Článek
Jak hrozně jsem se spletla. Na nástupišti to začalo být jasné. Dav lidí s obrovskými kufry, studenti s batohy, rodiny s dětmi – všichni se tlačili u nástupiště a vyhlíželi vlak, který měl už teď zpoždění patnáct minut. Když konečně přijel, nastala tlačenice jak z filmů o tokijském metru. Všichni se hrnuli dovnitř, jako by šlo o poslední vlak před koncem světa.
Do vagonu jsem se nějak protlačila, ale volné místo? Ani náhodou. Všechna sedadla byla obsazená, v uličkách stáli lidé opření o sedačky a nad hlavami jim visely kabáty a batohy. Procházela jsem vagónem za vagónem s nadějí, že najdu aspoň kousek místa, kde bych mohla v klidu stát. Marně. Nakonec jsem skončila v prostoru u toalet, kde bylo aspoň trochu místa na to, abych se mohla opřít o stěnu.
„Promiňte, tady nemůžete stát, budete muset jít dál,“ řekla mi průvodčí, když procházela kolem. Podívala jsem se na ni nechápavě. „A kam mám jít? Vlak je plný,“ odpověděla jsem. Pokrčila rameny. „To je váš problém. Měla jste si koupit místenku.“
Chtělo se mi smát. Nebo brečet. Nebo obojí najednou. Místenka. Jistě. Jako by to byla moje chyba, že České dráhy vypravily vlak, který kapacitně nemohl stačit množství prodaných jízdenek. Zůstala jsem tedy stát na místě a dívala se, jak průvodčí odchází zkontrolovat jízdenky do dalšího vagónu.
Čas plynul zoufale pomalu. Vedle mě se střídali lidé, kteří potřebovali na záchod. Pokaždé jsem se musela vtisknout ještě víc ke stěně nebo na chvíli ustoupit do uličky, kde jsem překážela ostatním. Po hodině cesty mi začala bolet záda a nohy. O čtení knihy nemohla být řeč – neměla jsem ani prostor na to, abych ji vytáhla z tašky.
Nejvíc mě ale štvalo to, co jsem pozorovala. V každém vagónu bylo několik sedadel, kde seděli mladí lidé, často s kapucí na hlavě a sluchátky v uších, zatímco vedle nich stáli senioři nebo těhotné ženy. Jedna paní, bylo jí určitě přes sedmdesát, se křečovitě držela madla, zatímco kluk, kterému nemohlo být víc než dvacet, se rozvaloval na sedadle a scrolloval na telefonu.
Po další půlhodině jsem se osmělila a oslovila jednoho takového mladíka. „Promiňte, nemohl byste pustit sednout tamtu starší paní?“ ukázala jsem na seniorku opírající se o dveře. Podíval se na mě, jako bych spadla z Marsu. „Proč? Já mám místenku,“ odpověděl a vrátil se ke svému telefonu.
Místenka. Kouzelné slovo, které v dnešních vlacích ospravedlňuje absenci základního lidského chování. Místenka jako vstupenka k ignorování ostatních. Místenka jako povolení nemuset se dívat kolem sebe a všímat si, kdo potřebuje pomoct víc než vy.
Když jsem po dvou hodinách konečně vystoupila, byla jsem fyzicky i psychicky vyčerpaná. Bolely mě nohy, záda, ruce od držení tašky. Ale nejvíc mě bolelo to zjištění, že slušnost se z našich vlaků nějak vytratila. Že jsme ji nechali na nástupišti a nastoupili bez ní.
Příště si samozřejmě koupím místenku. To je ta praktická lekce. Ale také vím, že pokud budu sedět a uvidím staršího člověka, těhotnou ženu nebo kohokoli, kdo vypadá, že potřebuje sednout víc než já, vstanu. I kdybych měla místenku vytištěnou zlatým písmem. Protože některé věci by neměly být na prodej. A slušnost k ostatním je jednou z nich.
