Článek
Nebojte se policie
Když se řekne omerta, většina z nás si představí Sicílii, sluncem zalité olivové háje, muže v kloboucích s brokovnicemi a hrobové ticho, které nastane, kdykoliv se kolem mihne karabiniér. My Češi máme tendenci se na tyto jižanské zvyky dívat s mírným despektem. My přece žádnou mafii nemáme! Máme své úřady, své notáře, své advokáty a své klidné sousedské vztahy.
Jenže pravda je taková, že pod našimi šípkovými keři kvete česká verze omerty, která je sice méně krvavá, ale o to více absurdní.
Omerta je totiž mlčenlivost společnosti ke zlu, díky čemuž zlo může bujet.
Případ Kazimír aneb Když má zloděj na sobě slušivý dědický svetr
Představte si modelovou situaci. Váš vlastní bratr (říkejme mu třeba Kazimír, abychom neurazili žádného konkrétního bratra) se rozhodne, že v rámci dědického řízení odkloní jistou finanční částku. Řekněme tři sta tisíc korun. Když na to upozorníte rodinného právníka, ten se zatváří, jako byste ho nutili sníst živou žábu, a zamumlá cosi o „občanskoprávním sporu“. Paní notářka elegantně sklopí zrak k leštěné desce stolu a začne intenzivně studovat strukturu dřeva. Všichni krčí rameny. Rodina vám naznačí, že jste blázen a hysterka. A Kazimír se usmívá jako sluníčko, protože mu to prošlo.
V tu chvíli člověk propadne typickému českému splínu: „Celý systém je proti mně. Tady se člověk dovolání nedočká. Všichni jsou špatní, všechno je špatně, jdu si stěžovat na internet.“
Přitom je to celé strašlivý logický omyl. Kdyby vám ten samý Kazimír na Václavském náměstí vytrhl z ruky kabelku, ve které by bylo tři sta tisíc korun v hotovosti, pravděpodobně byste neběželi za notářem. Neběželi byste ani za rodinným advokátem, aby s Kazimírovou kabelkovou aférou zahájil smírčí řízení. Křičeli byste: „Zloděj!“ a sháněli nejbližší policejní uniformu.
To, že se krádež odehraje u kulatého stolu s razítkem, neznamená, že to není krádež. Zločin zkrátka zůstává zločinem, i když má na sobě oblečený slušivý dědický svetr.
Falconeho metoda na obvodním oddělení aneb Proč policista hned nejedná jako Rambo
Pokud se ocitnete v takovém labyrintu bezmoci, existuje jediná spolehlivá Ariadnina nit. Italští protimafiánští vyšetřovatelé jako Rocco Chinnici nebo Giovanni Falcone na to měli geniální pravidlo: „Scrivi tutto.“ Všechno zapisuj. Každé slovo, každý pohyb, každou lež. A hlavně – podávej trestní oznámení.
Spousta lidí si myslí, že podat trestní oznámení znamená, že na služebnu vtrhne policejní komisař z amerického filmu, rozkopne dveře a okamžitě zatkne viníka (nebo pro jistotu rovnou i pana prezidenta). Realita je o dost prozaičtější. První policista, kterého potkáte, je často unavený člověk na obvodním oddělení, který je zvyklý řešit ukradená kola nebo opilce ležící v parku. Když mu začnete vyprávět složitou ságu o notářských zápisech a rodinných křivdách, podívá se na vás pohledem, který říká: „Proč proboha já a teď? Zrovna jsem si chtěl ohřát konečně tu sekanou od babičky!“ Tak jasně musíte také pochopit že policie není linka první psychické pomoci aby jste na ni začali valit zoufalství. Musíte s respektem a věcně!
Policie je totiž často jenom brána do systému a základ pro právní soustředění důkazů. Bez nich se ale nic nepohne. Takže úkolem policisty je to hlavně zapsat. Právě ten první oficiální zápis je tím pevným bodem, bez kterého se ve vesmíru justice nepohne ani stéblo.
A co je nejdůležitější? Zločinci, i ti rodinní, mají jednu fatální vlastnost. Bývají chamtiví a časem získají pocit nadčlověka. Když ale vyzrváte znervózní. Když podáte první trestní oznámení, možná se nic nestane. Když podáte druhé, třetí, čtvrté… najednou ta mravenčí práce začne přinášet ovoce. Policie zjistí, že dotyčný pokaždé tvrdí něco jiného. Lži se začnou hroutit jako domeček z karet a z vás, původního „blázna“, je najednou ten nejspolehlivější člověk v místnosti.
Kdo lže, ten krade, a kdo krade, může způsobit i další velká utrpení
Kdo lže, ten krade, a kdo krade, může i zabít, říká se. A v dnešní digitální době to platí dvojnásob. Zlo má totiž tendenci eskalovat. Sérioví vrazi nebo velcí podvodníci málokdy začínají velkým třeskem. Vždycky si nejdřív testují systém na malých, banálních věcech a sledují, co jim projde. Když je nikdo nezastaví hned na začátku, ztratí zábrany. Pak kvůli nim senioři páchají sebevraždy, protože přišli o všechno, nebo stalking přeroste v tragédii. Podat trestní oznámení včas je tak aktem čisté společenské prevence.
Národní disciplína aneb Když ořechové listí naruší vzdušný prostor
Abychom ale byli k našemu národu spravedliví, Češi policii neignorují úplně. My totiž máme ještě jedno národní specifikum, které bychom mohli nazvat „malým sousedským udavačstvím“. Zatímco oběti skutečných podvodů, stalkingu nebo šikany tiše trpí doma v koutě, existuje skupina občanů, která policii zahlcuje s naprostou rozkoší.
Jsou to lidé, kteří jsou schopni podat trestní oznámení za to, že sousedovic kohout zakokrhal v 5:58 namísto v 6:00, nebo že listí z cizího ořechu drze narušilo vzdušný prostor jejich anglického trávníku. Tento typ lidí škodí spravedlnosti hned dvakrát. Poprvé tím, že ruinují čas a kapacitu policistů, kteří by mohli řešit skutečné zločiny. A podruhé tím, že systém zkrátka otupí. Unavený policista pak za každým dalším rodinným nebo sousedským problémem vidí jen další malichernou hádku o ořechové listí.
Nenadávejte u piva a jděte jednat
Nežijeme v Rusku ani v Číně, abychom se museli bát, že se spravedlnosti nedovoláme. Generace Husákových dětí trpí traumatem ze socialistické policie a to trauma rozšířila na všechny. Ale zákony tu máme, instituce také a dnešní policista je třeba utahaný ale většinou v jádru profík a dobrák. Jediné, co chybí, je zdravá občanská odvaha a spolupráce.
Nenadávejme na systém u piva. Když se vám děje bezpráví, seberte fakta, držte se pravidla „Scrivi tutto“ a jděte na policii. Klidně to popište polopatě, třeba přes tu ukradenou kabelku. Protože zlo roste jenom tam, kde se mu nikdo nepostaví do cesty. A pokud vytrváte, ta pomyslná zeď nakonec povolí.
Ostatně, jak by řekli Monty Pythoni: „Nikdo nečeká španělskou inkvizici!“ – ale precizně zdokumentované trestní oznámení by měl očekávat každý podvodník.
Otevřete srdce a sundejte sluchátka: Spravedlnost začíná všímavostí
A na úplný závěr vězte, že se to netýká jenom vás samotných a jenom vašich osobních problémů. Sundejte občas sluchátka z uší a klapky z očí a otevřete srdce, když jedete autem, když jste v parku, když běžíte, jdete nebo jedete na kole, nebo když jste s vlastními dětmi či psy v parku. Vypněte na chvíli televizi a poslouchejte, jestli náhodou od sousedů už až moc dlouho nekřičí nějaké dítě nebo až moc dlouho nepláče něčí manželka.
Všímat si svého okolí je naše morální povinnost. Neváhejte i v takovém případě podávat trestní oznámení, nebo za těmi možnými oběťmi jít a lidsky s nimi mluvit. Může to být totiž i ta stará, hodná babička, co bydlí sama u vás v baráku v přízemí, za kterou sice dvakrát ročně chodí „hodný vnuk“, ale ve skutečnosti ji tiše a rafinovaně týrá aby ji okrádal. Spravedlnost totiž nejvíce ze všeho potřebuje nejen naše otevřené oči a uši ale hlavně srdce.
