Článek
Jsem pohan a valím oči na současné šílenství
Žijeme v době, která trpí těžkou, neléčenou neurózou zvanou „číselná hypnóza“. Moderní civilizace propadla iluzi, že když celou naši existenci, tělo i vesmír rozškatulkujeme do tabulek v Excelu, získáme nad světem kontrolu. Spáchali jsme jakýsi intelektuální hřích – utrhli jsme pomyslné ďáblovo jablko ze stromu poznání a myslíme si, že z grafů vyčteme pravdu. Jenže nic není dál od reality a zdravého rozumu než tahle studená matematika.
Vždy když jsem v pražských nákupních centrech a sleduji dění, jsou to výjevy, které by nevymysleli ani Monty Pythoni. V garáži je defilé stále gigantičtějších nových aut, větších než čínské tanky. Z každého toho korábu se s obtížemi vykulí max jeden osamělý řidič či řidička, aby se vydali na riskantní misi: zakoupit si novou řasenku nebo plastový kryt na mobil nebo jiný miniaturní nákup. Kam jsme se to, pro živé Bohy, dostali?
Zatímco evropské elity v Bruselu v potu tváře, respektive v mrazivé klimatizaci (další absurdita doby) vymýšlejí směrnice, jak lidstvu nařídit lásku k přírodě a přibrzdit civilizaci, nejmladší generace nic takového nepotřebuje. Generace Z to totiž žije bytostně a přirozeně odspodu. Chodí nakupovat do sekáčů, vyznává nový purismus a hrdě odmítá svět chladných kalkulací. Mladí lidé totiž podvědomě vycítili, že uplynulých 150 let cyklického vývoje destruktivní vědy, která se kompletně odtrhla od morálky, nás dovedlo do této naprosté civilizační ujetosti.
Stará pohádka o jablku?
Když ten rafinovaný had alias ďábel sám podstrčil Adamovi a Evě zakázané ovoce, nevyhnal je Stvořitel z ráje kvůli tomu, že by poznali, co je správné. Nebylo to jablko skutečného poznání. Bylo to jablko lidské pýchy. Začali se považovat za chytřejší než je sám Bůh, pro nás pohany rozuměj vesmír.
V momentě jeho ochutnání lidé začali věci s ďábelskou posedlostí počítat, měřit a škatulkovat. Samosebou svou narcistní lidskou optikou a omezeností, o to více však dogmaticky. Zjistili, že jsou nazí, zrodil se odstup, stud a chladná abstrakce. Člověk se tak sám vyhnal z přirozené symbiózy s přírodou a zvířaty. Tento princip přesně lícuje s moderními paradoxy: lidé ze své pýchy zničili většinu zemského ekosystému, ale pak na to s vážnou tváří založí komisi. Hlavně že má ta komise symbol s hvězdným nebem vesmíru, který Evropané 24/7 ignorují. To nevymyslíš, zvlášť když si ty vlajky s hvězdami na nebi věší úplně všude. A pořád jim to nedocvaklo…
Šílení vědci
Obraz vědce jako šílence je klasika, která mluví za vše. Historickým příkladem vědeckého šílenství je moment, kdy zemřel hudební génius Bedřich Smetana. Vědci tehdy s vážnou tváří vyjmuli jeho mozek, zvážili ho a změřili. Měli totiž pocit, že když zjistí přesnou váhu šedé kůry v gramech, vypadne z toho rovnice na složení Mé vlasti. Nevypadla. Genialita, řád vesmíru ani řád lidského srdce se totiž na lékárnických váhách zvážit nedají.
Nebezpečná civilizační skluzavka pomocí vážené vědy se rozjížděla tisíciletí, ale to nejdivočejší tempo nabrala na sklonku 19. století. Tehdy se z technokratické vědy stalo nové neomylné náboženství. V éře pozitivismu vědu ještě držela nad vodou vnitřní disciplína. Vědci podléhali vyššímu morálnímu zákonu humanismu a křesťanství, což je nutilo fungovat v realitě jako čestní otcové rodin. Proto díky tomu ještě věda globálně neválcovala planetu.
Jenže pak přišla první světová válka. Věda poprvé ukázala svou pravou, nespoutanou sílu zla v podobě chemických zbraní a masového zabíjení. Starý morální svět Západu byl totálně převálcován. Z tohoto rozpadu hodnot se zrodila anarchie, komunismus, moderna, agresivní fašismus a totální devastace druhé světové války. Skluzavka nabrala definitivně fatální špatný směr obrovskou rychlostí.
Potrhlí géniové sebedestrukce
V 50. a 60. letech se pak v západní kultuře etabloval zcela nový formát člověka: tradice takzvaného potrhlého vědce. Na scénu nastoupili géniové, kteří byli na jedné straně absolutně odtržení od reálného světa do prostoru čistých čísel, ale na druhé straně v sobě nesli principy rebelie a totální anarchie.
Ukázkovým příkladem byl neapolský matematický génius Renato Caccioppoli – jak jinak vnuk slavného anarchisty Bakunina. Muž, který unikal před vnitřní prázdnotou k rovnicím a k alkoholu. Udržet masku geniálního a neohroženého „zlatého chlapce“ z nóbl rodiny totiž stojí lidskou psychiku enormní množství energie. Aby Renato tento šílený tlak náročné rodiny vůbec dokázal „utáhnout“ a utišil úzkost z toho, že maska spadne, propadl masivnímu alkoholismu.
Tak jasně, typický osud zlatého dítěte narcistní rodiny, bychom dnes řekli.
Alkohol však u těchto dětí nóbl rodin funguje jako nejspolehlivější likvidátor. Na neurobiologické a psychické úrovni sice dává okamžitou anestézii bolestí srdce i těla, ale zároveň totálně paralyzuje a gumuje veškerou bojovnou a akční energii. Zlaté dítě se kvůli němu uzavře do bubliny falešného bezpečí a sebelítosti. Místo toho, aby jako dědeček anarchista Bakunin čelil realitě na zemi, vztek a vzdor obrátil dovnitř, což zablokuje jakouiv šanci na reálný růst. Renato se nakonec zastřelil. Je to jen jeden typický příklad za mnohé, této generace vědců, druhé poloviny 20. století.
Do stejné linie patřil třeba John von Neumann, otec kybernetiky, který s ledovým klidem propočítával scénáře jaderného útoku, nebo Robert Oppenheimer, rozervaný pýchou nad sestrojením atomové bomby. Tito lidé totálně ujeli v morálce osobní i společenské.
Králíci v covidových chlívečcích a fit teror
Tento technokratický přístup nás ale pronásleduje dodnes. Vzpomínáte na covidové chlívečky? Úřady tehdy lidi rozdělily do tabulek „jak králíky v králíkárně“. Stačilo mít v občance magické číslo „55+“ a systém vás automaticky odepsal jako rizikovou skupinu. Nikdo neřešil, jestli je dotyčný pětapadesátník vitální atlet, nebo má padesát kilo i s postelí. Lidé z té číselné hypnózy a strachu nakonec kolabovali dřív, než vůbec nějaký virus potkali.
A co teprve fitness teror a lifestylové poradny? „Udělej 15 kliků, sněz 20 deka proteinu, uběhni 3 kilometry!“ Celý den oběti fit Koniášů žijí s mobilem v ruce, či chytrými hodinkami, aby jim aplikace pípla, že už ušli dost kroků a spálili správný počet kilojoulů.
Korunu všemu nasazuje absolutní ignorování ženské biologie. Nutit ženu, jejíž tělo a psychika celý měsíc přirozeně pulzují v dynamických vlnách ovulačního cyklu, aby 365 dní v roce podávala konstantní tabulkový výkon podle mužského lineárního modelu fit trenéra a výživového poradce, je prostě vrchol ignorace. Když pak v určité fázi logicky nemá sílu na patnáctý klik, aplikace jí nahlásí selhání. Cesta k psychosomatickým nemocem je volná.
Spánek podle Excelu
Vrcholem všeho je naše rigidní plánování času. Moderní člověk si myslí, že musí 365 dní v roce usínat přesně ve 22:00, protože ráno zvoní budík v 7:15. A když přesně v deset večer neusne, propadne panice, že je nemocný, a běží k psychiatrovi pro prášky.
Přitom venku zuří bouřka, je jaro, jsme zamilovaní, nebo zrovna na obloze svítí obrovský letní úplněk! Naše psychika přirozeně reaguje na gravitační a vesmírné síly, ale my se raději nadopujeme chemií, jen abychom splnili normu, kterou si na nás vymyslel budík.
Co vědí slepice a vlaštovky?
Když se podíváte do svobodné přírody, nenajdete tam jediné neurotické nebo civilizačně obézní zvíře. Srnky nebo zajíci žijí v naprostém klidu v přítomném okamžiku. Před zimou přirozeně naberou tuk, v létě ho shodí a žádný z nich nebrečí u potoka na váze, že má o dvě deka víc než v červnu.
Představte si, že by vlaštovky při tahu na jih řešily hranice, počítaly kilometry a pasy. Nebo že by ruské slepice s vážnou tváří namalovaly uprostřed pole čáru, prohlásily ji za své státní území a začaly páchat genocidu na evropských slepicích, které ji překročí. Viděl to někdy někdo? Neviděl. Ptáci v lese se taky nesoudí o výživné a tabulky alimentů – prostě mladé krmí, dokud je čas, a pak je ve správný moment vykopnou z hnízda, aby se naučili létat. Jaké zmatené pitominy dělají opravdu jen lidi!
Monstra na parkovištích
A právě v téhle historické ujetosti dnes jako společnost žijeme. Nejde o to zastavit vědecký vývoj nebo proti němu primitivně bojovat s vidlemi v ruce. Jde o to, že vědě a technologiím musí být nadřazen humanismus, ryzí etika a hluboká úcta k přírodním zákonům.
Dnes na parkovištích nákupních center budujeme pomníky vlastní malosti. Vrcholem humoru a pokrytectví dnešní doby je, že i když jsou tato obří SUV poháněna elektřinou, planetu nijak nechrání. Pouze slouží zájmům Číny, protože jezdí na jejich mikročipy, čímž západní člověk přímo přiživuje geopolitické napětí. Uvnitř nabubřelého korábu pak sedí osamělý člověk a skrze toto falešné brnění spolehlivě ničí planetu, svou vlastní psychiku i rodinu. O agresivitě, kterou za volantem projevuje nemluvě.
Západní člověk dal přehnaný, až fanatický důraz na svět čísel a tabulek.. Jenže tento systém vyhovuje často psychopatům a narcisům, protože v něm chybí cit, odpovědnost a lidské teplo.
A právě proti tomuto 150 let trvajícímu cyklu destruktivní pýchy se dnes Generace Z tak radikálně bouří. Mladí lidé odmítají být dalšími „zlatými dětmi“, které systém podplatí nejnovějšími technologiemi, jen aby se zamaskovalo, že žijeme v morálním vakuu. Takže jim prosím přestaňte nadávat do „sněhových vloček“ a „duhových blázínků“. Zkuste být sami o něco méně obsesivní neustálým nakupovánímnesmyslných technologických hraček a začněte té nejmladší generaci konečně naslouchat. Bojují totiž i za váš zbytek zdravého rozumu.
Není cílem zlikvidovat současnou civilizaci, vědu nebo technologie. Čísla jsou skvělý sluha, ale zlý pán. Stačí občas odložit chytré hodinky, vypnout net s dietními radami a zhluboka se nadechnout. Když vystoupíme z toho kolotoče aplikací a uvědomíme si, jaká je to celé obrovská satira, naší psychice se okamžitě uleví. Vesmírný řád a příroda si totiž budou dál pulzovat podle svého – bez ohledu na to, co zrovna ukazuje náš Excel.
Terorismus s vůní kouře
Žijeme v době tak absurdní civilizační ujetosti, že nejhlubší lidská přirozenost se stala nebezpečným zločinem. Vypadám jako Barbie, hovořím potichu a spisovně a mám vystudovanou Univerzitu Karlovu. Sice jsem také vzdělaný umělec a baletka, ale přesto nemám ten drive a nervy, abych byla konceptuální umělec na plný úvazek. Nechytnu se dnes ani péra, protože dneska už se nepíše jako v době Karla Čapka inkoustem, ale chytnu se mobilu a vyťukám vám tady příběh, kdybych na to měla ty správné anarchické nervy, co bych udělala.
Vzala bych pár obyčejných brambor, sedla bych si na zem uprostřed nablýskaného nákupního centra Smíchov a teď, tak jako ještě před sto lety na tom samém místě, bych si prostě na malém ohýnku začala ty brambory opékat. No, představte si, co by se okamžitě stalo.
V momentě, kdy by z mého skromného ohýnku vystoupal první proužek poctivého dýmu z bramborové natě, sterilní vzduch nákupní katedrály by zkolaboval. Nad mým tichým, akademickým čelem by zběsile začaly blikat požární hlásiče. Ze stropu by se spustila potopa umělého deště, která by spláchla drahé parfémy, drahé mobily i lidskou důstojnost.
Během tří minut by v nákupním centru vypuklo hotové apokalyptické divadlo. Přijeli by požárníci v plné polní, jako by hořela celá Praha, těžkooděnci by zatarasili vchody a ochranka s paralyzéry by mě srazila k zemi mezi nákupní tašky. Dostala bych na ruce ocelová pouta, odtáhli by mě do antonu a všude – od Blesku až po hlavní zprávy – by svítily palcové titulky o šílené teroristce, která ohrožuje základy Kolektivního Západu.
Následoval by bleskový administrativní a justiční mlýnek. Celá ta sranda, včetně zásahu integrovaného záchranného systému a ušlého zisku korporátních prodejen, by byla vyčíslena zhruba na 5 milionů korun. Výsledek? Doživotní exekutoři za patami až do mé smrti. Aby byl rituál moderní inkvizice kompletní, prohnali by mě soudní síní, nechali mě otestovat na psychiatrii, zda netrpím akutní ztrátou loajality ke spotřebitelskému koši, a všichni spořádaní občané by mě na internetu jednohlasně odsoudili jako největšího nepřítele společnosti a blázna.
Koniáš civilizace
Celý tento proces nápadně připomíná barokní hon na čarodějnice. Princip moderního hněvu je totiž úplně stejný. Tehdejší nešťastné ženy byly veřejně upalovány za věci, které byly ještě o sto let dříve naprosto běžné a přirozené – například za to, že svobodně chodily do lesa sbírat bylinky. Dnes by mě systém sice neupálil na hranici, ale zlikvidoval by mě společensky. Současná civilizace žije ve lži, stejně jako baroko. Protože je podzim, bylo by biologicky i lidsky normální, aby místo té skleněné krabice plné plastu stál na Smíchově domeček a políčko, na kterém by si člověk v klidu vypěstoval své vlastní jídlo a teď si ho venku upekl.
Místo toho se však řítíme v nesmyslném kruhu civilizační sebedestrukce. Lidé si každé ráno dávají úzkostné budíky, jedou autem do práce, kde dělají věci, které je nebaví, jedí toxické jídlo, hádají se s partnery i kolegy a vydělané peníze odevzdávají do nesmyslných bank. Kvůli tomu všemu se pak staví další finanční paláce a armády zoufalců vymýšlejí stále složitější digitální systémy na počítání virtuálních peněz.
Kolotoč toxicity
Když pak moderní člověk dostane hlad, kontaktuje se nebezpečná Čína. Od ní se nakoupí toxické brambory, které se přes půlku zeměkoule dopraví toxickým letadlem. Aby byly kam složit, zabetonuje se ta nejúrodnější ornice v Polabí a postaví se na ní monstrózní sklad. Z něj se pak ty čínské prefabrikáty převezou toxickým autem toxické dálnici do Tesca.
Tam už míří vystresovaní lidé svými auty. Buď si tyhle zmrazené jedy z Číny koupí v supermarketu domů, kde si je v kuchyni za 300 000 korun, naplněné digitálními technologiemi, upečou v mikrovlnce a snědí. Nebo zamíří přímo do nákupního centra, kde dostanou ten samý prefabrikát ohřátý pod elektrickým vedením v papírovém kelímku ve fastfoodu v podobě spečeného obarveného neutrálního pyré ve tvaru brambory.
Tento šílený, ekologicky zvrácený a morálně prázdný řetězec je považován za vrchol civilizované normality. Ale běda, jakmile byste chtěli tenhle systém ignorovat a udělat tu nejsvobodnější věc na světě – zapálit malý ohínek a upéct si poctivou bramboru postaru. To vás raději zavřou do blázince a sedřou z kůže, než aby snesli pohled na jednoho svobodného člověka u ohně. Zamysleme se nad tím, kdo z nás je tady vlastně ten blázen.
