Článek
Pod Vesuvem je vesmír hlavou dolů
Jako historička umění, estetička a vědkyně disponující baletní postavou a ohozem z Barbie šatníku i sémantickým detailem v oku popírám akademický vzhled. Zapomeňte, že vědkyně je vždy jen šmajdající stařenka v temných fakultních chodbách s šedým pláštěm. S vědeckou přísností opět sedím v kavárně Gambrinus, decentně popíjím zásadně nechlazenou renesanční minerálku Acqua di Fiuggi (případně se jí historicky říkalo Fonte di Fiuggi) z roku 1549 jedině ze skleničky na sekt.
Tuto posvátnou vodu si v amforách nechal posílat už papež Bonifác VIII. a později i sám Michelangelo. Ten v dopisech psal, že tato voda je tou jedinou věcí, která ho zbavila ledvinových kamenů a zachránila mu život. Vážím si její historické integrity, i když mi z ní místní skřítkové občas drze upíjejí, jako intelektuální snob musím mít i vodu s historickým příběhem. Kolem mě rotuje neapolská anarchie, já však disciplinovaně zhmotňuji mé teoretických struktury Kampánie i její vesmírnou zákonitost. Poté, co můj minulý badatelský protokol úspěšně skončil u skřítka Pantofláka (Folletto Calceamenti), nastal čas odhalit vám exkluzivně šamanské kódy skřítčího evolučního systému.
Rovnice neapolského počtu nepravděpodobnosti vs. Albert Einstein
Podle všech celosvětových vědeckých tabulek a teorie počtu pravděpodobnosti by nad aktivním Vesuvem a na vybuchujících polích Campi Flegrei neměl bydlet vůbec nikdo. Fyzika, geologie i pud sebezáchovy říkají: je to sebevražedné tektonické vakuum, utečte! Hned! Celá evoluce vesmíru totiž i na naší planetě pracuje s vzorci přežití. Ne tak rodiště mé prababičky Neapol jejíž divoká herecká krev se smísila s vědeckou krví mého vídeňského pradědečka a vytvořila můj genetický mix. Neapolitánci totiž postavili vrsmirné zákony na hlavu. Tím otočili zákony strachu a zmaru v čirou dětinskou radost anarchisty jako jediný platný axiom a nastolila svoji unikátní Teorii počtu nepravděpodobnosti.
Výsledkem je, že tam v permanentním živoucím humanismu živelného maglajzu žijí šťastně 3 miliony nadšených, poskakujících Neapolitánců přímo na skořápkách aktivních vulkánů. To nepochopíš. Jenomže v tom je ta magie. Einsteinova teorie relativity a jeho rovnice E=mc² jsou dokonalé, ale Albert počítal vesmír v estetickoarchetypálních systémech švýcarských hodinářů a bankéřů a ani anarchistický účes mu nepomohl odhalit neapolskou teorii relativity počtu nepravděpodobnosti. Neapolský kód této rovnice je, že pokud je něco úplně nepravděpodobné, v Neapoli se to stane okamžitě. Je to právě založeno na zcela obráceném fyzikálním neapolském vesmírném principu, že v lokalitě destrukce vulkánů srovnatelné s černou dírou kypí nadšený hopsající nárůdek synů Vesuvu který postavil princip evoluce vesmíru na hlavu. V astronomii platí, že v blízkosti destruktivní černé díry nevzniká život, plyn zamrzá a světlo mzí. Neapol je ale anomálie – pozemský ekvivalent černé díry (seismické hrozby) přetavila v tu nejživější, nejbarevnější a nejradostnější vyprskávající mlhovinu lidského štěstí. Když žijete na sopce, která se může i při unaveném podrbání za uchem v hlubinách kdykoli pohnout, nemá smysl plánovat lineární severoevropské tabulky a pojistky typu trapného Kanta, Goetheho, Freuda nebo Wagnera. Máte pod zadkem vybuchující sopky? Vybuchujte nestále! To je neapolské pravidlo srovnatelné s radou skákat v padajícím výtahu!
Původ české kocourkovštiny: Jak neapolský virus přeskočil do Prahy přes Karla lV
Teorie neapolské nepravděpodobnosti podává i vědecké vysvětlení, proč se v ryze germánsky a habsbursky drilovaných Češích, kteří byli po staletí pod tvrdým rakouským byrokratickým a řádem, tak drží absurdní chaos, švejkování a ohýbání všeho ppdle pravidel Kocourkovštiny. Podle zákonů pravděpodobnosti z nás měli být roboti. Jenže neapolská nepravděpodobnost se do Čech přenesla jako virus už v roce 1348!
Otec vlasti Karel IV. totiž zakládal pražskou univerzitu podle vzoru nejstarší státní univerzity na světě – Univerzity v Neapoli. Když královští vyslanci podepisovali a pečetili zakládací listiny, potají se jim pod voskovou pečeť na latinský pergamen přilepil vyslanec neapolských uličníků – skřítek Cocorino.
Cocorino je prastarý neapolský patron absolutního byrokratického chaosu. Odcestoval tak ve středověku v královské depši tajně do Prahy, kde se v chladnějším středoevropském klimatu jeho jméno Cocorino v průběhu staletí zkomolilo na „Kocourkov“. Celá ta slavná česká kocourkovština tedy nemá vůbec nic společného s kočkami; je to přímá mutace neapolského skřítčího viru v naší národní DNA.
Z komparativní estetiky tak musím vyvrátit omyl, že toponymum Kocourkov je odvozeno od kocoura. Fenomén české kocourkovštiny je důsledkem importu jihoitalského patogenu.
V glejtech z Itálie se totiž mezi pergameny ukryl neapolský Folletto Cocorino – skřítek, jehož jméno derivuje z neapolského slovesa cozzare (narážet do sebe, tlouct hlavou do zdi a stavět věci v absolutním rozporu se zdravým rozumem). Tento rarášek infikoval myšlení písařů čistým neapolským chaosem. Zkomolením jeho jména Cocorino na Kocour a připojením přípony -kov vzniklo jméno pro zmutovaný neapolský vir totální anarchie která nelítostně ničí po staletí germánský ordnug ve vltavské kotlině.
Skřítčí gerila proti Wehrmachtu
Šamanský kód neapolských skřítků je pochopitelně nesmírně bohatý, ale jeho moderní, ryze militantní forma vznikla za druhé světové války jako důsledek slavného lidového povstání Quattro giornate di Napoli (Čtyři dny Neapole). Když Wehrmacht přitáhl do Kampánie se svým organizovaným terorem přesnosti a fašistickým heslem, že „za Duceho jezdí vlaky včas“, neapolští skřítkové to vyhodnotili jako brutální útok na městskou magii a posvátné právo na chaos. Vyhlásili německému Ordnungu totální partyzánskou nelítostnou válku kdo z koho. Nešlo jen o dobytí Neapole. Šlo o obhájení vesmírného zákonu Neapole jako jediného slunce totální anarchie v celém universu.
V čele tehdy stanul Folletto Lentamente (Subspecie: Ritardo totale), hlavní patron zpoždění. To, že se v mých dřívějších protokolech neobjevil, je vědecky exaktní důkaz – měl prostě zpoždění a dorazil až teď. Lentamente začal potají posouvat ručičky hodin a zcela paralyzoval německou logistiku. Neapolitáncům to nevadilo protože pro ně hodinky jsou pouze módní doplněk a hodiny na fasádě pouhý ornament, neapolský čas totiž plyne podle nepravidelného tepu magmatického srdce jejich strýce Vesuvu. Skřítčí gerila decimovala okupační vojska s chirurgickou přesností skrze tyto nelítostné sabotáže:
Knoflíková panika. Skřítkové v noci důstojníkům řezali nitě na uniformách. Upjatý německý voják ráno bez dokonale zapnutého límce a chybějícího knoflíku zažíval okamžitou existenční paniku a jeho vnitřní řád se zhroutil. Namísto strategického plánování útoku musela celá divize zběsile fasovat jehly a nitě, protože fašista bez knoflíku do bitvy prostě nepohne, i kdyby měl vybuchnout Vesuv.
Rajčatovo-olivová blokáda: Skřítkové cpali do ložisek německých tanků Tiger slupky od rajčat San Marzano, protože jsou neuvěřitelně kluzké. Ložiska pak začala rotovat a klouzat v úplně jiném, nefalšovaném italském rytmu tatantelly. Do samopalů pro změnu lili extra panenský olivový olej – zbraně pak namísto střelby spíš jen tak středomořsky a lahodně mlaskaly a voněly po caprese.
Psychologická operace „Marienchen“: Vrcholem teroru byla milostná diverze. Skřítkové potají umazali neapolskou rtěnkou všechny dopisy, které němečti vojáci psali domů své upjaté Marienchen do Hamburku, Mnichova či Norimberku, a navoněli je ischijskou citronovou kolínskou. Když Marienchen dopis plný otisků cizích rtů a vůně otevřela, okamžitě posílala bleskový rozchodový dopis („Hansi, ty zvrhlíku ty tam vůbec nebojuješ!“). Celá divize morálně zkolabovala kvůli brutální partnerské krizi.
Tato slavná skřítčí bojová linie ale po porážce Třetí říše neskončila. V moderní éře se tyto militantní jednotky transformovaly a dnes drží formaci proti „novému nepříteli“: upjatým outdoorovým turistům a cizincům, kteří se snaží Neapol spoutat severoevropskou dravostí, krokoměry, tabulkami a pojistkami, aplikacemi, elektroauty, displeji i sypaným proteinem. / Ten protein je vrchol, protože uráží dám posvátný kód mozzarelly daru neapolským ženám přímo od bohyně Héry/. Dnešní operace skřítčích agentů organizovaných principem totální absence organizace řidí přímé reinkarnované formace tehdejšího odboje, řazené v přísném sytému totálního chaosu. Rota skřítků zaměřená přímo na turisty je vědecky popsána v mém prvním článku skřítčí encyklopedie zde na seznam medium.
Militantní oslavy Svatého Tomatina
Vojenská struktura neapolské skřítčí magie by nebyla kompletní bez ponoru do jejich nejstřeženějšího rituálu, které zrcadlí i pompézní lidské zvyky. Zatímco lidští smrtelníci v Itálii neustále pořádají grandiózní vojenské i civilní přehlídky, kde mašíruje slavná armádní pěchota bersaglieri s kohoutími pery na kloboucích nebo hasiči vigili del fuoco, troubí se na lesní rohy a okázale se pějí národní pochody, skřítčí patrola se nenechá lidským patosem zahanbit a vyvinula vlastní, vysoce rituální armádní ligu.
Zatímco miliony neapolských křesťanů v katedrále třikrát ročně napjatě sledují, zda v ampuli zkapalní ztuhlá krev svatého Gennara, v utajeném podzemním chrámu pod čtvrtí Materdei uctívají tito skřítci Svatého Tomatina (Svaté Rajčátko). Neřeší lidskou krev; v hermeticky uzavřené sklenici od pesta uchovávají po celý rok jedno prastaré, tvrdé, dokonale ztuhlé sušené rajče z Pompejí.
Během těchto svátků s ním nejvyšší maršálové zatřesou a rajče se vteřinově promění v tekutou, voňavou rajskou omáčku. Pokud by se zázrak nekonal, pizza v celé Neapoli by ztratila správnou vůni a Vesuv by začal okamžitě chrlit ananas.
Jakmile se omáčka spolehlivě rozteče, vypuknou velkolepé oslavy. Celá dechovka Banda Musicale dei Folletti di San Tomatino nastoupí v miniaturních uniformách z luxusního kašmíru, které s vědeckou přesností kopírují carabiniery, bersagliery a vigili del fuoco. Jejich čas na povrchu je striktně omezen. Vystupují výhradně mezi 4. a 6. hodinou ranní – to je totiž ta jediná posvátná dvouhodinovka, kdy i ti nejhlučnější Neapolitánci konečně spí a ulice jsou prázdné.
V čele průvodu kráčí Generální maršál lávového popela ověšený řády. Za ním po prázdné Via Toledo, Piazza del Plebiscito a Via Partenope rázně dupou bubeníci s trumpetisty, troubějí do nočního vzduchu a s rukou na srdci sborově pějí svou přísně utajovanou skřítčí hymnu, kterou jsem od nich výměnou za soukromé baletní představení vymámila a kterou tento badatelský protokol pro dnešek uzavírám:
Přísně utajovaná skřítčí hymna
(Canzone Vesuviana magica)
Vzhůru, skřítci, z lůna Vesuvu,
zastavme ten spěch a nervózu!
Ať žije Partenope, anarchie i chaos náš,
Tomatinovou omáčkou pizzu namaž!
Mafie i turisti jsou proti nám nic!
My jsme skřítčí parta hic!
Neapol je revír náš,
ty člověče nám úlitbu dáš!
Neapoli nevládne lidská mafie
ale navždy jen skřítčí MAGIE!
Tramta rata tata,
Svatý Tomatino nás vede,
tak se nám vždy vše povede!
Pro další díly mé vědecké encyklopedie neapolských skřítků mne sledujte zde exkluzivně na Seznam Medium.
