Článek
Úžasná oblast na severozápad od Prahy
Knovíz je malá, roztomilá vesnička na severozápad od Prahy. Právě tam se našly úžasné archeologické vykopávky, podle kterých dostala celá tato kultura z pozdní doby bronzové své jméno. Knovízští lidé ale nežili jen v této jedné vesničce. Obývali v podstatě celou oblast od severozápadního okraje Prahy – takže si představte dnešní Kobylisy, Ládví či Ďáblice – až směrem kolem Řípu, a na druhou stranu zase ke Kladnu a kolem Slaného.
Je to ta nejkrásnější, nejúrodnější a nejpohodlnější část naší země. Je slunná, suchá, z jedné strany vyfoukaná větry, ale v zimě tam zase nebývá moc velká zima. Jsou tam řeky, a zvláště dřív, než krajinu zničila moderní civilizace, to byl skutečný přírodní ráj plný zvěře a krásných rostlin. Zároveň to byla významná kulturní a obchodní křižovka. Před mnoha stovkami a tisíci lety to byl vlastně takový tehdejší evropský „Manhattan“.
Mýtus o divokém pralese
Možná si říkáte: „No jo, ale co Češi?“ Vždyť přece podle pověstí praotec Čech, když dorazil se svou družinou, musel se proklestit nějakým neprostupným, liduprázdným pralesem. Jenže to je jenom pověst. Když Češi do našich krajů dorazili, v této specifické oblasti už onen zmiňovaný pravěký „Manhattan“ dávno stál.
Před Čechy tu totiž žili Keltové, což nejspíš víte. A ještě dlouho před nimi právě tato úžasná knovízská kultura. Už tehdy zde existovaly vyšlapané stezky, silnice, chrámy, celnice, tržiště, krásné osady, bohatá kultura i náboženství. Naši slovanští předkové vlastně přišli do takového částečně vyprázdněného velkoměsta. Poslední národ před nimi, Keltové, se sice z větší části přesunul na severozápad, nicméně část jich tu zůstala. A všechny ty kulturní, obchodní a zemědělské výdobytky od nich Češi v podstatě převzali.
Jak vědci stvořili lidojedy
Před Kelty tu tedy vládla knovízská kultura. Byla nesmírně ušlechtilá. Jak je to ale s těmi strašidelnými historkami o lidojedech? Nebojte se, naši předkové žádní krvelační kanibalové nebyli. To je jen omyl některých pomatených vědců, kteří je za lidojedy s jistou dávkou akademické arogance považovali.
Jak tento mýtus vlastně vznikl? Archeologové při vykopávkách objevili hroby, kde bylo na první pohled jasné, že s lidskými těly po smrti někdo systematicky manipuloval. Nešlo o všechny mrtvé, týkalo se to jen některých. Kosti byly jinak poskládané, očištěné, obklopené poklady, a dokonce – teď se nelekejte – nesly stopy, jako by je snad někdo před pohřbením vařil v nějakém bylinkovém odvaru. Když to tehdejší badatelé vykopali, hned si samozřejmě s hrůzou v očích řekli: „Jéje, oni je asi uvařili a snědli!“
Tak to ale rozhodně nebylo.
Naše současná civilizace dospěla do fáze, kdy se smrti bojí. Když dnes někdo zemře, jeho tělo prostě tak nějak hned zmizí z očí, že? Po celou evoluci ale lidé s mrtvými těly nakládali mnohem otevřeněji. Nechci hodnotit, co je špatně a co dobře, ale prostě to tak bylo. Dnes lidé mrtvá těla raději vůbec nevidí. Týká se to i zvířat, která mnozí jedí (já osobně tedy ne). Většina populace dnes nevidí ani mrtvé zvíře, ani mrtvého člověka – prostě si v nákupním centru koupí úhledně zabalený kus masa v estetickém obalu.
V evoluční historii lidstva vidět mrtvá těla lidí i zvířat však byl běžný standard. Kdo z vás chodí na dlouhé procházky do divokých lesů, ví, že tam běžně narazíte na zvířata ležící v nejrůznějším stupni rozkladu. Stejně tak si představte, že ještě před pouhými 150 lety musela většina hospodyněk, hlavně na venkově, osobně zakroutit krkem kohoutovi, useknout hlavu králíkovi, pak to zvíře stáhnout z kůže, vykuchat a oškubat. Nám to dnes zní šíleně, ale po celou evoluci byla mrtvá těla zvířat i lidí přirozenou součástí každodenního života a kultury.
V severní Americe je dodnes běžné, že když někdo zemře, v pohřebním ústavu ho krásně oblečou, nalíčí a všichni blízcí se na něj chodí dívat do otevřené rakve. U nás už tento zvyk nemáme a vyvolává v nás spíše strach a odpor. V 19.století se zase celé rodiny fotily se zemřelými postavenými mezi sebe s otevřenýma očima. Všichni také víme, že ve starém Egyptě lidé své mrtvé (a dokonce i zvířata) s obrovskou péčí mumifikovali, což byl projev té nejhlubší úcty a lásky. V dnešním Mexiku lidé v některých oblastech dodnes vytahují své zesnulé z hrobů, oblékají je, tančí s nimi, zdobí je a prokazují jim tím nejvyšší možnou úctu. V jižní Itálii byla mumifikace běžná ještě ve 20. letech 20. století a tamní velké katakomby a kostnice jsou dodnes plné vystavených těl. Ostatně, i my v Čechách máme z doby baroka slavné kostnice. A Karel lV se obklopoval ostatky svatých, které jsou celou historii otevřeným kultem křesťanů. Dokonce letos si lidé prohlíželi kostru sv.Frantiska přímo v Assisi.
Pro nás je to dnes morbidní téma, nicméně chci zdůraznit jedno: lidé knovízské kultury rozhodně nebyli žádní lidojedi. Evidentně však z posvátných důvodů a šamanských principů ošetřovali těla svých milovaných nebo významných členů komunity – nejspíše šamanů, bohatých lidí či vzácných příbuzných. Teprve po tomto posmrtném rituálu je znovu s láskou poskládali do hrobu.
Pravěká psychoterapie a očista kostí
Kdybychom se na to podívali optikou dnešní psychologie a psychoterapie, najdeme v tom velmi zajímavý terapeutický princip. Z hlediska šamanismu, který byl vlastně jakýmsi dávným předstupněm dnešní péče o duši, se věřilo, že zlí duchové sídlí v mase, nikoliv v kostech.
A ono to tak trošku je. Naše nervová soustava je přece součástí našeho masa a právě v ní se pohybují oni obrazní „zlí duchové“. Všichni víme, že pokud nás někdo týrá nebo prožijeme trauma, odrazí se to právě v našich nervech. Když lidé prožijí těžké trauma – například z dětství, z války nebo jiných strašlivých událostí – musí docházet k psychologovi. Ten pak musí doslova přestavět celou stavbu jejich osobnosti, protože trauma je špatně vnitřně nastavilo.
Při psychoterapii dochází k něčemu podobnému: osobnost člověka se musí obrazně řečeno očistit od těch zničených nervů, od masa poškozeného psychickým traumatem, aby se čistá kostra jeho já mohla správně a lépe poskládat. A přesně v tom můžeme vidět paralelu k tomu, co dělali naši předkové. Snažili se své mrtvé rituálně očistit od masa, od pozemského zlého, od zlých duchů, a pak je znovu krásně poskládat, obklopit poklady a třeba i povařit v magickém bylinkovém odvaru. Bylo to sice těžké a pro nás neobvyklé téma, ale je potřeba si ho vysvětlit, abyste neměli pocit, že tu žily nějaké nestvůry. To v žádném případě.
Svíčková omáčka z doby bronzové
Pojďme se ale podívat na jejich běžný život. Co to bylo za lidi? Dochovala se nám po nich překrásná, vyloženě luxusní keramika. Byla nádherně leštěná, měla elegantní, baculaté tvary a – představte si – archeologové v ní našli zbytky tehdejší pravěké „svíčkové“.
Samozřejmě to nebyla svíčková v dnešním slova smyslu, ale ty baculaté tvary hrnců jasně ukazují, že si tito lidé žili v luxusu, pohodě a klidu. Vařili skvělá jídla, která měla k tradiční české kuchyni blíž, než si myslíte. Připravovali výživné polévky, omáčky a husté vývary složené z bylinek, zeleniny, masa a smetany či jiných mléčných produktů. Tedy přesně z ingrediencí, ze kterých se skládá naše národní kulinářské stříbro. Žádné ohlodávání syrových kostí u ohně, ale skutečná gastronomie!
Žili totiž v oblasti s neobyčejně úrodnou půdou. Naše spraše, které tam najdeme dodnes, jsou tou absolutně nejlepší, nejluxusnější hlínou – nejen pro pěstování plodin, ale i pro stavbu domů a tvorbu keramiky. Říkáte si: domy z hlíny? To stavěli z cihel? Kdepak, vysvětlím vám to.
Své domy stavěli z masivních dřevěných kůlů. Z proutí pak propletli pevnou kostru stěn a tu z obou stran omazali směsí hlíny a slámy. Výsledkem byly velké, luxusní, skvěle izolované a voňavé domy. Uvnitř nosili a vyráběli krásné skleněné a jantarové korálky, nebo s nimi čile obchodovali. Celá tato oblast totiž ležela na slavné Jantarové stezce, která spojovala antické Řecko s pobaltskými kmeny. Byl to skutečný pravěký Manhattan se vším všudy.
Knovízský fešák v hobbymarketu
Proč je tedy přirovnávám k Indiánům? Je to samozřejmě příměr. Chci tím rozbít tu zažitou představu, že pravěk byl plný špinavých barbarů, kteří chodili v potrhaných hadrech a mlátili se klacky po hlavách. Ne, ne. Pokud si je máme k něčemu vizuálně přirovnat, představte si ty nejkrásnější, hrdé Indiány, kteří žili svou ušlechtilou, bohatou a čistou kulturu v naprostém souladu s přírodou předtím, než je zničila evropská expanze.
Knovízští lidé měli hluboké duchovní šamanství, harmonické rodinné i společenské uspořádání a vyznávali klid a mír. A oproti kočovným Indiánům měli navíc ty své krásné, pevné luxusní osady.
Představte si, kdyby se dnes nějaký takový urostlý fešák z knovízské kultury zčistajasna objevil třeba v Bauhausu v Kobylisích. Tedy přesně na místě, kde dřív stávala jeho osada a kde dnes namísto voňavé hlíny stojí regály plné plastových prefabrikátů. Mezi nimi se tam plouží unavení, vystresovaní moderní lidé v teniskách a vytahaných teplácích, kteří tam dorazili svými smradlavými auty.
Tento pravěký muž by vedle nás vypadal, jako by zrovna utekl z té nejluxusnější posilovny. Uměl by překrásně zpívat, zdravě vařit z čisté biostravy a pyšnil by se zdravými, hustými vlasy. Uměl by se s vrozenou úctou chovat k ženám, uměl by tančit, uzdravovat pomocí divokých bylinek, z čisté země vypěstovat úžasné jídlo a z pouhého proutí a hlíny postavit útulný, ekologický dům. V našem dnešním světě by se z něj okamžitě stala globální superstar.
Poselství pro nás
Možná je načase se nad tím hlouběji zamyslet. Nebylo by dobré začít se o tuto naši dávnou kulturu zajímat trochu víc? Protože i kdyby nám nedala nic jiného, mohla by nám srozumitelně a bez ideologií vysvětlit, co je to ten skutečný, přirozený Green Deal a jak vypadá opravdová udržitelnost života.
