Článek
Je to podnik, který se snaží držet vyšší standard – máme kvalitní kávu od lokálních pražíren, domácí dezerty a interiér, který vypadá, jako by ho navrhoval někdo, kdo pravidelně listuje časopisy o bydlení. Za cappuccino u nás hosté zaplatí sto dvacet korun a za kus dortu další stovku. Není to nejlevnější, ale snažíme se, aby kvalita odpovídala ceně.
Většina našich hostů jsou turisti nebo mladí profesionálové, kteří si sem chodí vyřídit pracovní schůzky nebo si prostě jen užít chvíli klidu. Občas k nám zavítají i místní důchodci, které zvědavost přivedla podívat se, co je to za nový podnik, kde „stojí kafe jako oběd“. Většinou přijdou jednou, podívají se na ceny, objednají si to nejlevnější na menu a už se nevrátí. A je to v pořádku – každý má svůj oblíbený podnik.
Minulý čtvrtek k nám zavítala dáma, kterou jsem nikdy předtím neviděl. Odhaduji, že jí mohlo být kolem padesáti, a byla oblečená, jako by šla na módní přehlídku – značkový kabát, kabelka, která vypadala, že stojí jako moje měsíční výplata, a perfektně upravené vlasy. Posadila se k našemu nejlepšímu stolu u okna a když jsem k ní přišel, změřila si mě pohledem od hlavy až k patě.
„Dobrý den, vítejte u nás. Mohu vám nabídnout něco k pití?“ zeptal jsem se s profesionálním úsměvem.
„Latté s bezlaktózovým mlékem. A máte nějaký dezert bez cukru?“ zeptala se, aniž by odpověděla na pozdrav.
Vysvětlil jsem jí, že máme cheesecake se stévií, což ji zjevně potěšilo. Když jsem jí za chvíli přinesl její objednávku, všiml jsem si, že se rozhlíží po kavárně s výrazem, jako by hodnotila cizí obývák. Po pár minutách mě zavolala zpět ke stolu.
„Mladý muži, to latté je studené,“ řekla a ukázala na kávu, které se ani nedotkla.
Omluvil jsem se a nabídl, že jí udělám nové. Přinesl jsem jí horké latté, ale tentokrát si stěžovala, že je moc horké a že si skoro spálila jazyk. Za chvíli mě znovu přivolala, tentokrát s tím, že cheesecake je příliš tuhý.
„Za tuhle cenu bych čekala obsluhu v rukavičkách,“ pronesla dost nahlas na to, aby to slyšeli i ostatní hosté. „Vaše káva stojí dvakrát tolik co v běžné kavárně, a přesto nedokážete udělat pořádné latté?“
Nadechl jsem se a zachoval profesionální tvář. „Moc mě to mrzí, paní. Mohu vám nabídnout jinou kávu nebo jiný dezert? Případně vám samozřejmě vrátíme peníze.“
„To by mě zajímalo, jak byste si poradili, kdybych chtěla opravdový servis,“ pokračovala a zapnula si kabát. „Třeba kdybyste mi museli donést nákup k autu. To by vás asi porazilo.“
V tu chvíli jsem měl nápad. Šel jsem do zázemí kavárny a vytáhl z úklidové místnosti balíček jednorázových gumových rukavic, které používáme při přípravě jídla. Natáhl jsem si je, vzal dvě čisté igelitové tašky, které máme pro hosty, když prší a potřebují něco zabalit, a vrátil se k jejímu stolu.
„Madam, zde je obsluha v rukavičkách, jak jste si přála. A pokud potřebujete odnést nákup k autu, jsem plně k dispozici,“ řekl jsem a s úklonou před ni položil igelitky.
Kavárna ztichla. Několik hostů se uchechtlo. Dáma na mě zírala s otevřenou pusou, pak beze slova zaplatila, zanechala minimální spropitné a odešla.
Myslel jsem, že tím to skončí, ale o dva dny později se vrátila. Přišla v mnohem casual oblečení, sedla si ke stejnému stolu a když jsem k ní přišel, mile se usmála.
„Dobrý den, dala bych si prosím cappuccino a ten cheesecake se stévií. A chtěla bych se omluvit za své chování minule. Měla jsem špatný den a vylila jsem si to na vás.“
Byl jsem v šoku. Lidé se málokdy vracejí, aby se omluvili.
„To je v pořádku,“ odpověděl jsem. „Každý máme někdy špatný den.“
Když platila, nechala mi tři sta korun spropitného a řekla: „Mimochodem, ten trik s rukavičkami byl docela vtipný.“
Od té doby k nám chodí pravidelně každý čtvrtek. A pokaždé se při placení zeptá, jestli nepotřebuje pomoci s nákupem. Je to malá soukromá vtípek mezi námi, který nám oběma připomíná, že občas i z nepříjemné situace může vzniknout něco pozitivního.
A mně to připomnělo jednu důležitou věc: lidé většinou nejsou jen tak jednoduše dobří nebo špatní. Někdy prostě jen mají opravdu mizerný den.
