Článek
Neapol hnízdo machismu?
Říká se, že Neapol je město drsných chlapů. Město, kde mačo potkává mafiána a kde se testosteron dá krájet stejně spolehlivě jako čerstvá mozzarella. Jako historik a teoretik umění se na tyhle zažité stereotypy musím dívat trochu jinou optikou. Umění, a zejména hudba, je totiž odjakživa věrným zrcadlem společnosti. A když se pořádně zaposloucháte do typické neapolské písňové tvorby, zjistíte, že ten slavný jižanský machismus stojí na dost hliněných nohou. Vlastně spíš dost zásadně kulhá.
Dvě tváře neapolské písně: Jásot a pláč
Všichni jistě znáte neapolskou tarantelu. Je strhující, divoká, veselá, plná nezkrotné energie. Stejně jako slavná šlágrová jízda Funiculì, Funiculà. Jenže pak je tu druhá, neméně slavná strana téže mince. Znáte ty uplakané, vysoké, tenké tenory? Ty táhlé, sladkobolné melodie o zlomeném mužském citu, jako je legendární Torna a Surriento?
Tyto dva žánry tvoří kompletní vesmír neapolské písně už po celá staletí. Nic mezi tím neexistuje. Buď je to nezřízený, rozjařený jásot, nebo stísněný pláč citlivého mužského srdce. A jak s tím souvisí ten pověstný machismus? Inženýři lidských duší by řekli, že hodně. Já říkám: vůbec!
Rozjařené dítě versus ufňukaný mamánek
Obojí tyto písně sice zpívají výhradně muži a muži jsou také jejich hlavními hrdiny. V tom by někdo mohl vidět ten patriarchální pupek světa. Jenže se podívejte na ten projev. Kde je nějaký hluboký, autoritativní bas? Kde je chlapská agrese? Kde je, proboha, alespoň špetka chladné logiky? Nikde.
Typická neapolská píseň má sice mužskou tvář, ale ve skutečnosti ukazuje jen dvě polohy. Buď je to rozjařené, utržené dítě, nebo ufňukaný mamánek, který právě dostal pohlavek. A v tom leží celá pravda.
Když zaječí sirény a létají špagety
Pokud mi nevěříte, projděte se večer po Neapoli. Zajeďte si na Ischii, na Capri nebo na slavné amalfské pobřeží. Místo tichých, submisivních manželek uslyšíte rozčilené Neapolitánky, které ječí s intenzitou policejní sirény. A když se jim něco nelíbí, klidně svému drahému kvůli úplné blbosti přistane mísa horkých špaget přímo na hlavě.
Všeobecně se ví, že největší moc v celém italském státě nemají politici, ani šéfové podsvětí, ale italské babičky – takzvané nonny. A ty mají k idylické a pokorné Babičce Boženy Němcové hodně daleko. Vaří sice božsky, ale vládne tu jiný fenomén: mistrovský hod pantoflem. Když se neapolská matka nebo babička namíchne, neváhá tento disciplinární projektil vymrštit proti jakémukoliv muži v domě. Je úplně jedno, jestli je to šedesátiletý úspěšný byznysmen, milionář nebo dospělý syn. Provinil ses? Letí pantofel.
Mafiánská fasáda padá na molu u Vesuvu
A tak je to se vším. Neapolské ženy jsou nesmírně velkorysé. S ledovým klidem nechávají své muže, aby si gelovali vlasy, věšeli na krk masivní zlaté kříže, oblékali zářivě červené košile a leštili lakovky. Klidně je nechají hrát si na drsné mafiány (nebo jimi v horším případě i být). Venku jsou to lvi salonů. Ale nedej bože, aby přišli domů o minutu později! V tu ránu spustí domácí sirény, vzduchem létá obuv i těstoviny a mačo nemá šanci.
A přesně v tomto momentu se rodí druhá poloha neapolské kultury. Zpráskaný, zahanbený a zhrzený Neapolitán se odplíží někam na molo. Sedne si na obrubník, otočí se k západu slunce a k majestátnímu Vezuvu a spustí. Tím svým tenkým tenorovým hláskem začne žalovat celému vesmíru, jaký je to strašný chudáček a jak hrozně moc má zlomené srdéčko.
Pochybujete o tom? Já myslím, že nemusíte.
Vlastně ta Neapol není v tomhle proti zbytku světa tak moc jiná. Pod každou drsnou chlapskou fasádou se zkrátka skrývá kluk, který nakonec stejně poslechne maminku. Takže: Viva Napoli!
