Článek
Italský paradox
Když průměrný turista projíždí Itálií, má v hlavě jasno. Sever? To je ta pravá, čistá, civilizovaná Evropa – kolébka humanismu, drahé módy, nablýskaných aut a renesanční noblesy. A jih? Divočina, chaos, nepořádek, chudoba a stíny mafie. Jenže jako historička umění, intelektuálka a zároveň člověk s extrémní senzibilitou vnímám, že věci málokdy odpovídají svému povrchu. Skutečnost je totiž přesně opačná. Jih je ďábel s andělem v těle, zatímco sever je anděl, který v sobě po tisíciletí ukrývá chladného a agresivního ďábla.
Abychom si to vysvětlili úplně jednoduše, jako když malé holčičce kupujete sladkost, představte si celou Itálii jako dvě naprosto odlišná Kinder vajíčka.
Severní vajíčko: Obal panenky Barbie, uvnitř želva Ninja
Když se podíváte na severní vajíčko, celý svět omdlévá úžasem nad jeho obalem. Je na něm vyobrazená Mona Lisa se svým kultivovaným, tajemným úsměvem, Botticelliho andělská stvoření nebo Michelangelův David jako symbol dokonalého rozumu a lidské čistoty. Člověk by téhle andělské „Barbie“ tleskal od rána do večera.
Jenže když to vajíčko rozbalíte, odloupnete Monu Lisu a podíváte se dovnitř, vyskočí na vás po zuby ozbrojený, chladnokrevný a agresivní želva Ninja. Na severu se totiž pod nánosem renesančního mramoru ukrývá strašlivé pokrytectví a staletí marné, skryté krutosti.
Jižní vajíčko: Obal mafiána, uvnitř ryzí František
Jižní vajíčko má obal, ze kterého mají všichni kvůli severním médiím strach. Je na něm namalovaný drsný macho v rudé košili, s černými brýlemi, nagelovanými vlasy a pistolí v kapse. Kolem něj lítá umaštěná krabice od pizzy a chudý pouliční hudebník brnkající na mandolínu. Obal, nad kterým severní elity ohrnují nos a vidí v něm jen špínu a přítěž.
Když ale tohle jižanské vajíčko rozbalíte a nahlédnete pod masku strachu, obejme vás ryzí František (František z Assisi). Čistá, františkánská dušička, která si na nic nehraje. Najdete tam neuvěřitelné lidské teplo, vřelost, pokoru a silnou komunitu, která se s vámi rozdělí o poslední kousek chleba a z té mandolíny vám zahraje melodii přímo z hloubky srdce.
Jak se to stalo? Pojďme si v rámci našeho seriálu Free dějiny, tedy dějiny osvobozené od falešných dogmat, proklepnout 11 historických vrstev, ze kterých byl ten severní Ninja vykován. Na tohle vám totiž v běžných učebnicích nikdo neukáže.
11 vrstev severního ďábla: Anatomie krutosti a chladu
1. Prapůvod zla v etruském železe
Tento paradox začíná ještě před Římem u Etrusků (dnešní Toskánsko). Na první pohled andělé – milovali umění, víno, tanec a dávali nevídanou svobodu svým ženám. Jenže pod touto barevnou slupkou se skrýval první severní ďábel: byli to tvrdí obchodníci, obávaní mořští piráti a technologicky nejvyspělejší válečníci své doby, kteří v těžkých železných zbrojích po staletí tvrdě ovládali tehdy ještě primitivní Řím. Byli to oni, kdo vymyslel krvavé zápasy na život a na smrt, ze kterých pak Římané udělali gladiátory.
2. Římští zlí vojevůdci ze severu
V Římské říši byl jih tím hodným, stabilním ekonomickým zázemím, které přes Egypt a severní Afriku celou říši doslova krmilo obilím. Naopak drsný sever fungoval jako obří vojenská laboratoř. V tamních legiích se formoval kult tvrdé síly a disciplíny. Když byl Řím v krizi, chopili se moci takzvaní ilyrští císaři ze severu – tvrdí vojenští generálové, kteří si brali moc čistým násilím a přesunuli hlavní města blíže k severním bojištím (Milán, Ravenna).
3. Míchání s nejtvrdšími útočníky
Po pádu Říma vtrhli na sever Itálie ti nejagresivnější severští útočníci – germánští Langobardi (podle kterých se dodnes jmenuje Lombardie). Ti se smísily s místním obyvatelstvem a zanechali v tamním genetickém i kulturním koktejlu nekompromisní kult severského bojovníka, který si bere věci silou.
4. Kruté městské státy (Aneb zapomeňte na romanci)
Ve středověku a renesanci se sever roztříštil na bohaté městské státy (Milán, Florencie, Benátky, Verona). Na malém, stísněném prostoru se koncentrovalo obrovské množství ambicí a výsledkem bylo, že se tam lidé strašně a bez milosti vraždili soused mezi sousedem, bratr mezi bratrem. Slavný příběh Romea a Julie z Verony nebyla žádná slaďárna, ale realita každodenních krvavých pouličních masakrů. Moc se tu neudržovala právem, ale rodovými intrikami, dýkami a jedy v režii rodů jako Borgiové nebo Medici. Zde vznikl ten světový unikát: čím větší prohnilost a krutost uvnitř, tím sladší andělíčky a madony nechávali mocní malovat na zdi.
5. Kruté Benátky: Energetická bažina strachu
Jako senzibil jsem se z Benátek těšila, až vypadnu. Měla jsem pocit, že mě tam do té bažiny stahuje čisté zlo – a ono tam historicky opravdu je. Benátská republika byla chladný, kupecký policejní stát ovládaný bezohlednými oligarchy. Všechno se přepočítávalo na zlato. Fungoval tam systém špionů a tajných udání (kamenná ústa Bocche di Leone). Nepohodlní lidé mizeli v noci – byli potají zardoušeni a shazováni s kamením u nohou do kanálů. Protože voda v laguně neteče a hnije, ta stojatá hmota v sobě za staletí jako masový hrob zakonzervovala strach a duše kvant zavražděných lidí.Symbol toho je Ponte dei sospiri. Napovrch sladký andělský krytý most pro politické odsouzence kterým ze soudní síně odcházeli do krutých vězení či na smrt.
6. Vpád krutých Francouzů
Této severní roztříštěnosti a neustálých vnitřních válek využili sousední Francouzi (včetně pozdějších výbojů Napoleona). Ti se přes Alpy valili na severní Itálii jako velká voda, region drancovali, vykořisťovali a dál v něm utužovali militarismus a válečnickou mašinérii a zanechali kruté geny jako všichni předchozí i pozdější dobyvatelé této oblasti.
7. Krutý Vatikán a barokní teror
Během baroka zasáhl sever Itálie krutý náboženský teror v režii Vatikánu a jeho tridentského koncilu (který se konal příznačně na severu v Trentu). Nastala éra inkvizice, honu na čarodějnice, upalování, špehování a šílené dogmatické cenzury. Tento chladný náboženský dogmatismus v lidech na severu definitivně zadusil jakoukoli lidskou přirozenost a živelnost a dopadl na celou Evropu a to drsně.
8. Krutí Rakušané (Habsburkové)
V 18. a 19. století převzali žezlo nad severem rakouští Habsburkové a zaseli tam další vlnu zla – tentokrát chladný, germánský, byrokratický absolutismus. Udělali ze severu upjatý vojenský prostor plný cenzury. Když se Italové vzbouřili, rakouský maršál Radetzky (Radecký) rozpoutal v milánských a brescianých ulicích doslova jatka. Ty nejlepší severoitalské mozky a vlastence posílali Habsburkové mučit a umírat do nejobávanějšího žaláře Evropy – na brněnský Špilberk.
9. Krutí Garibaldisti
Když v 19. století došlo k slavnému sjednocení Itálie, severní vojevůdci v čele s Giuseppem Garibaldim neprovedli žádné mírové objetí bratrů. Byla to agresivní vojenská okupace jihu. Severní armáda naprosto vyplenila a vykradla bohaté jižní pokladnice, uvalila na jih likvidační daně a jakýkoli odpor tamních obyvatel brutálně potlačila jako „boj s banditismem“. Jih byl severem lidsky i ekonomicky ponížen.
10. Krutí fašisté
Tato tísíciletá kumulace chladu, vojenské tvrdosti a touhy po autoritářském řádu logicky vyvrcholila po první světové válce. Fašismus pro celý svět se nezrodil v Německu ale na severu Itálie. Benito Mussolini a jeho násilné mlátičky v černých košilích vyšli z Milána a tamní průmyslníci je masivně sponzorovali. Je to čistě severní produkt chladné touhy brát si věci brutální silou. Smetánka fašismu se zase scházela v Rimini.
11. Moderní fotbalový a společenský rasismus
Tato staletí trvající linka severského ďábla bublá pod povrchem dodnes a nejčistěji vyvěrá tam, kde padají společenské zábrany – na fotbalových stadionech. Když hraje bohatý sever (Milán, Turín) proti Neapoli nebo menším jižanským klubům jako Salernitana, maska anděla padá. Severní fanoušci se chovají otevřeně rasisticky. Řvou na Jižany, že jsou „špinaví paraziti“, a zpívají chorály jako „Vesuvio lavali col fuoco“ (Vesuve, umyj je ohněm / spal je). Považují je za méněcennou přítěž a lidi druhé kategorie.
Proč se jih nezbláznil? (Vulkanický ventil)
Nabízí se otázka: Jak to, že jih, který zažil tolik invazí (Řeky, Araby, Normany, Španěly) a tolik historického útlaku, zůstal v jádru tak hodný? Odpověď leží v jeho mentalitě upouštění páry.
Neapol leží na úpatí Vesuvu a vedle doutnajících Flegrejských polí. Jižané žijí s vědomím, že zítra může všechno skončit. Navíc jih má námořní tradici kde námořník čelí smrti 24/7. Nemají čas na chladný byrokratický kalkul, intriky nebo potlačování emocí jako v Benátkách. Ano, Neapol má své temné body – dva masivní španělsko-francouzské hrady u přístavu (Castel Nuovo a Castel dell’Ovo) v sobě drží těžkou energii útlaku. Ale zbytek města funguje jako veselý kolotoč na pouti.
Jižané nenechají zlo zakořenit v duši. Oni emoce každý den vyřvou na ulici, vygestikulují, vyzpívají a promění v divadlo. V Neapoli se energie čistí prouděním otevřeného moře a ohněm sopky. Proto je tam ten ryzí, pokorný františkán.
Kdo je tedy ta pravá Itálie?
Nedávno neapolský zpěvák Sal Da Vinci ovládl se svou emotivní písní národní festival v Sanremu. Reakce severních elit? Čistá, žlučovitá, rasistická agrese. Významný milánský novinář z Corriere della Sera neváhal jeho vítěznou baladu veřejně shodit jako „soundtrack ke svatbě neapolské mafie Camorry“. Severní anděl zkrátka neunesl, že ho porazil syrový, nezamaskovaný a upřímný vnitřek z jihu. Sever se jihu vysmívá, že jsou jen „pizza a mandolíny“.
Jenže v tom je ta největší ironie dějin. Severní „Barbie“ sama sebe vnímá jako tu jedinou civilizovanou, pravou Itálii. Ale když kdokoli na této planetě zavře oči a řekne slovo „Itálie“, nepředstaví si chladnou milánskou burzu ani zamlženou Pádskou nížinu. Představí si přesně ten opovrhovaný jih. Představí si slunce, temperament, hlučnou rodinu u jednoho stolu, vůni té neapolské pizzy a tóny té mandolíny.
Sever sice drží peníze, továrny a moc, ale skutečnou, andělskou a nesmrtelnou duši Itálie drží v rukou ten „divoký“ jih.
