Článek
Anatomie moderního bubáka:
Proč se Západ v nervech schovává do uniforem, za drápy a do bunkrů? To vše si rozebereme, ale nejdřív si připomeňme slavný citát!
„Důležité není to, zda máte strach, nebo ne. Důležité je umět se svým strachem žít a nenechat se jím ovlivnit. Jinak už to není odvaha, ale lehkomyslnost“ . Tento slavný výrok legendárního italského soudce Giovanniho Falconeho, který denně čelil surovému teroru sicilské mafie, je dodnes tím nejlepším návodem, jak si zachovat zdravý rozum. Falcone věděl, že strach je přirozený. Bojoval však proti němu zbraněmi, které totalitní myšlení absolutně nechápe – břitkým intelektem, pevnou sounáležitostí s přáteli a neutuchající radostí ze života. Také humorem, krásou, uměním a železnou disciplínou a neutuchající pracovitostí. Tedy živoucím humanismem.
Dnes sice nečelíme mafiánským klanům v Palermu, ale žijeme v éře permanentního geopolitického napětí. Strach se stal nejvýnosnějším exportním artiklem východních despocií, Ruska a Číny, a zároveň naším nechtěným ne jen ranním rituálem. Strach z vnějšího ohrožení je dnes všudypřítomný, strukturovaný a esteticky dokonale zvládnutý. Jenže každá divadelní kulisa, která se nás snaží vyděsit k smrti, má jednu zásadní vadu: zblízka je vidět, že je z překližky.
Abychom tento geopolitický tlak přežili a nezbláznili se, vyvinul si kolektivní Západ – od britské královské rodiny až po naši nejmladší Generaci Z – fascinující formy estetické a psychologické sebeobrany. Lidská společnost v nervech instinktivně mění a „aktualizuje“ významy věcí kolem sebe, aby v nich našla oporu. A výsledek? Ten je stejně hluboký, jako z velké části absurdní.
Královské maskáče a touha po pevné ruce
Podívejme se na zdánlivý detail, který by před dvaceti lety v klidné Evropě působil jako anachronismus. Všimli jste si, jak často v poslední dobu vystupuje britská královská rodina v plných vojenských uniformách? Že mladé evropské princezny, budoucí panovnice, houfně nastupují do vojenských akademií, kde se plazí v blátě s útočnou puškou? Například princezna Leonor španělská následnice trůnu. Její taťka král Felipe uniformu sundá málokdy stejně jako často dělá vojenské přehlídky atd. Stejně tak i jiné královské rody kolektivního západu. Pryč jsou doby, kdy drželi lidový charakter zahradníků královských paláců. Uniforma na královském dvoře už není folklorním kostýmem pro turisty. Stala se vizuálním štítem. Není v tom propagace války, ale podvědomý i vědomý vzkaz rozjitřené veřejnosti: Jsme tu, stojíme pevně, tradice trvá a jsme připraveni sdílet riziko s vámi. Je to čapkovská lidskost v maskáčích.
Tento strach z vnějšího ohrožení zcela přepsal poválečné evropské vzorce. Celá desetiletí se Evropa logicky bála silných vůdců – vzpomínka na totalitní diktatury byla příliš živá. Politika se zredukovala na decentní pány v šedých sacích, kteří neustále o všem debatovali. Čím víc, tím líp, to je přece demokracie. Jenže v éře hybridní války začala tato saka působit bezradně. Západ v nervech dnes poptává institucionální i vnejškovou pevnost charakteru. Když se na scéně objevila rázná Giorgia Meloni, která se nebojí mluvit přímo a ostře se vymezit vůči Moskvě i Pekingu, Západ v ní našel státníka s pevnou rukou, který však neochvějně stojí za hodnotami NATO a Evropské unie.To že nosí výrazné barvy, koulí očima a dupe při své výšce sotva 155cm každý miluje jako známku silné osobnosti. Ostatně není to jen slupka. Je extrémně vzdělaná humanistka.
Zde však číhá morální past, před kterou by Karel Čapek důrazně varoval. Ustrašený člověk snadno ztratí rozlišovací schopnost a místo skutečné institucionální pevnosti skočí na špek i laciným imitacím. V našem domácím prostředí se touha po „ukolébání“ projevuje tím, že lidé unavení neustálým tlakem utíkají za populistickými křiklouny. Ti nenabízejí žádná řešení. Pouze parazitují na lidské zranitelnosti a veřejnosti strkají politický dudlík s příslibem, že „oni ten zlý svět venku prostě vypnou“. Je to scéna jako z Monty Pythonů – zmatený dav běžící za kýmivkoliv, kdo křičí nejhlasitěji a slibuje nesplnitelné. Sami si dosaďte takové příklady z naší politické scény …
Inkoustové brnění, brežněvovské obočí a Švejk v kleci MMA
Když se přesuneme z vysoké politiky do ulic, zjistíme, že ten samý geopolitický strach transformuje i naše vlastní těla. Všimli jste si masivního boomu tetování? Historicky se nejvíce tetovali lidé vystavení extrémnímu stresu a ztrátě kontroly nad osudem – vězni či námořníci. Dnes si lidé nechávají na tělo plošně tetovat vlky, hady, tygry a dravce. Či jiné symboly duchovní opory. Proč? Protože když nemůžete kontrolovat raketové hrozby na druhé straně kontinentu, potřebujete mít stoprocentní suverenitu alespoň nad formou své vlastní kůže. Tyto šelmy jsou magickými amulety, psychologickým brněním proti moderní úzkosti.
A totéž se děje s ideálem krásy. Dnešní kánon poptává vitalitu, dominanci a dravost. Výrazné lícní kosti, plné rty a široké, husté brežněvovské – obočí podvědomě signalizují připravenost k obraně. Módní černé vlasy a dlouhé nehty jako drápy dotvářejí vizuál nebezpečné šelmy, kterou v ustrašeném světě prostě nechcete naštvat.
U mužů se strach projevuje výrazným lokálním paradoxem. V devadesátkách byli v módě vyhublí, bledí rockeři a pankáči. Dnes vládne posilovna, sypání proteinů a úzkostlivé počítání kroků. Jenže ten strach jde ještě hlouběji a transformuje samotnou národní povahu. Češi, kteří byli historicky vnímáni jako hodní, klidní dobrodruzi, jemní peciválové nebo ironičtí švejkové, co raději všechno prodiskutují u piva, najednou masivně propadli kultuře MMA a klecových zápasů. Oktagony praskají ve švech a ze zápasníků se stali noví národní hrdinové.
Je to násilná aktualizace mužského vzoru. Když vás podvědomě zachvacuje geopolitický strach a svět kolem už nevypadá bezpečně, pacifistický Švejk v saku vám vnitřní klid nepřinese. Potřebujete nového avatara síly. Muži i diváci se skrze MMA podvědomě identifikují s absolutní fyzickou dominancí, agresí a schopností přežít v kleci. Chlap pak sice přes den dál sedí v korporátní kanceláři u Excelu, ale po večerech v sobě skrze krev a pot na tréninku bojových umění buduje biologický tank. Je to dojemná čapkovská snaha moderního českého člověka nebýt už jen bezbranným divákem dějin, ale rváčem, který v té pomyslné kleci globalizovaného světa dokáže rozdat i přijmout ránu. Fyzicky jsme připraveni na apokalypsu, ale psychicky bojujeme s panikou.
Kousek Bali, Cartier a slepice na chalupě
Když biologické brnění nestačí, nastupuje obrana majetková a geografická. Bohatší vrstvy dnes masivně investují do pozemků a nemovitostí mimo Evropu – na Bali nebo na zapadlých tropických ostrovech či jinde mimo hlavní kontinenty kolektivního západu. Je to nákup naděje v podobě soukromého záchranného člunu. Představa statisíců potetovaných Evropanů s brežněvovským obočím, jak se v případě krize naráz snaží procpat do první třídy směr mimo pevniny kolektivního západu , v sobě přitom nese čistou pythonovskou absurditu.
I v našich městech se také tento strach projevuje zcela hmatatelně na realitním trhu. Lidé v křeči z inflace a strachu z války skupují malé byty jako jakési „rodinné bunkry“, kam v nejhorším schovají příbuzné, či prostě úspory promění v byty. Ze stejného důvodu dnes praskají ve švech luxusní zlatnictví jako Cartier, kde se na termín musíte objednávat. Luxusní šperk se totiž bleskově transformoval ze symbolu marnivosti na přenosné nouzov i8é platidlo, které můžete mít v případě nouze fyzicky na sobě.
A co ti, kteří nemají na Cartier ani na Bali? Ti se zařizují po svém na venkovských chalupách. Fenoménem dneška je masivní návrat k pěstování vlastních brambor, bylinek a chovu slepic. Nejde o náhlé ekologické nadšení, ale o hlubokou lidskou potřebu dosáhnout potravinové samostatnosti, kdyby „bouchl svět“. Ti nejúzkostnější pak jdou do extrému a investují rovnou do podzemních betonových krytů či si dávají do pořádku staré vlastní studny atd.
Rytíři moderní doby a naše největší zbraň
Když si všechny tyto střípky poskládáme vedle sebe, spatříme fascinující, tragikomický obraz moderního Evropana. Je to člověk, který má na sobě vytetovaného vlka, dominantní obočí, nehty jako drápy, svaly napumpované proteinem a na ruce těžký náramek z Cartieru. V kapse žmoulá letenku na Bali, v Praze drží prázdné 1+kk, na chalupě krmí slepice a pokukuje po katalogu podzemních krytů.
Vypadá to jako šílené panoptikum, ale ve skutečnosti je to hluboce lidské. Kolektivní Západ nepropadl apatii ani zbabělosti. Všechny tyto projevy jsou sice občas bizarní, ale jsou to svébytné formy odporu proti strachu.
Vrátíme-li se k odkazu Giovanniho Falconeho, uvědomíme si klíčovou věc: naše největší síla proti východním útokům a geopolitickému tlaku leží v našich humanistických křesťansko-demokratických kořenech a v naší schopnosti bránit se s nadhledem a humorem. Totalitní režimy jsou ze své podstaty rigidní, strnulé, šedivé a zlé. V totalitě pravý humor ani upřímný humanismus existovat nemůže – a právě proto je to bod, kde je jednoznačně porážíme.
Naší největší zbraní hromadného ničení proti cizí propagandě je schopnost strach přiznat, rozebrat ho na šroubky, a nakonec se jeho vlastní absurditě s čapkovským pochopením zasmát. Proti tankům můžete postavit armádu, ale proti svobodné společnosti, která dokáže čelit strachu s intelektem, radostí ze života a humorem jako kdysi soudce Falcone, nemá východní despocie prostě žádnou šanci.
