Článek
Severní Korea mrazivé memento, ne důvod k smíchu
Smát se Severní Koreji se stalo neoficiálním koníčkem kolektivního západu. Na sociálních sítích s oblibou sdílí koláže s tamním nejvyšším vůdcem, jehož účes vykazuje stabilní geometrickou anomálii, a sborově se uchechtává absurditě země, kde je povoleno patnáct státem schválených střihů vlasů. Tento humor je však ryze amorální. Za ostnatým drátem tam totiž v reálném čase trpí miliony lidských bytostí včetně dětí. A co je ještě horší – tento smích je tupý a navýsost ignorantský. Vychází totiž z naivní, tragikomické víry, že nám, osvíceným obyvatelům střední Evropy, se nic podobného přece stát nemůže. Že naše demokracie je chráněna jakýmsi magickým, neviditelným repelentem proti tyranii.
Pokud chceme pochopit, proč se nejdéle sloužící a nejbizarnější totalita planety drží v Severní Koreji s takovou betonovou jistotou, musíme odložit západní brýle. Tento režim totiž nepřežívá jen díky ostnatým drátům, ale díky dokonalému zneužití asijského kulturního kódu. Tamní vládci vzali hluboce zakořeněné hodnoty – přirozenou asijskou pracovitost, buddhistický smysl pro sebepřekonávání a odevzdání se celku a staletí pěstovanou úctu k autoritám a řádu. Tyto původně ušlechtilé vlastnosti přetočili do absolutního extrému. Udělali z nich náboženství, kde se úcta k systému stala povinným uctíváním božstva a pracovitost se proměnila v otroctví, kterému lidé v zajetí tisícileté tradice poslušnosti nedokážou vzdorovat. Zneužili základy jejich vlastní identity, aby z nich postavili neprostupnou zeď. Nemusíme chodit daleko a v Číně je to jako přes kopírák a báťuškova Ruská federace rovněž používá principy cara gosudara.
Historie, tato potměšilá dáma s rákoskou Historie jako nekompromisní Nemesis se však našemu sebevědomí v koutě tiše chechtá. Totalitní režim totiž nevzniká tak, že by do země vtrhli mimozemšťané a namontovali lidem do obýváků povinné portréty diktátora. Diktatura je precizně sestavená společenská struktura – jak by správně podotkl můj milovaný geniální estetik Jan Mukařovský. Je to systém funkcí, hodnot a všeobecně uznávaných znaků. Jo takhle jednoduché to je. Uvádíte totalitu jak polévku jen z pár ingrediencí! Pokud tedy znáte recept. Aby tato mašinerie zla úspěšně naskočila, nepotřebuje vás zlomit. Potřebuje jen dvě věci: pořádný národní mindrák a hrstku vašich nejlepších (nebo nejhorších) vlastností přetočených do takového maxima, že by z toho i ministerský předseda pro švihlou chůzi dostal závrať.
Recept na diktaturu: Posttraumatická porucha národů
Když lidské společenství projde těžkou krizí identity – zažije staletí poroby, rozpad, finanční bankrot, morální vakuum nebo náhlý odchod předchozí vládnoucí dominance, či třeba i zdravotní kolaps – propadne kolektivní posttraumatické stresové poruše. Společnost leží na zádech, kope nohama a neví, čí je. V ten moment nastupuje totalitní architekt. Je to v podstatě interiérový designér politického zla. Nevymýšlí nic nového. Jen se rozhlédne po místnosti, vezme stávající národní mentalitu, geograficky a evolučně formovanou po staletí, vybere z nejhlubšího šuplíku čtyři dominantní rysy a postaví z nich klec. A národ, dojatý vlastní výjimečností, tomu ještě nadšeně tleská vestoje.
Nevěříte? Podívejme se do učebnic dějepisu, ze kterých byla dobovou propagandou vyškrábána pravda, abychom zbytečně nerozrušovali školní mládež.
Italský oheň v římském popelu
Vezměte si Itálii. Kolébka renesance, matka evropského humanismu, země, kde i rajče na těstovinách má estetickou hodnotu. Přesto v ní fašismus zvítězil jako první a s elegancí sobě vlastní. Jak se to stalo? Severní Itálie trpěla masivním, staletí hnisajícím historickým mindrákem. Byla rozdrobená na státečky, podrobená Habsburkům a sužovaná palčivým traumatem, že už dávno nejsou tou slavnou a mocnou Říší římskou. Ani sjednocení pod Garibaldim rány nezhojilo – pan Garibaldi totiž zdaleka neměl čisté ruce a k zaostalému Jihu se choval s grácií středověkého hrdlořeza.
Benito Mussolini, muž s bradou permanentně vystrčenou do budoucnosti, udělal geniální tah. Vzal ten nádherný, divoký italský oheň, vášeň a temperament, smíchal ho s tímto komplexem méněcennosti a slíbil novou Říši římskou. Výsledek? V zemi humanismu stála diktatura prakticky přes noc a lidé provolávali slávu muži, který v podstatě jen zařídil, aby vlaky jezdily včas. Adolf Hitler se na to z Berlína díval s otevřenou pusou, uznale pokýval hlavou a celý model od Duceho okamžitě okopíroval. Využil německé poválečné ponížení a chudobu, mindrák z toho že byli na rozdíl od Francouzů dlouho rozdrobení, vzal jejich fantastické, hluboce pozitivní vlastnosti – smysl pro řád, organizační talent, disciplínu a schopnost sebezapření – a otočil je o 180 stupňů do brutálního extrému. Motor pro nejefektivnější továrnu na smrt v dějinách byl hotov. Stačilo jen otočit klíčkem.
Smrádek, teploučko a slovenské vlaječky
A co my, hrdí obyvatelé kotliny v srdci Evropy? Češi s oblibou žijí v iluzi, že jejich pověstné „švejkování“ a ironický nadhled jsou spolehlivou vakcínou proti každému diktátorovi. Jenže náš národní charakter má i odvrácenou, poněkud méně voňavou stranu. Jsme mistři světa ve fyzické pohodlnosti. Dokud máme svůj klídek, pivečko místní hospody či vlastní ledničky, teplé jídlo a možnost si v zákulisí něco zašmelit, raději ten hřbet ohneme. Jak to kdysi pregnantně definoval Jan Werich: „Smrádek, ale teploučko.“
Přiznejme si to s čapkovskou upřímností – pro osobní klid a drobný kšeftík jsme v dějinách až příliš snadno přijímali lokajskou roli. Zdravili jsme rakouské úředníky, tleskali nacistickým protektorům a podepisovali antichartu, jen abychom nemuseli zvednout zadek ze židle a jít do velkého větru. Přidejte k tomu čecháčkovský obsesivní sklon k závistivému udavačství, kdy sousedovi raději zapálíme stodolu, než abychom pracovali stejně jako on, a totalitní režim má k dispozici prvotřídní stavební materiál.
Na Slovensku zase můžeme sledovat politickou absurditu v přímém přenosu, jako vystřiženou z nejlepších skečů. Tamní historický mindrák z tisíciletého podrobení v uherském státě je dodnes živou, patřičně jitřenou ranou. Současný režim Roberta Fica tuto posttraumatickou poruchu léčí homeopatiky nejhrubšího zrna. Stačí lidem před obličejem hystericky mávat slovenskou suverenitou, organizovat velkolepé folklórní festivaly, bušit se do prsou za Matici slovenskou a hlídat čistotu rodného jazyka před hnilobou ze Západu.
Lid pláče dojetím u tónů fujary, zatímco mu vláda pod zadkem tiše, ale systematicky prodává zemi do chřtánu autoritářského Ruska a Číny. Slováci se jednoho dne probudí, na každém stromě jim bude vlát slovenská zástava, ale v celé zemi jim nebude patřit ani ta pověstná pampeliška u cesty. Budou jen novodobými poddanými v obřích čínských automobilkách, které už teď na jejich polích rostou s rychlostí rakovinového bujení. Ale hlavně, že se u toho bude mluvit spisovně slovensky.
Memento pro dnešek
Diktatury a autoritářské systémy z Východu nespí. A nepotřebují k našemu dobytí posílat zákonitě vždy jen divize tanků – to je strašně drahé a neestetické. Rusko ani Čína vlastně možná nemusí tak úplně jenom střílet. Stačí jim počkat, až na nás padne další morální nebo finanční krize, zanalyzovat naše skryté mindráky a zneužít naše vlastní, zdánlivě neškodné vlastnosti proti nám samotným.
Až vám tedy příští týden u piva někdo bude tvrdit, že svoboda je tu navždy a totalita je jen záležitostí exotických asijských diktatur, vzpomeňte si na meziválečnou Itálii. Ztráta demokracie je totiž otázkou jedné jediné, hluboce prozpívané noci. A ráno už vám nikdo neuvěří, že jste ten papír podepsali jen proto, abyste měli klid na práci.
