo slovo „ne“, těžko se pak ve třídě naučí respektu. To není jen problém školství, to je problém celé společnosti. Proto si myslím, že učitelé jsou vlastně hrdinové. Vydržet denně tohle tempo, nervy a stres, a přitom se tvářit, že všechno je v pořádku, to vyžaduje obrovskou sílu.
Jenže hrdinství se nevyplácí. Mzdy jsou stále bídné, práce nekončící, nervy na pochodu a vděku se učitel nedočká. Společnost ho bere jako samozřejmost, rodiče jako překážku, děti jako nepřítele. A přitom právě učitelé tráví s dětmi víc času než leckdy samotní rodiče. Vychovávají je, předávají znalosti, snaží se dát jim do života něco, co se bude hodit. A co za to? Neustálou kritiku a stres.
Říká se, že učitelství je poslání. Možná ano, ale poslání je něco, co má člověka naplňovat, ne ničit. Dnes už mi to spíš připadá jako trest. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale kdyby mi někdo nabídl sto tisíc měsíčně, abych tohle dělala, odmítla bych. Peníze za nervy, vyhoření a zničené zdraví nestojí. Jsou povolání, která jsou náročná fyzicky, ale tohle je náročné psychicky. A psychika, když se zlomí, to už penězi nespravíte.
Proto před učiteli smekám. Ale sama bych se nikdy do jejich bot nepostavila. Ne za žádnou cenu. Ať už kvůli dětem, které se neumějí chovat, nebo rodičům, kteří je v tom ještě podporují. Tahle doba učitelům vůbec nepřeje. A já si jen říkám, kam se posuneme dál, když ti, kteří nás mají učit a vést, se místo toho musí bránit před žáky a jejich rodinami.
