Článek
Libuše pohádka není, ale prales praotce Čecha ano
Musíme si přiznat, že od dob národního obrození jsme byli více méně slepí vůči tomu, že Čechové nebyli první, kteří přišli do Čech, ale že celá tato oblast byla bohatě osídlená luxusními civilizacemi dávno před příchodem prvního Slovana.
To nám totiž vysvětlí celý příběh o Libuši a Přemyslovi z úplně jiné strany. Pomocí čisté logické dedukce zjistíme, že ti dva rozhodně nebyli vymyšlení. I když k nám z hlubin času doletělo jen jejich archetypální světlo esence – podobně jako k astrofyzikům dolétá světlo ze vzdáleného vesmíru. Znalci vesmíru dokážou z nepřímých informací spočítat a dotvořit celý obraz černé díry, ačkoliv v ní nikdy nebyli. A přesně to pro vás v dnešním dílu Free dějin udělám i já. Stejně tak na základě širokých znalostí vědci i z úlomků kostí dedukují třeba dinosaury a nemýlí se.
Když totiž poskládáme mozaiku z fragmentů prastarých textů, archeologických objevů a sídelní geografie, vyjde nám fascinující pravda: Libuše a Přemysl nebyli žádní zaostalí domorodci z temného pralesa. Byli to špičkoví představitelé tehdejší středoevropské intelektuální a politické elity, kteří z Prahy a Stadic řídili neuvěřitelně pulzující prostor – skutečný pravěký Manhattan.
Žádný prales, ale dálnice s plným servisem
Představa, že naši předkové přišli do prázdné divočiny, je z vědeckého hlediska legrační. Česká kotlina za sebou měla tisíciletí hluboké civilizační kontinuity. Unětická kultura (kdy byly Čechy díky obchodu s mědí a cínem doslova pupečníkem Evropy), neméně rozvinutá kultura knovízská, a především mimořádně sofistikovaný svět Keltů a Germánů zanechaly v krajině nesmazatelnou infrastrukturu. Byly zde vybudované a po staletí používané cesty, říční brody, chrámy, osady i celnice. Vyspělé zemědělství i gastronomie, kultura i společnost. To mělo plynulou kontinuitu a neustále se zlepšovala. Nikdo tu neběhal jak neandrtálec s kyjem to už si spíš představte úroveň života severoamerických indiánů než je zničila západní civilizace. Lidé tu byli krásní, upravení, schopní a mírumilovní. Troufám si říci že v mnohém byli lepší a šťastnější i zdravější než my.
Jantarová stezka
Klíčovou tepnou tohoto prostoru byla mezinárodní obchodní magistrála – Jantarová stezka a její severní odbočky. Fungovala přesně jako naše dnešní dálnice D1. Spojovala sever Evropy se Středomořím a proudilo po ní obrovské bohatství: jantar, sůl, bronz, zbraně i tehdejší luxusní zboží.
V tomto kontextu dostává zcela novou a racionální logiku i samotný Přemysl Oráč a jeho rodné Stadice. Ty leží v údolí řeky Běliny, což je klíčová severní vstupní brána do Čech z tehdejšího germánského (saského) prostoru. Kdo ovládal tento uzel, kontroloval tok mezinárodního obchodu a vybíral mýto. Přemysl nebyl chudý rolník, byl to lokální magnát, mezinárodní byznysmen a oligarcha, který seděl na nejvýznamnějším severním obchodním „hubu“. A rituální orba? V indoevropských kulturách šlo o vysoce posvátný politický akt, kterým mocní vládci rituálně vytyčovali právní hranice a posvátnost půdy nového státu. Žádný pacholek, prostě top manažer!
Krizový management: Když mor zafunguje jako covid
Jak se tento severní byznysmen potkal s Libuší? Odpověď leží v naší vůbec nejstarší písemné zmínce o této věštkyni – v Kristiánově legendě z konce 10. století. Na rozdíl od pozdějšího kronikáře Kosmy, který Libušin příběh o sto let později politicky ořezal na historku o egu a sporech mužů o pozemky, Kristián zaznamenal mnohem starší archetypální pravdu.
Podle Kristiána žila v pražské kotlině bezejmenná panna hadačka (phitonissa virgo). Hadačka znamenalo že uměla uhádnout mnohé co jiný ne. Tak jistě byla šamanka ale prostě také chytrá krasavice a díky tomu jistě na vysoké společenské pozici. K takovým vědmám se mocní jezdili radit, je tedy možné, že tak se seznámila s Přemyslem.
Jak píše Kristián, když zemi postihla krutá morová nákaza, vyděšení lidé šli za ní pro radu. Ona jim prorokovala, že musí založit město na konkrétním místě u řeky a povolat za knížete Přemysla – jedině tehdy morová rána ustane.
Tento moment ukazuje univerzální historický zákon: krize funguje jako zásadní urychlovač změn. Podobně jako v 21. století covid ze dne na den spustil masivní digitalizaci a online nakupování, které technologické elity měly dávno vymyšlené, ale společnost je ze setrvačnosti odmítala, tak mor v raném středověku zafungoval pro Libuši a Přemysla.
Tito dva chytří lidé se nepochybně znali už dříve. Jako vrcholová intelektuální špička spolu komunikovali a měli připravený strategický plán na sjednocení země a vybudování nového centra. Určitě měli svůj okruh známých, vlastně byli tehdejší politická, vědecká i byznys elita. Když přišel mor, staré kmenové struktury selhaly. Elita aktivovala krizový plán. Spojila duchovní autoritu vědmy s ekonomickou silou a logistikou severního magnáta.
Ženský urbanismus a navigace kolem menhiru
Vize, se kterou Libuše založila Prahu, vykazuje čistě ženský, integrující princip, který zcela popíral maskulinní logiku vojenských pevností. Chlap by město založil na strmé, izolované skále (jako byl Vyšehrad). Libuše však město situovala dolů do otevřené, zdánlivě bezbranné pražské kotliny k Vltavskému meandru.
Z šamanského hlediska byla tekoucí voda symbolem očisty, uzdravení a smytí morové nečistoty. Navíc Vltava s tehdejšími rameny a ostrovy byla obří ornitologickou křižovatkou tažných ptáků z celého světa. Šamani odedávna četli kosmickou energii krajiny podle chování zvířat a migrace ptáků. Místo s největší koncentrací života mělo tu nejlepší energii. Libuše nechtěla postavit pevnost pro válku, ale prostor pro bezpečný život, komunikaci , praní, pasení hus, napojení zvířat, lidí i rostlin a výchovu dětí. A hlavně také mezinárodní byznys, kulturu, krásu i zábavu. Proto je Praha tak krásná – je navržená ženskou šamankou pro krásný život, ne pro mužský boj v mimořádně krásném místě které svou krásou působí na všechny kdo tam jsou a přijdou a ovlivňuje jejich chování v dobrém.
Jak to že Libušin kůň trefil?
Jak mohl přivést posly k Přemyslovi? Žádná magie, ale prostá biologie, logistika a paměť. Pokud se ti dva jako intelektuální elita pravidelně navštěvovali (třeba týden bydlela ona v Praze, týden jela za ním a pak zas on za ní),jejich koně tu trasu mezi Prahou a Stadicemi důvěrně znali a museli si je i střídat. Byla to vychozená, široká cesta lemovaná plným servisem. Zvíře přesně vědělo, kde na této „D1“ dostane oves, kde ho lidé žijící u stezky napojí a u které hostinské dostane mrkev či med. Kůň šel prostě domů, kudy to znal po nejlepší cestě. Na stezce totiž fungoval čilý mikroservisní ekosystém. Klidně tam stál tehdejší pomocník u cesty, který za kousek chleba tahal vozy z bahna a čistil koním kopyta kartáčem, protože kulhající kůň byl pro byznys katastrofa. Někdo u cesty nabízel třeba domácí ovoce, jídlo či směnné kamínky, korálky, nástroje atd.
Tato dálnice byla navíc v krajině perfektně geometricky vymezená tehdy ještě neporušenou sítí menhirů, které sloužily jako pravěké navigační majáky. Když kůň běžel na sever, míjel například chaberský menhir (Zkamenělý sluha) na vyvýšeném horizontu dnešních Kobylis a Chaber, který je tam dosud. Byl to jasný orientační bod v otevřené krajině, hned vedle dřívější pulzující knovízské osady, jejíž existenci na tomto místě potvrdily moderní archeologické vykopávky. Kůň prostě neměl kam zabloudit, šel domů za svým ovsem.
Libušino kouzlo: Soft power, která trvá
Libuše svým konceptem Prahy předběhla dobu o celá staletí. Vlastně bychom ji mohli s trochou nadsázky označit jejím koncepčním myšlením za rovnu šéfce Evropské unie v našich dobách. Pochopila totiž, že pro její národ je daleko výhodnější být otevřenou křižovatkou kultur a prosperujícím centrem mezinárodního obchodu než uzavřeným, vystrašeným hradem v lese.
Místo hrubé vojenské síly vsadila na to, čemu moderní politologie říká soft power – měkká síla. Vybrala tak krásné místo v pražské kotlině s tak neuvěřitelnou estetickou harmonií a přírodní krásou, že toto kouzlo chrání Prahu dodnes. Když do Čech v průběhu staletí přicházeli dobyvatelé – včetně nacistických vůdců za druhé světové války –, byli magickým geniem loci města tak paralyzováni, že ho sice toužili vlastnit jako klenot, ale nedokázali ho zničit.
Čisté archetypy dějin k nám dolétají jako světlo ze vzdálených hvězd
Mýty a archetypy, nejsou výmysly. Jsou tou nejhlubší pravdou o naší identitě. Stačí odhodit ideologická tabu, spojit fakta do mozaiky a uvidíme jasný obraz dvou výjimečných lidí, kteří silou rozumu, byznysu a krásy položili základy naší státnosti. Stačí znát veškeré souvislosti a dosadit ten čistý archetypální paprsek a osvítí vám celý příběh.
