Článek
Chlapečci si hráli na válku jako s legem, se svým egem a v drahých oblecích za naše peníze
Člověk by měl čas od času navštívit Poslaneckou sněmovnu, aby si připomněl, jak neobyčejně složitým a papírovým způsobem se dá uvažovat o věcech, které ve své podstatě vyžadují hlavně obyčejné lidské srdce a selský rozum. Jako historik, psycholog a logik jsem se s upřímným prozápadním nadšením vydala na seminář s monumentálním názvem „Komplexní revize krizové, obranné a související legislativy“. Chtěla jsem jako znalec soft power přispět k debatě o tom, jak má moderní svébytný stát pevně stát na vlastních nohou a být hrdým, dospělým partnerem Severoatlantické aliance.
Začátek mě naplnil nefalšovaným optimismem. Pan ministr obrany Jaromír Zůna pronesl sice krátký, ale nesmírně noblesní, logický, rázný a motivační projev. Z hlediska historické zkušenosti a rétoriky musím říct, že jsme s tímto mužem v uplynulých volbách vyhráli hotový los v loterii. Je to přesně ten typ lídra, který by svou psychickou a intelektuální kapacitou dokázal uřídit i krizové soustrojí konfliktu v rozmezí třetí světové války na našem území.
Jenomže pan ministr, jak se na hlavu národní obrany sluší, po svém státnickém úvodu odspěchal zachraňovat realitu. A v sále osaměla byrokracie.
Kapitola I: O strategickém významu drahých kravat v době totálního chaosu
Následovalo totiž většinově zoufalé defilé pánů, kteří se škrtili v tvrdých límečcích, drahých kravatách a precizně vyžehlených oblecích. Často si šlapali na jazyk, koktali, dělali samé byrokratické „ehm… ehm…“ a s každým dalším diskusním blokem se viditelně vzdalovali od reality všedního dne. Abychom si rozuměli – já nijak nezpochybňuji jejich mravenčí práci. Ano, moderní stát potřebuje rozpočty, zbraně, tabulky, grafy, ministerstva, limuzíny i ta drahá saka. Ale suma sumárum jsem získala neodbytný a poněkud humorný pocit, že tito pánové plánují obranu proti válce tak, jako by vlastně žádná válka nebyla a nepřítel by se choval přísně podle jejich vnitřních směrnic.
Celý ten jejich technokratický systém v grafech počítá s tím, že všechno bude stabilně fungovat a nikdo nic nenaruší. Jenomže válka je asymetrická, drsná žena, která ruší naprosto všechno. A to málo, co v takovém chaosu zbude a bude potřeba okamžitě mobilizovat, ti pánové ve svých tabulkách vůbec nemají. Oni totiž v té své sterilní centralizaci pevně věří, že uprostřed globálního konfliktu bude bezchybně běžet internet, elektřina a do českých kuchyní hladce dorazí dodávky česneku a brambor z Číny nebo jablek z Chile.
Kapitola II: Jak uvařit protiruskou polévku v čínském hrnci na dálkové ovládání
Jenomže z hlediska logiky moderního světa zde zeje obrovské, fatální bílé místo. Na semináři se neustále skloňovalo výhradně nebezpečí z Ruska. Rusko sice oprávněně nazývám „bramborovou armádou“, protože má naštěstí své nevyspělé nedostatečnosti, ale pánové úplně přehlížejí fakt, že od chvíle, kdy si v roce 2022 Vladimir Putin potřásl rukou s čínským prezidentem, musíme zákonitě brát jako hrozbu i Čínu. A Čína nedostatky ruské armády netrpí. Čínský drak je chladnokrevný plaz, had, který si své strategie připravuje dlouho, trpělivě a na dálku. Skrze levné technologie z nás, z celé Evropy i z kolektivního Západu, buduje Trojského koně.
Jak tedy, vy moji milí zlatí, chcete bránit republiku svými excelovými tabulkami proti zlému Rusovi, když máte celý ten systém komunikačně postavený na součástkách a vzdálených digitálních tlačítkách kdesi v Pekingu? Není žádným sci-fi ani konspirací, že v případě konfliktu může Čína jako digitální velmoc na dálku kompletně paralyzovat náš průmysl a technologickou komunikaci. A co potom? Co udělají pánové v kravatách, až jim zhasnou obrazovky? Vždyť dneska už si i pan táta s paní mámou píšou esemesky přes WhatsApp z ložnice do kuchyně, protože pod vlivem technologií ztrácíme schopnost mluvit spolu z očí do očí.
Kapitola III: Průzkum veřejného mínění mezi sněhovými vločkami za hrobového ticha
Když se mi po půl dni byrokratického monologu podařilo jako jedinému člověku prolomit hrobové ticho a vznést dotaz do diskuze, poukázala jsem na to nejcennější, na co zapomněli – na lidskou duši a na generaci Z. Na ty mladé lidi, kterým se dnes povrchně nadává do „sněhových vloček“ a „duhových podivínů“, přestože jsou to krásné, čisté, prozápadně a humanisticky vzdělané bytosti. Studují, recyklují, starají se o zvířátka, nakupují v sekáčích a po večerech dřou na brigádách, protože jídlo a ubytování je drahé. Přesto věří v dobro a demokracii. Dnes u nich vidíme masivní nárůst psychických onemocnění, protože padají únavou pod tlakem špatně nastaveného systému a nepochopení starších.Pánové v parlamentu nakupují drahé železo na desetiletí dopředu, ale vůbec neřeší soft power a psychologii. Zapomínají, na čích bedrech bude ta obrana země za pár let reálně stát. Na té dnešní generaci Z! Pokud ty mladé lidi psychicky, organizačně a motivačně nepodpoříme teď, v budoucnu ty zbraně nebude mít kdo unést. V duchu jsem si říkala: „Máte rozpočty, máte zbraně, ale kde máte armádu?“ Pánové se mé reality natolik lekli, že po mém příspěvku celou další plánovanou diskuzi pro jistotu úplně zrušili. Asi aby do jejich byrokratického Lega nefoukl vítr skutečného světa.
Kapitola IV: Návrh na zakopávání chilských jablek podle vzoru doby bronzové
Podobně prázdně mluvili o „potravinové soběstačnosti“. Nikdo ale nevysvětlil, jak jí v té své totální centralizaci chtějí docílit. To si jako únětická kultura vykopeme díry do země a tam si ten čínský česnek a jablka z Jihoafrické republiky zahrabeme na deset let dopředu, abychom přežili, až nám Východ utne dovoz? Nebo konečně dostaneme rozum a přestaneme stavět obří přízemní velkosklady na té nejbohatší české ornici v Polabí a pod památným Řípem? Kdybychom ty sklady stavěli dospěle do patra, zachráníme lány půdy, kam můžeme místo nesmyslného byznysu s technickou řepkou pro miliardáře vrátit naše vlastní brambory, celer, mrkev a česnek.
Místo složitého dovozu masa z ciziny a obřích velkochovů bychom měli raději podpořit lokální chov drůbeže v každé vsi. Aby prostě v době ohrožení měl každý domkář a chalupář svou vlastní slepici, svá vajíčka a svého kohouta do polévky. Protože až ty globální sítě spadnou, centrální plány selžou. Válka je jako láska – padají v ní všechna pravidla. Pokud má naše země v asymetrickém konfliktu přežít, musíme vybudovat územní imunitu. Minimálně kraje, ale spíše jednotlivé okresy musí být komunikačně a potravinově soběstačné, aby dokázaly fungovat nezávisle, i když nepřítel odřízne zbytek území.
Nic z toho tam ale z úst kravaťáků nepadlo. Jo a jako kromě slepic, brambor na polích si pánové připravte i obyčejné svíčky a krby, protože nepřítel půjde první po vaší technologii! Byli tam prostě jen chlapečci, kteří si stavěli své Lego a pěstovali své ego. Jediný závan reálné akceschopnosti přinesl až pán zastupující hasiče – protože jak už je v Čechách historickou tradicí, když technokratické plány shoří, jsou to právě dobrovolní a profesionální hasiči, kdo vyhrne rukávy a národu skutečně pomůže.
Kapitola V: Proč národ zachrání patnáctiletá holčička a ne ministerský Excel
Nejvýznamnější prvorepublikový ministr národní obrany František Udržal kdysi tvrdil přesně to samé na co poukazuji. A dějiny mu daly za pravdu. Když přišli Němci, vzali nám zbraně i území. To, co národ zachránilo a udrželo naši čest jako hrdého partnera svobodného světa, byla decentralizovaná víra a lidská odvaha. Část našich lidí lítala nad kanálem La Manche, část táhla s Ludvíkem Svobodou z východu, část bojovala v domácím odboji jako Jan Kubiš. A částí té síly byla i ta patnáctiletá holčička ze základní školy v Libni, Jindřiška Nováková, která Kubišovi po atentátu bez váhání schovala kolo, za což ji nacisté popravili.
Vzala bych všechny ty dnešní řečníky z parlamentu zahleděné samy do sebe k té libeňské škole, kde dnes stojí památník ve tvaru velkého kola. Aby pochopili, že bez takových hrdinů žádná obrana nemůže v praxi existovat. Když jsem tam ty pány v těsných límečcích pozorovala, nemohla jsem se jako historik zbavit jednoho neodbytného obrazu. Celé to osazenstvo mi připomínalo dvořany Marie Antoinetty. Oni také do poslední chvilky seděli v saténových střevíčkách, jedli sladké zákusky a žili v iluzi, jak úžasnou, vycvičenou a draze vyzbrojenou armádu kolem sebe mají. Žili v ní až do vteřiny, než brány Versailles s praskotem prorazily hladové matky s vidlemi v rukou, protože jejich děti neměly co jíst. V ten moment se celá ta slavná, nablýskaná královská armáda prostě rozutekla. Každá odtržená byrokracie totiž pohoří ve vteřině, kdy její sterilní plány narazí na syrovou realitu lidského zoufalství a hněvu a skutečných pravidel války.
My už v tom bezpečnostním ohrožení reálně jsme. Úkolem politiků je chovat se jako dospělí rodiče, přestat se na politickém pískovišti hašteřit jako Jeníček s Mařenkou, kteří po sobě hází bábovičky a hystericky křičí jeden o Bruselu a druhý o Moskvě. Politici musí národ sjednocovat ve svébytný stát, který stojí pevně na vlastních nohou. Jedině tak nebudeme Alianci viset na krku jako ukřičené nemluvně, které čeká, že za něj Západ všechno vyřeší, a zároveň neskončíme jako ztracené dítě, které se v záchvatu strachu utíká schovat pod krvavý deštník Moskvy. Obrana kolektivního Západu totiž nezačíná v excelových tabulkách, ale v hrdém národě, který má srdce a drží spolu jako jeden.
