Článek
Hvězdy za 300 milionů v Praze
V pražském planetáriu jsem si vždy lehla do křesla, v sále se rozprostřela magická tma a nad hlavou se mi rozsvítily tisíce hvězd…
Žádné digitální efekty, žádné rychlé střihy, žádná otravná a hlučná moderní hudba, která by se mě snažila ovlivňovat.
Jen čisté pozorování noční oblohy doprovázené hlubokým, ušlechtilým hlasem ze záznamu. Pro mě, jako pro umělce a historika umění, to byl super relax, a terapie, na kterou člověk mohl chodit pořád dokolečka.
Teď, po velké rekonstrukci, se tam zase chystám. Jenže když jsem se podívala na ceník, zůstala jsem v šoku. Před rekonstrukcí stál lístek stopadesát, dnes 349 korun. Je to prý celosvětový unikát ta nová digitální LED kopule. Ovšem stála bezmála 300 milionů korun a svítí na ní neuvěřitelných 45 milionů diod na dokonale černém povrchu.
Bude to technicky dokonalé, ale jako estetik, co se vědecky zabývá šamanismem, v tom vidím humorný paradox dnešní doby.
Platíme stamiliony za to, abychom si v plechové krabici uprostřed města koupili tmu a hvězdy. Člověk je tvor divný; nejdříve vynaloží úsilí, aby zhasnul vesmír světelným znečištěním a pak si postaví drahý aparát, který mu za poplatek nasimuluje nebe.
Knovízští barbaři vs. hrdinové z logistiky
Specializuji se jako vědec na staré kultury, třeba na tu naši dokonalou kulturu knovízskou. O ní dnes v podstatě nikdo nic neví, nebo si myslí, že se naši předkové se jen mlátili kameny ve smradu po hlavách. To je ale omyl. Byla to vyspělá civilizace s hlubokým duchovním rozměrem. A já přesně vím, jak tito naši předkové pozorovali nebe. V celé té naší žírné oblasti, která se táhne od Kobylis až k památnému Řípu, Českému středohoří a dál k německým hranicím, bylo tehdy nebe vidět v naprosto čisté, dechberoucí kráse.
Byla to posvátná země, kudy kráčela i únětická kultura, Keltové i Přemysl Oráč, za kterým jezdila Libuše na koni.
A mě už roky bolí srdce, když vidím, co jsme s touto krajinou provedli. Na tom nejluxusnějším spraši, kde ještě nedávno běhaly srnky, zajíci, bažanti a lišky, se dnes roztahují obří plechové krabice. Postavili tam velkosklady, přičemž tyhle korporáty jako Tesco stejně pomalu bankrotují, ale tu posvátnou zemi už stihly zničit.
Od Prahy až po hranice je dnes ta krásná příroda přes noc úplně nesmyslně rozsvícená. Všelijaké chemičky, pumpy a haly září do dálky, jako by se tam nechutně plýtvalo světlem na počest nikoho. Přitom v noci v těch skladech nikdo není, nic se tam neděje, vůbec nic!
Když už ty sklady musíme mít, proč je neudělat několikapatrové, nebo rovnou schované v zemi, aby nezabíraly úrodnou půdu? A ta světla! Vždyť by stačilo, kdyby kolem nich bylo jen, decentní přízemní osvětlení – takové, jako na cestičkách v parcích, případně světla na pohybové senzory. Nemusejí tam přece stát obří stožáry s reflektory, které osvětlují krajinu široko daleko a zabíjejí noc.
Zhasněte Středohoří a natočte populární pravěk
A zde se právě nabízí otázka k zamyšlení: Neměli bychom celou tuto drahou logiku postavit na hlavu? Kdybychom namísto utrácení 300 milionů za umělou tmu v pražské krabici prostě jen zhasli ta zbytečná světla kolem Českého středohoří a zamezili světelnému smogu, mohli bychom všichni sledovat skutečnou oblohu v přírodě úplně zadarmo, přesně jako naši předkové. A ty ušetřené miliony z předražených planetárií bychom mohli investovat mnohem chytřeji. Co kdybychom za ně začali točit třeba obsahově bohaté filmy o knovízské kultuře a o našich předcích? Místo placení za iluzi vesmíru bychom investovali do poznání, ze kterého se můžeme a musíme učit.
Excelová inkvizice a útěk k šamanům ze Zdib
Když má totiž lidstvo hlubokou společenskou krizi a ztrácí půdu pod nohama, instinktivně se obrací do minulosti pro inspiraci. Dějiny umění a kultury to dobře znají. Unavené 19. století, znechucené industriální revolucí a kouřem z fabrik, utíkalo k romantickému středověku. V šedivých normalizačních 70. a 80. letech se u nás zase masivně psalo o barokní mystice, protože lidé zoufale potřebovali duchovní protipól k socialistickému plánování na pětiletky a bezduchému materialismu. Dnes čelíme úplně jinému nepříteli – diktátu digitálního Excelu, algoritmů, neustálému měření naší existence a totální ztrátě přirozené soběstačnosti. A naše psychicky kolabující éra proto potřebuje medicínu mnohem starší: unětickou a knovízskou kulturu mladší doby bronzové.
Měli bychom o ní psát a točit neustále.
Většina dnešních lidí trpí technologickou arogancí. Na lidi z doby bronzové se dívají jako na špinavé, smradlavé neandrtálce. Opak je pravdou. Byla to neuvěřitelně ušlechtilá, hrdá a esteticky rozvinutá kultura. Pokud je máme k něčemu v moderní historii přirovnat, byli jako severoameričtí indiáni v době před příchodem bílého muže. Žili v naprostém souladu s přírodním biorytmem, uctívali krajinné dominanty a hluboce vnímali posvátnou geometrii světa. Když knovízský šaman přinesl na bezkamenité sprašové pole u Zdib ucelený soubor stél, které samy stabilně stojí na vlastní podestě, a vložil mezi ně zářivý, růžovo-bílý křemen přesně v ose letního úplňku, dělal úplně stejnou mystickou a medicínskou práci jako šamani kmenů Lakotů nebo Irokézů.
Tito lidé byli stoprocentně lokálně soběstační. Uměli hospodařit, tavili nádherný bronz, tvořili úchvatnou keramiku, ale nikdy by svou zemi nevydřeli na dřeň. Kdyby přišla třetí světová válka a Čína nás jedním stisknutím tlačítka na dálku odřízla od energií a technologií, lidé z knovízské kultury by se nám upřímně vysmáli. Oni by přežili. My bez supermarketu a internetu nepřežijeme ani týden, protože jsme ztratili veškeré základní dovednosti a instinkty.
Hledá se evropský Vinnetou
Moderní Green Deal pro mladou generaci totálně selhává, protože k nim promlouvá jazykem zákazů, příkazů, uhlíkových stop a nudných tabulek. To v lidech generuje jen eko-úzkost a deprese. Mladí lidé přitom nepotřebují další grafy, potřebují citový vztah k zemi. Potřebují popkulturní mýtus. Když v 60. letech vtrhly do kin filmové adaptace Karla Maye, celá Evropa se zamilovala do indiánského smyslu pro čest a sepětí s divočinou. Kluci a holky nečetli ekologické brožury, ale chtěli chránit lesy, protože chtěli žít jako Vinnetou.
Jela bych teď nejradši do Bruselu, bouchla do stolu a řekla: „Pojďme tady točit velkofilmy a seriály o lidech z doby bronzové, které ovlivní celou generaci! Pojďme jim ukázat pravěkého Vinnetoua z Povltaví.“
Představte si ten příběh. Žádní primitivové, ale hrdí lidé, kteří naslouchají moudrosti zvířat, nespí podle digitálního budíku, ale podle Měsíce, a nosí překrásné bronzové šperky. Takový film, ztvárňující naši vlastní, středoevropskou krajinu kolem Řípu a Chaber předtím, než ji manažeři zalili betonem a obřími logistickými halami pro čínské kecky, by udělal pro duševní zdraví mládeže a skutečnou ekologii víc než tisíc vládních vyhlášek. Vychoval by je totiž k úctě k zemi zábavnou a fascinující formou. Skutečné uzdravení západního světa totiž nenajdeme v kalkulačkách, ale v návratu k tomu prastarému, šamanskému řádu srdce.
