Článek
Knovízská kultura byla chytřejší než my
Vracela jsem se o půlnoci za úplňku z představení a zastavila se jako každý den u své šamanské zahrádky před panelákem.
Vzduchem letěla hnědá plastová popelnice na bioodpad a s dunivým třeskem přistála na asfaltu naší ulice v Kobylisích. Nebyl to rozmar podzimního větru. Ten kontejner totiž s nepříčetným řevem nakopl polonahý muž s bronzovými náramky a náhrdelníkem z jeleních zubů, který se předtím zčistajasna zhmotnil v mém záhonku tújí a skalniček.
„Co to sakra děláte?!“ zařval na mě, až zařinčela okna okolních paneláků.
Jakožto vzdělaná historička umění a psycholožka jsem okamžitě rozpoznala archetypální napětí. Jakožto žena s vizáží Barbie v baletních piškotech jsem se opřela o kamennou mohylu kterou jsem na památku knovízské kultury udělala ze zdejších výkopů a snažila se zachovat chladnou hlavu. „My? My teď máme komunální volby,“ odpověděla jsem kultivovaným tónem Karla Čapka. „Lidé na sídlišti diskutují o barvě kontejnerů, rozvoji městských částí a udržitelném byznysu.“
Střet divoké doby bronzové s plastovým zámkem z Číny
„Vy nejste normální!“ přerušil mě ten přízrak, ze kterého sálala strašlivá pravěká hloubka. Ukázalo se, že je to šaman z knovízské kultury, která na tomto přesném místě v Kobylisích a sousedních Bohnicích sídlila před třemi tisíci lety. Chodíme sice po stejné zemi, ale naše civilizační priority se zjevně trochu rozešly.
Šaman se vztekle nadechl a ukázal prstem na zamčené plastové nádoby. „Tady podél Čimického háje lítají hladoví ptáci! Běhají tady hladoví ježci, veverky, v zemi jsou hladoví červíci! Zajíce jste odsud už dávno vyhnali. A když konečně máte v kuchyni slupky od celeru nebo od mrkve, tak místo toho, abyste u každého paneláku udělali jeden poctivý kompost, jako to má na vsi každá správná zahrada, kam by ta zvířátka mohla chodit hodovat, vy to zamykáte na klíč! Do umělohmotných kontejnerů z Číny!“
Pokusila jsem se oponovat informací z ekologické příručky co mi městská část hodila do schránky : „Ale to je přece recyklace. Odváží se to na bioplyn…“
Šaman vykulil oči, zrudnul a zakřičel: „…odváží u všech Perunů! Vždyť tu máte posvátný Čimický háj kde z hladu už zmizela zvířata i hmyz! Aby do vás hromy praštili, že před zvířaty zamykáte a odvážíte přírodní odpad z kterého celou evoluci žijí !“
Dotační letectvo a hnojení pole popelem za dvě miliardy
„Bioplyn!“ plivl šaman na posekaný trávník. „Dopadne to fatálně! Za dvacet let, co tu bydlíš, to snad vidíš sama. Když tady byly staré plechové popelnice, nedaly se zavřít. Straky a sýkorky do nich lítaly, krmily se, žil z toho hmyz, vosy, motýli. Byl tu život. Dneska máte sterilní poušť. Nepípne tu ani ptáček, neletí motýl, protože všechno organické zlato zamykáte před přírodou pod zámek, aby s tím někdo mohl kupčit jako s bioplynem! A pak s tím někdo jezdil autem. To jako fakt ?!"
V tu chvíli do sebe ty montypythonovské střípky moderního světa dokonale zapadly. Šaman měl pravdu. Zatímco my máme pocit, že ke komunálním volbám nemusíme chodit, protože se tam řeší jen přízemní hlouposti jako svoz odpadu, jak všichni víme často se za oponou se točí miliardové dotační byznysy. Možná nějaký nejmenovaný miliardář totiž na tyhle naše zamčené slupky od celeru dostal třeba obří dotace z Evropské unie, schované za možná třeba vznešený program „hnojení polí popelem“. /Přitom moji knovízští lokální „předci' hnojili popelem úplně běžně a zadarmo před třemi tisíci lety./
Tihle moderní 'dotační šamani“ si za ty peníze koupují třeba soukromé tryskáče… A zatímco my v naší ulici svědomitě oddělujeme ohryzek od jablka, oni neustále létají nad našimi hlavami po světě a splodinami spolehlivě likvidují zbytek biosféry. Včetně těch ježků a ptactva, protože na jejich potravu hmyz negativně dopadá změna klimatu a toxiny.
Rituální kopání do košů v nákupním centru Krakov
„A nejhorší je ta vaše maloměšťácká arogance!“ pokračoval knovízský šaman v monologu a začal divoce gestikulovat směrem k nedalekému nákupnímu centru Krakov, které stojí přímo na základech jejich dávné pravěké osady. „Byl jsem se tam minule podívat. Vzteky jsem musel nakopnout odpadkový koš! Máte tam obří nablýskaný obchod pro milovníky zvířat. Lidé z paneláků tam kupují drahé piliny a hračky pro křečky a ptáky zavřené v klecích. Doma v obýváku se dojímají nad jedním tvorem v zajetí, ale venku pod vlastními okny nechají hlady chcípnout celý svobodný divoký mikrosvět! Kupují tam hmyzí hotely které věší na stromy před panelák a diví se že zejí prázdnotou, když všechen bioodpad, tedy jídlo pro hmyz zamykají do popelnic a odváží na bioplyn!“ V ten moment již šaman začal hudrat nějaké proklínací formulky tak jsem řekla jen tiché: „Češi mají rádi pořádek…“
Žlutá poušť a tragický osud osiřelé petržele z Alberta
„Vy máte rádi absurditu!“ zařval šaman. „Koupíte si v Albertu petržel, bazalku nebo mátu v květináči. Ostříháte z toho lístky do polévky a ten živý kořen s hlínou jdete vyhodit do popelnice! Místo abyste ty bylinky zasadili před panelák. Ale kam byste je vlastně sázeli, že? Vždyť tu máte jen vyholený, na prach spálený žlutý trávník, protože vám sem technické služby posílají sekačky i když nejsou potřeba, jen aby si nějaká firma splnila zakázku a vydělala prachy! Máte tady evropsky unikátní oblast lesostepi co jsme my posvátně chránili a byla pýchou celé jantarové stezky od řecka až k Baltu! A vy tu máte poušť a plasty z Číny a tváříte se jako ochránci přírody! Rorejse jste vyhnali při greendeal obkladech paneláku jim zničili bez náhrady hnízda !“
Zkroutila jsem palce v baletních piškotech. Ten pravěký muž měl chirurgicky přesný odhad na nešvary naší přetechnizované společnosti.
Kdo je tady vlastně "zaostalé hovado"?
„Považujete nás, lidi z knovízské kultury, za nějaká tupá hovada. Za zaostalé neandrtálce z doby bronzové, protože jsme běhali v kůžích,“ dokončil šaman svůj projev, unaveně se posadil na mou růžovou Barbie židličku uprostřed skalky a zahleděl se do záře pouličních lamp. „Ale víš co? Skuteční neandrtálci jste vy. Zavřeli jste se do betonových krabic, odřízli se od přírodního koloběhu, zničili vlastní soběstačnost a dobrovolně odevzdali své slupky od mrkve miliardářům s tryskáči. Celý váš panelák by mohl žít v symbióze z jednoho komunitního kompostu a společného záhonu se zeleninou. Místo toho radši poslušně tleskáte plastovým zámkům i česneku z Číny.“
Tajná šamanská fronta v naší ulici
Povzdychla jsem si a položila mu ruku na rameno. „Vždyť já tě chápu,“ řekla jsem tiše. „Vždyť víš, že jsem historička a teoretička umění. Celou vaši kulturu studuji a vím, že vaše sepětí se zemí mělo hlubokou moudrost. Ale čecháčky nepředěláš. Chceš vidět, jak ten tvůj dotační plastový bizár vypadá v každodenní sídlištní praxi?“
Šaman zpozorněl a já mu popsala koloběh života v našem vchodě. Bydlí tu s námi jeden starý pán o berli. Chudák, žije sám, ale strašně moc se snaží dělat věci správně. Celý týden poctivě sbírá do mikrotenového sáčku slupky od brambor a od mrkve. Jednou za týden se s ním těžce odplouží k té hnědé popelnici, odemkne ji, sáček tam hodí a zase ji zamkne. Splní svou občanskou povinnost.
Jenže v našem baráku bydlí ještě jedna sousedka. Mladá, moderní, inteligentní, schopná žena z předsednictva družstva, která je neuvěřitelně „pintlich“. Ta chodí ty popelnice pravidelně prohrabávat jako vrchní inspektorát bioodpadu. Prostě Bio Koniáš no…A když v kontejneru najde mikrotenový sáček toho starého popleteného pána, místo aby ten pytlík roztrhla, slupky vysypala a plast vyhodila, udělá věc nevídanou. Ten pytlík demonstrativně vytáhne a položí ho nahoru na tu zamčenou popelnici jako veřejný pranýř. Nechá ho tam ležet jako výstrahu všem hříšníkům. A na schůzi domu toho starého pána za to veřejně poníží.
„A víš, co dělám já, šamane?“ usmála jsem se do úplňku. „Pravidelně kolem té popelnice chodím. Ten vystavený mikrotenový pytlík starého pána vezmu, roztrhnu ho a ty slupky od brambor odnesu opodál a vysypu je ptákům, ježkům a červíkům přímo pod stromy do trávy. Vracím je tam, kam patří. Do tvého koloběhu. Zatímco ta pokroková civilizace prohrabuje plast, já tu s tou tvojí dobou bronzovou držím tajnou partyzánskou frontu.“
Knovízský šaman se na mě dlouze podíval, obejmul mne, dal mi svou kouzelnou hůlku a já mu slíbila že napíšu tenhle článek. Pak se rozplynul v měsíčním světle. Zůstala po něm jen ta převržená popelnice, jedna oškubaná petržel z Alberta a tichá, archetypální pravda, která pulzuje z hloubky země přímo pod základy našich paneláků.
Až půjdete k těmto komunálním volbám, či budete poslouchat debaty o správném managementu odpadu, vzpomeňte si na starého pána o berli, bio Koniáše a naštvaného šamana. Protože někdy se i v té nejmenší popelnici schovává otázka, jestli jsme v té naší moderní kráse náhodou totálně nezničili to, co bylo naším předkům posvátné.
