Článek
Vědecký rozbor neapolského počtu nepravděpodobností
Jako historička umění a estetička zásadně odmítám suchopárné popisy z bedekrů. Když po letech zkoumání sémantického detailu Mukařovského a filozofické hloubky Machovce sedávám po nocích v Neapoli s výhledem na záliv, realita se před mým šamanským zrakem rozpadá na čistou magii.
V minulém analytickém článku jsem vám ukázala, že Neapol neřídí mafie ani magistrát, ale tajná diverzní jednotka skřítků Folletti Turistichini ( Skřítci turistikáčci), která s magickou přesností decimuje spěchající turisty a ničí jejich digitální chlad rozlepováním podrážek v Pompejích a jinými mistrnými skopičinkami. Ale to bylo jen velké skřítčí entrée nikdy nekončící neapolské skřítčí šou. Ti praví magičtí lumpíci, kteří drží vesmírnou magii města a řídí i globální geopolitiku (jako fakt), vylézají zpoza lávových rohů hlavně po nocích, když robotičtí cizinci zalezou do hotelů ke svým milovaným displejům. Tito rošťáci se mnou vyměnili svá prastará tajemství za mé baletní soukromé představení přímo u paty Vesuvu. Posaďte se, sundejte si ty hightech šusťákové outdoorové bundy a poslouchejte magickou pravdu z empirické zkušenosti.
Follettino Teatrino
V bufetu divadla
Jiná noc mě zavedla do samotného srdce nejvyšší kultury. Zdržela jsem se totiž v prázdném, zhasnutém Teatro di San Carlo – nejstarší činné operní scéně v Evropě. Všichni diváci už dávno odešli a já jsem pod sedadly v královské lóži hledala svou ztracenou brož. Najednou se rudý sametový závěs pohnul. Ze záhybů vystoupil distingovaný rokokový skřítek. Oslnil mne blankytným atlasovým hedvábným kabátkem se zlatými prýmky. Má totiž celou svou garderóbu ušitou výhradně z tohoto blankytného hedvábí, které vlastnoručně zachránil z původního čalounění divadla před ničivým požárem.
Ten vypukl v osudnou noc 13. února 1816. Že šlo právě o třináctého, by možná jinde svádělo k myšlenkám na nešťastný pátek, ale v Neapoli byl tento den ještě mnohem rafinovanější – padl totiž na úterý. Úterý v neapolské tradici patří krvelačnému bohu ohně Martovi a je považováno za stejně nešťastný a prokletý den jako pátek, kdy se nesmí začínat žádné umění ani dílo. Od toho setkání je můj osobní přítel Teatrino.
S hlubokou pukrlí mi podal mou ztracenou brož, potají potom zašmodrchával zlaté šňůry i lana jevištní techniky a potutelně se usmál: „Hledáte sice sémantické detaily v představení profesoressa, ale přehlédla jste ten nejdůležitější mechanický prvek zákulisí.“
Teatrino se mi vzápětí přiznal, že miluje vysoké umění a balet natolik, že ty šňůry opony zašmodrchává záměrně. Důvod je naprosto prostý: dělá to proto, aby mechanicky prodloužil potlesk pro baletky, protože nesnáší, když představení skončí příliš rychle. Když se v divadle úplně zhasne, sedává navíc v orchestrišti a s cukrovou panenkou z divadelního bufetu potají lízají čokoládu ze zapomenutých divadelních dortů, zatímco Teatrino jemně cinká na triangl v rytmu divoké neapolské Tarantelly.
Follettino Marino
Magie neapolského času mě dostihla na Molu Beverellu. Obloha nad zálivem měla specifický, růžový tón a já čekala na poslední večerní trajekt na Capri. Ovšem jsem zjistila záhy, že čekám marně! Jak jinak v Neapoli mi kvůli místní magii ujel. Seděla jsem na mramorovém molu, klinklala nohama nad hladinou. Brácha vítr Větrovský z mých vlasů vytvářel účes hodný benátského karnevalu, kdž v tom se z mořské pěny vynořil roztomilý tvoreček v potrhané námořnické vestě. Byl to skřítek moře Marino.
Drze si lokl z mé skleničky minerálky, popadl mě za cíp mého Barbie outfitu a odplivl si směrem k temné siluetě Vesuvu.
„Principesssa! Vy lidé věříte každé hlouposti, kterou ti vaši evropští profesoři natiskli do učebnic,“ zakroutil hlavou. „Prej siréna Parthenopé spáchala sebevraždu skokem do moře, protože nedokázala svým zpěvem okouzlit Odyssea! Cha chá! Sirény mají z definice věčný život, tak jaká sebevražda?“
Vyklopil mi, že celý tenhle ufňukaný příběh si vymysleli psychicky zdeptaní a zdecimovaní neapolští chlapi. Místní ženy jsou totiž geneticky tak energické, dominantní a hlučné, že namísto romantického lkaní házejí po svých mužích celé mísy se špagetami. Rozhodně by kvůli žádnému chlapovi neskákaly ze skály – spíš by z ní v záchvatu temperamentu shodily jeho.
Neapolští manželé si proto legendu o nešťastné, pro muže trpící Parthenopé vymysleli jako čistou antickou arteterapii. Když večer seděli potlučení v hospodě s modřinami od létajících pantoflí, potřebovali asoň iluzi, že v paralelním vesmíru existovala jedna jediná submisivní holka, která kvůli chlapovi uronila slzu.
A to růžové nebe nad zálivem? Podle Marina žádný lom světla ani sirné výpary. To je od té doby, kdy ještě původně zamilovaná Partenope házela růžové lístky do moře aby oblbla Odysea. Protože to přehnala s magií, pořád ta růžová barva nezmizla a v páře z moře se nese do mraků. Navíc něco tehdy sežrali i delfíni, kteří jsou někteří dodnes růžoví. Aby se té barvy zbavili ve čtyři ráno z moře vyskakují noční růžoví delfíni přímo do kašen na Piazza del Plebiscito, divoce tam blbnou aby se z té růžové barvy očistili.
Follettino Colorino
Tento večer byl ve znamení naprosté dopravní paralýzy. Stála jsem u Castel dell'Ovo a dobrých dvacet minut se marně pokoušela přejít křižovatku. Kolem druhé ráno jsem dlouho unaveně stála u této nejbláznivější křižovatky a snažila se přejít. Červená na semaforu pro auta svítila jako zběsilá, ale auta se řítila ze všech směrů a kmitala v plné rychlosti, jako by šlo o pouhou barevnou dekoraci. Řidiči divoce gestikulovali a blinkry zjevně nikdo nevlastnil. Nakonec jsem to vzdala, sedla si na lavičku a povzdychla si nad absencí silničního řádu. V tu vteřinu mi na rameno vyskočil neuvěřitelně pestrobarevný skřítek, který vypadal jako oživlá italská trikolóra. Vysekl dokonalý pozdrav carabinierů a představil se jako Folletto Sifone alias skřítek Colorino – sudička neapolských křižovatek.
„Barbie profesoressa , vy na to koukáte tou vaší vídeňskou Kantovou logikou!“ hulákal přes neutichající zvuk klaksonů. „Ten řidičský chaos má hlubokou kosmickou logiku, kterou zařídil náš bratr Fratello Vesuvio. Ten se totiž kdysi dávno naštval a nechtěl, aby jeho záři magmatu a neapolského slunce přebily nějaké ubohé blinkry nebo pouliční světla. V tom slunečním kampánském žáru ty malé tovární žárovičky blinkrů a semaforů stejně nejsou vůbec vidět!“
Sifone mi vysvětlil, že skřítčí sudičky proto provádějí u čerstvě narozených Neapolitánců okamžitou estetickou lobotomii. Vyoperují z jejich DNA jakékoli pochopení pro pravidla silničního provozu a nahradí je čistým rytmem a akrobatickým citem, což generuje dvě zásadní anomálie:
Absence používání blinkrů a nahrazení to klaksony. Neapolitánec nikdy nepoužije blinkr to považuje za zbabělost. Místo nudné signalizace používá brzdová světla a klakson v rytmu Tarantelly. Když odbočuje přes tři jízdní pruhy do protisměru na kruháči, jeho troubení je oslava života stejně jako troubení Besaglierů.
Teologie semaforů: Červená a zelená pro neapolitánce neznamená pokyny pro jízdu ale čistě estetickou světelnou dekoraci, která má za úkol dotvářet vizuální atmosféru neustálé oslavy Itálie a její trikolory stejně jako pizza Margarita či Frecce Tricolori.
Follettino Tamburino
Po jednom ze svých uměleckých vystoupení jsem zůstala úplně sama v divadelní šatně. Seděla jsem se na židli a začala si uklízet svou tamburínu. Najednou se z kovových plíšků ozvalo jemné cinkání a já s úžasem zjistila, že přímo na ni sedí mikroskopický uličník a nadšeně tleská svými malými ručičkami. Představil se jako skřítek Tamburino.
„Bravo, ballerina!“ pištěl nadšením. „Tarantellu jsi zatančila s takovým živelným nadšením, že ti za odměnu musím vyklopit tajemství našeho lžícového míru a původ neapolské tamburíny!“
Vytáhl z kapsy starou, deformovanou tamburínu a vyprávěl mi příběh o jejím zrození a božské žárlivosti bráchy Vesuvu. Vesuv je totiž od přírody extrémní, žárlivý egocentrik. Kdysi v dávné minulosti se strašlivě naštval, protože jak Neapolitánci pořád křičí a gestikulují a v uličkách dělají tak neskutečný hluk, jsou hlučnější než Vesuv při výbuchu u Pompejí. Vesuv tehdy zahřměl: „Já jsem tady nejvyšší autorita, já mám mít ten největší hluk na světě! To, že zrovna nevybuchuju, neznamená, že mě ta banda uličníků bude překřikovat!“
Za trest zavalil celou Neapol hustým, těžkým lávovým prachem a popelem. Byla to cílená prachová blokáda. Neapolitánci kvůli tomu prachu vůbec nemohli mluvit, ztratili své operní hlasy a celé město jen hromadně a zoufale kašlalo. Nastala absolutní komunikační paralýza.
Když to viděl prastarý skřítek lávového popela, dostal geniální nápad. Proběhl kuchyněmi a lidem potají do uší pošeptal: „Ulamujte lžíce! Rychle ulomte ty kulateté konce lžící!“ Zdecimovaní lidé ho poslechli. Tamburino jim ukázal, jak ty ulomené kovové plíšky ze lžící připevnit na dřevěné obruče. Protože lidé nemohli přes strašný kašel promluvit ani slovo, začali místo mluvení do rytmu cinkat těmito plíšky a bušit do obručí, aby se v tom prachovém mraku vůbec slyšeli, domluvili a našli cestu domů.
Když ten rytmický cinkot uslyšel Vesuv, jeho obří magma okamžitě zrůžovělo něhou. To specifické cinkání ulomených lžící se mu tak zalíbilo, že začal blahem příst jako spokojený kocour, stáhl prach zpátky do kráteru a pustil na oblohu růžové mráčky. A tak vznikla neapolská tamburína, kterou lidé sopku neustále usmiřují, a byl tím uzavřen posvátný lžícový mír a dali ji název podle Tamburina.
Folletto Cabattino
Tento večer byl pro moji akademickou analýzu nejtěžší. Seděla jsem na neapolské pláži, unavená, zničená a vyloženě k uzoufání. Kolem mě neustále kroužili celý den místní šarmantní Neapolitánci. To by mi nevadilo, ale byla jsem naprosto zdrcená z toho, že mě všichni ti muži obletují výhradně kvůli mým dlouhým blond vlasům a Barbie vzhledu. Nikdo, absolutně nikdo, nechtěl číst mé stostránkové vědecké studie o sémantickém detailu! Když jsem se jednomu obzvlášť vytrvalému krasavci pokusila zopakovat Machovcovu archetypální hloubku v komparaci s raným Mukařovského strukturalismem, raději s vyděšeným výrazem skočil šipku do vln a vyplaval až na Capri.
Když jsem tam tak seděla sama s pocitem, že má hluboká profesorská duše nikoho nezajímá, z písku vedle mé osušky vylezl malý skřítek v prošívané miniaturní bačkůrce. Představil se jako Cabattino.
„Profesoressa, nebuďte labilní vědkyně,“ zasmál se mým slzám. „Ti naši chlapi jsou tak divocí už od antiky, že na ně běžná dívčí autorita vůbec nezabírá. Když už si starověké neapolské dívky a babičky (nonny) nevěděly rady, stěžovaly si samotné bohyni Héře, ochránkyni rodinného krbu: ‚Héro, ti naši chlapi nás vůbec neposlouchají, to se nedá přežít!‘ Héra se tehdy slitovala a provedla božský upgrade: vložila do všech prošívaných dívčích a babičkovských pantoflí neviditelná křídla a autonomní naváděcí systém. Říkáme jí La Pantofola Alata – Héřin balistický pantofel.“
Od té doby létá neapolská domácí obuv s přesností laserem naváděné rakety. Dívka či nonna se nemusí ani zvednout ze židle. Hodí pantofel za roh, ten ve vzduchu vykrouží dokonalý aerodynamický oblouk, obletí pouliční fontánu a neomylně zasáhne zlobivého chlapa přímo do týla.
Teatrino mi předtím odpřisáhl, že tenhle protiraketový systém před pár lety sestřelil i samotného slavného šéfdirigenta Riccarda Mutiho. Tento hudební bůh se zrovna noblesně klaněl ve fraku za bouřlivého standing ovation, když vtom mu na dokonale upravené hlavě přistála prošívaná babičkovská naváděná pantofle. Důvod? Maestro byl před představením na obědě u své neapolské nonny a nechal na talíři tři nedojedené špagety. Před Hérou a rodinným krbem nikoho neochrání ani celosvětová sláva!
Ano Ciabatta se jmenuje podle tohoto skřítka. Když kdysi pekaři v Neapoli nevěděli jaký tvar chlebu udělat, Cabattino zul pantofel a ukázal že mají dělat tvar pantofle.
