Článek
Potřebovala jsem klid. Usadila jsem se ke stolu u okna a zapnula notebook. Objednala jsem si cappuccino a vytáhla diář. Byl čtvrtek dopoledne, což obvykle znamená poloprázdnou kavárnu. A taky že jo. Jen pár hostů, šum espressa z kávovaru, decentní hudba, ideální prostor na chvíli pro sebe.
Jenže zhruba po deseti minutách se dveře otevřely a dovnitř vešla skupinka asi šesti nebo sedmi starších lidí. Všichni tak sedmdesát plus. Někteří se podpírali, jiní šli svižně, ale všichni byli veselí, usměvaví a hlučnější, než bych v takhle poklidné kavárně čekala. Nejprve mě to trošku vyrušilo, musím přiznat. Automaticky jsem zvedla oči od displeje a pozorovala, jak se pomalu trousí dovnitř. Usedli k velkému stolu kousek ode mě a začali rozebírat, co si kdo dá. Když jeden z pánů zahlásil, že „dneska rozhodně dort, protože když ne teď, tak kdy?!“, musela jsem se usmát. Ale zároveň jsem se v duchu zašklebila: bude tu rušno a já se asi nesoustředím.
Jenže čím déle jsem je poslouchala, tím míň jsem vnímala vlastní unavené myšlenky. Místo toho jsem se nechala strhnout jejich lehkostí, vtipem a tím zvláštním druhem energie, kterou jsem upřímně nečekala. Nepředstavujte si ale žádné extrémně vitální sportovce, kteří v osmdesáti běhají maraton. Byli to obyčejní staří lidé. S vráskami, s pomalejší chůzí, s holí opřenou o židli. Ale zároveň s vnitřní jiskrou, která byla nakažlivá. Povídali si o tom, co kdo četl, kam kdo pojede na výlet, jeden pán popisoval, jak zavařoval rybíz, a jiná paní se smála, že „zase ujídala víc, než kolik sklidila“. Mluvili o životě. O běžných věcech. A přitom to celé působilo, jako by byli pořád v pohybu, pořád součástí něčeho, co má smysl. Nepostávali někde na okraji světa, kde už se na ně zapomnělo.
Když jim číšnice přinesla objednávku, začali si jídlo a pití vzájemně ochutnávat. Dávali si kousnout, komentovali, kdo má nejlepší výběr. V jeden moment se jeden z pánů zvedl, že má pro každého malý dárek. A opravdu, o pár minut později vytáhl z tašky sáčky s ručně dělanými mýdly. Prý je doma vyrábí jeho dcera. Byli z toho úplně nadšení. Jeden druhému poděkoval, všichni si mýdla očichávali a chválili levanduli nebo mátu. A já jen seděla u toho svého stolu, pořád s otevřeným notebookem, ale už jsem nepsala ani slovo. Fascinovaně jsem je pozorovala.
Došlo mi, jakou máme většinou o stáří zkreslenou představu. Často ho malujeme jako období úpadku, konce, něčeho smutného a těžkého. Když se řekne důchodce, spoustě lidí se vybaví nemocnice, samota, nezájem, stereotyp. Jenže tihle lidé to bourali. Ne slovy, ale tím, jak prostě byli. Nehráli si na mladé. Nesnažili se o něco na sílu. Ale měli radost. Z dortu, z kávy, z toho, že se potkali, že se mají na co těšit. A možná právě ta radost je tím, co jim dává sílu.
Seděla jsem tam s horkou kávou a najednou mě zaplavil zvláštní klid. Ne ten unavený, ale vděčný. Že jsem u toho mohla být, že jsem je mohla vidět. A že jsem díky nim pochopila, že stáří nemusí být děsivé. Že se ho možná bojíme víc, než je nutné. Možná záleží na tom, jak ho člověk žije. Ne kdy přijde, ale co si v něm zachová. Smysl, kontakt, humor, zájem. To všechno ti lidé měli a přitom nemluvili o ničem velkém. Jen o životě. A já si poprvé v životě uvědomila, že se stáří vlastně nemusím bát. Protože když ho budu žít takhle, pak může být docela krásné.
