Článek
Muži jako loutky žen?
Když se řekne poválečná éra v Itálii, většina lidí si představí nablýskanou Vespu, hlasitá gesta, muže s rozepnutou košilí a všudypřítomný, nekompromisní mačismus. Celý svět dekády žil v představě, že Apeninský poloostrov je baštou chlapů, kteří bouchají do stolu a diktují pravidla. Jenže v druhé polovině 20. století se na stříbrném plátně objevila dvojice, která tento mýtus bez milosti rozebrala na součástky. Sophia Loren a Marcello Mastroianni. Byly to bezpečně největší filmové a sexuální idoly své doby. Nejen pro Itálii ale pro celý svět. A víte proč? Protože lidem neukazovali pohádku, ale geniální pravdu o tom, kdo ve světě doopravdy drží otěže.
Píseň o třech manželkách a prázdných ulicích
Druhá světová válka totiž nepřinesla jen porážku totalitních režimů. Přinesla také tichou, ale naprostou porážku tradiční mužské dominance. Zatímco muži byli na frontě, v zajetí nebo se – jako samotný Marcello – museli v neustálém strachu schovávat v ilegalitě, ženy musely převzít řízení světa. A nikde to nebylo tak syrové jako v rodné Neapoli Sophie Loren.
Poválečná Neapol byla městem bez mužů. Válka a nucené práce jich odvedly tolik, že v podstatě chyběla minimálně třetina mužské populace, a během samotného konfliktu tam nezůstal skoro nikdo. Situace byla natolik absurdní, že o tom vznikla i slavná neapolská písnička „Carmela“ (Karmé). V ní neapolský muž s nadsázkou zpívá, že by se měl schválit nový zákon, podle kterého by mohl mít rovnou tři manželky – prostě proto, že chlapů je zoufalý nedostatek.
Výtvor ženského klanu: Jak se programuje „mačo“
Jenže místo toho, aby si těch pár přeživších mužů užívalo výsady králů, stala se z nich chráněná, ale poněkud bezbranná stvoření. V neapolských domácnostech, kde chyběli otcové, se narodil nový řád. Matky, babičky, tety a sestry upnuly k malým chlapcům veškeré své naděje na přežití. Opečovávaly je, hýčkaly a… udělaly z nich dokonalé mamánky.
Tyto silné ženy v podstatě vymyslely geniální psychologické divadlo. Vychovaly ze svých synů formální „machy“ – protože rodina potřebovala mít navenek hrdého reprezentanta v drahém obleku, který na ulici umí vtipkovat a divoce gestikulovat. Ale doma? Doma se z těchto hrdinů staly poslušné loutky. Celý ten slavný italský mačismus je ve skutečnosti jen maškarní kostým. Muži hrají tuto roli jen pro ty ženy. Jsou to loutky mačismu, které předvádějí divadlo na ulici, ale ve skutečnosti jim absolutně vládnou ženy.
Letící pantofel italské babičky je nejvyšším zákonem
Jakmile totiž Ital překročí práh domu a sundá si sluneční brýle, veškerá pouliční hrdost jde stranou. Skutečná, neformální a absolutní moc se v Itálii předává v kuchyni z matky na dceru. Svět si může myslet, co chce, ale Řím a parlament jsou jen kulisy. Skutečnou italskou vládou je rada starších – nekompromisní nonny (babičky).
A běda tomu, kdo by chtěl doma revoltovat! Když na to přijde, italská babička nepotřebuje paragrafy ani soudní příkazy. Vezme těžký domácí pantofel a s přesností elitního odstřelovače ho po neposlušném muži hodí. A v tu chvíli padá jakákoli chlapská dominance.
Zrcadlo globálního třesku: Když muži ztratili trůn
Bylo by však chybou myslet si, že šlo jen o italský folklór. Neapolský mikrosvět byl ve skutečnosti laboratoří, ve které se v extrémní podobě odehrálo to, co prožívala celá poválečná planeta. Od New Yorku po Londýn se v druhé polovině 20. století hroutil starý patriarchální model. Ženy po celém světě během války zjistily, že továrny, úřady i rodiny bez mužů nejen uřídí, ale uřídí je lépe. Získaly ekonomickou nezávislost, sebevědomí a odmítly se vrátit poslušně ke sporákům.
Když se muži vrátili z fronty domů – často psychicky otřesení, traumatizovaní a plní vnitřních krizí – zjistily, že svět, kterému kdysi neochvějně vládli, už neexistuje. A právě proto se Sophia a Marcello stali celosvětovými idoly. Diváci v Americe i v Evropě v nich neviděli exotické cizince, ale dokonalý, univerzální obraz své vlastní reality: nastupující éru silných, emancipovaných žen a zmatených, zranitelných mužů, kteří se v nové realitě teprve učili žít.
Zranitelný král a neúprosná královna
Sophia na plátno přinesla nekompromisní paměť žen, které musely být tvrdé jako skála, aby přežily, a stala se symbolem této nové, sebevědomé ženské nadvlády. Marcello, poznamenaný vlastními válečnými úzkostmi, zase s neuvěřitelným šarmem hrál muže, kteří tradiční vládu ztratili. Hrál ty roztomilé slabochy, chybující záletníky a nerozhodné neurotiky, kteří sice navenek vypadají jako lvi salonů, ale v přítomnosti emancipované ženy se okamžitě mění v bezradné kluky.
Více než dokonalý zadek a nos: Herec jako médium doby
Lidé si často myslí, že filmovou hvězdou se člověk stane jen proto, jak dokonalý má zadek nebo jak fotogenický má nos. Ale tak to vůbec není. Pěkných tváří jsou na světě miliony. Skutečnou ikonou stříbrného plátna se stanete pouze tehdy, když v daný historický moment dokážete zosobnit to, co se ve společnosti skutečně děje. Sophia a Marcello nebyli jen krásní lidé; byli to citlivá média, antény své generace. Nasáli do sebe tektonické posuny, úzkosti, traumata i novou sílu poválečného světa a bezděčně to vyzářívali ven. Diváci je nemilovali pro jejich vizáž, ale proto, že v nich jako v zrcadle viděli kolektivní podvědomí své vlastní doby – éry, kdy muži museli sundat masku neochvějných vládců a ženy konečně vzaly osud do svých rukou.
