Článek
Severozápad od Prahy je magickou oblastí
Znáte ten pocit, když jedete na výlet na jih Čech, na Benešovsko nebo na Vysočinu, a připadáte si jako v pohádce o skřítcích? Všude kolem vás svítí cedule jako Mučánky, Sněžíkov nebo malebné Lhoty. Ucho vrní blahem. Všechno je to takové měkké, plynulé, přímo znějící tou klasickou „mámovskou a tátovskou“ češtinou, kde se pěkně střídá souhláska se samohláskou. Pohádka.
Jenže pak se přestěhujete na sever Prahy, vyjedete z Kobylis, minete Zdiby a… BUM! Rána do zubů, jako když padají z nebe balvany.
Vjedete do magického trojúhelníku mezi Kladnem, Slaným, Mělníkem a bájným Řípem a na krajnicích na vás začnou vyskakovat nápisy: Krabčice. Knovíz. Snědovice. Křešov. Ctěnice.
Zkuste si to schválně vyslovit rychle za sebou. To není pozvání na borůvky do jihočeského lesa. To je temné bušení do bubnu z medvědí kůže, vzývání hromu a šamanské zaklínadlo.
Proč tato prastará sídelní krajina nemluví zpěvně, ale zní jako akustické házení šutrů? Jako lingvistka a estetička jsem se na tenhle „kamenný šok“ podívala optikou slavného strukturalisty Jana Mukařovského a došla k super dedukci.
Pod povrchem naší běžné mluvy se tu totiž ukrývá nefalšovaný keltský horor!
Teorie keltského kamene a české šlehačky
Když se podíváte na běžné české slovo, třeba „zeď“, vidíte dokonalou domácí architekturu: Z–E–D. Souhláska, samohláska, souhláska. Jazyk nikde nenaráží, samohláska uprostřed funguje jako měkké pojivo. Jenže slova jako Zdiby nebo Krabčice na tohle úplně kašlou.
Všimněte si, že ten nejtěžší souhláskový blok je nacentrovaný hned na samý začátek slova: Kr-, Kn-, Sn-, Kř-, Zd-, Ct-. Žádný čas na nadechnutí. Jazyk v ústech musí udělat vyloženě akrobatický manévr a vyrazit proti skále.
Jak je to možné? Princip je geniálně jednoduchý a stojí na pevné historické logice.
Když sem kolem roku 500 n. l. dorazili první Češi/Slované, krajina pod Řípem nebyla liduprázdná. Narazili tu na přežívající zbytky původního keltského obyvatelstva (kmen Bójů). Protože Keltové v této úrodné zóně žili po staletí, Slované od nich přirozeně převzali orientační body – názvy řek, kopců a osad.
Jenže keltský jazyk byl tvrdý, úsečný a souhláskami přímo předimenzovaný. Co udělali naši předkové? Vzali ten surový, otesaný keltský skelet a udělali malou „úlitbu slovanským bohům“. Vložili do něj pár svých samohlásek (A, I, E) a dozadu přilepili typicky ohebné české koncovky (-ice, -oves, -ín, -by), aby to slovo vůbec dokázali v proudu řeči skloňovat.
Vznikl dokonalý hybrid. Pravěký keltský kámen, na který se navrch práskla česká šlehačka.
Velšské zrcadlo uprostřed Čech
Pokud si myslíte, že je to divoká spekulace, pojďme si udělat malý test. Kdo z vás někdy slyšel mluvit moderní Kelty – třeba ve Walesu? Velština nebo irština jsou dodnes pověstné tím, že hromadí souhlásky vedle sebe a slova spíše sekají artikulační silou.
Víte, jak se ve velštině řekne Wales? Cymru (čte se Kamri). Podívejte se na to drsné souhláskové jádro na začátku: C–M–R.
Kdyby tenhle název ležel v našem magickém koridoru za Zdiby, Češi by ho okamžitě adoptovali podle našeho vzorce. Odsekli by divný konec, přidali vokální polštář a vlastnickou koncovku -ín. A hned vedle Chlumína a Předonína by nám v mapě svítil naprosto přirozeně znějící Cymrín.
A přesně to se stalo! Z divokého keltského základu (představme si třeba fiktivní drsné Krbcit) si naši předkové vyrobili dnešní Krabčice. Z prastarého jednoslabičného zuby-drásajícího Zdib vznikly naše dnešní pomnožné Zdiby. Šlehačka sice drží, ale ta cizí, exotická, šamanská DNA na začátku slova vás pokaždé spolehlivě práskne přes uši.
Jazykové menhiry pod Řípem
Jan Mukařovský by z této oblasti šílel nadšením. Zatímco běžná slova (chleba, mléko, máma) vnímáme naprosto automaticky, tyhle severní názvy naše vnímání silně deautomatizují. Nutí nás vnímat fyzickou hmotu jazyka, která nám v ústech klade odpor.
Představují dokonalé lingvistické palimpsesty. Písmo pravěkých obyvatel sice čas spláchl, ale ze starého pergamenu naší krajiny ho nešlo seškrábat úplně.
Takže až příště pojedete ze Zdib dál na sever a uvidíte ty cedule na krajnicích, sundejte si sluchátka s hollywoodským popem. Zaposlouchejte se do toho dunění. Nekoukáte totiž na obyčejné názvy obcí. Koukáte na slovní menhiry, které v té zemi pevně sedí už tisíce let. A ten prastarý keltský šaman v medvědí kůži tam pod nánosem české gramatické šlehačky mlátí do bubnu dodnes. Udělejte si tam výlet aspoň prstem po mapě a vyberte nějaké ty názvy jako já teď. Když je budete říkat po sobě zní to úplně jak šamanské zaklínadlo …Zdiby – Ctěnice – Krabčice – Snědovice – Knovíz – Křešov -Podvlčí -Zlosyň - Spomyšl - Bukol-přidejte si další a možná se objeví i nějaký ten keltský šaman..!
