Článek
Mělo to být něco jako nový začátek. Jenže místo toho jsme za pár měsíců sledovali, jak se z našeho zdravého dítěte stává troska.
První měsíc nadšení
Začalo to skvěle. Trenér působil profesionálně, měl moderní přístup a tvrdil, že dělá „komplexní transformace těla i mysli“. Měl dobré reference a na sociálních sítích působil jako někdo, kdo ví, co dělá. Dceři stanovil jídelníček, tréninkový plán a začali cvičit čtyřikrát týdně. Zpočátku se zdálo, že to nese ovoce.
Byla unavená, ale nadšená. Každý den si zapisovala výsledky, sledovala váhu, dělala fotky „před a po“. Začala jíst jinak, zdravěji, přestala chodit s kamarády na pizzu nebo dorty. Byla přesná, zodpovědná, možná až moc. Jenže tehdy jsme to považovali za odhodlání.
Když se tělo začne bránit
Po šesti týdnech se začala měnit. Ne fyzicky, tam byl pokrok pomalý, ale spíš psychicky. Byla podrážděná, často brečela, nespala. Tvrdila, že to nic není, že „tělo si musí zvyknout“. Trenér jí prý říkal, že bolest je známkou posunu. Jenže my jsme si všímali, že její tělo je spíš vyčerpané než posílené.
Začala jíst čím dál méně. Kalorie počítala s přesností na gram, měla strach sníst o jedno jablko navíc. Když jsme jí chtěli nabídnout něco normálního k jídlu, reagovala agresivně. A trenér? Ten ji prý chválil, že má disciplínu.
Zlom přišel nenápadně
Jednoho dne se zhroutila. Doslova. Po cvičení ji bolely nohy tak, že nedokázala dojít domů. Zavolala mi, že sedí na lavičce a nemůže se zvednout. Jeli jsme pro ni, vynesli ji do schodů, protože sama to nezvládla. Tehdy jsem pochopila, že to, co mělo být zdravé, se změnilo v noční můru.
Odneslo to celé tělo. Odborníci pak potvrdili, že má rozhozený metabolismus, ztrátu svalové hmoty a těžkou podvýživu. Váha sice klesla, ale za jakou cenu? Tělo jí doslova vypnulo. Přestala menstruovat, začaly jí padat vlasy, a energie byla na nule.
Hledání viníka
Když jsme kontaktovali trenéra, hájil se tím, že dělal jen to, co sama chtěla. Prý byla motivovaná, prý chtěla výsledky rychle. Ale kdo z osmnáctiletých má rozum na to, aby poznal, kdy už je něco přes čáru? Očekávali jsme, že odborník ji zastaví, ne že ji dožene ke kolapsu.
Zkoušeli jsme řešit věc i přes jeho fitness centrum, ale tam nám řekli, že dcera podepsala smlouvu a že všechno bylo „dobrovolné“. Jenže dobrovolné nebylo to, co následovalo. Dlouhé týdny se dávala dohromady, fyzicky i psychicky. Musela na vyšetření, měla problémy s tlakem, se žaludkem, s celkovou slabostí.
Kde končí zdravý přístup
Začala jsem si pak víc všímat, jak tyto „transformace“ na sítích vypadají. Dokonalé fotky, motivační citáty, výsledky po pár týdnech. Jenže málokdo ukáže, co to stojí. Lidé, kteří si myslí, že zdraví znamená hladovět a cvičit do vyčerpání, ničí svoje tělo ve jménu ideálu, který neexistuje.
Dcera se po čase začala pomalu zvedat. Našla si jiného odborníka, tentokrát nutriční terapeutku, která jí pomohla vrátit se k normálnímu jídlu. Cvičí, ale s rozumem. Učí se znovu poslouchat svoje tělo, ne něčí plán. Přesto se dodnes bojí jíst některé potraviny, které jí trenér zakazoval.
Drahá lekce
Když se ohlédnu, 80 000 korun nás bolelo. Ale ne tolik jako pocit, že jsme jako rodiče selhali. Chtěli jsme jí pomoci, a místo toho jsme jí ublížili. Nevěděli jsme, že v dnešní době může být i „zdravý životní styl“ nebezpečný, když se dostane do rukou člověka bez opravdové odbornosti.
Teď bych všem rodičům poradila jediné: než komukoli svěříte své dítě, zeptejte se, jaký má skutečně vzdělání, reference, zkušenosti. Nenechte se oslnit fotkami a sliby. Může to dopadnout stejně jako u nás s vyčerpaným tělem a psychikou, kterou bude vaše dítě dávat dohromady ještě roky.
Dnes je dcera o něco silnější nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Naučila se, že zdraví není o číslech na váze, ale o rovnováze. A my jsme se naučili, že nejdražší lekce bývají ty, které vás stojí víc nervů, než peněz.
