Článek
Češi jako mistři sportu v žabomyších válkách
Musím se přiznat, že jsem nedávno zažila naprostý šok. Poprvé v životě jsem jela na červenou – a to přímo na příkaz policisty, který na mě rozčileně volal, ať jedu. Stála jsem večer v autě na Staroměstské, v místech, kde jsem roky studovala a pracovala ve významných budovách, a tahle situace pro mě jako pro vzdělaného intelektuála a umělce byla naprosto surrealistická.
A to byl jenom začátek toho, co jsem si v té chvíli uvědomila.
Když jsem přijela domů, zjistila jsem, že policie musela řídit dopravu ručně, protože tisíce lidí v centru demonstrovaly kvůli televizním poplatkům. V ten moment mi ta absurdita secvakla. Tady se marní spousta energie, pálí se miliardy kalorií v debatách a ochromuje se hlavní město kvůli lapidární věci, kterou přitom stačí vyřešit podle vzoru Západu za jediný týden.
Recept ze Západu
V Německu nebo Rakousku to mají dávno ušité na míru tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá – zavedou se solidární výjimky, takže senioři, studenti, invalidé nebo chudé matky s dětmi neplatí nic, a naopak ti, co hodně vydělávají, si připlatí. Čistá, prostá logika. Místo toho v Česku měsíce poskakujeme jako kašpárci v digitálním cirkusu na sociálních sítích a v médiích a řešíme banální administrativní poplatek, nebo týdny vedeme absurdní divadlo o tom, kdo si sedne do letadla na summit NATO.
Ministerstvo švihlé chůze na oběžné dráze NATO
Tato naše batolecí mentalita se naplno projevuje v tom, jak neuvěřitelně povrchně vnímáme hrozby za našimi humny.
Zatímco dospělí evropští sourozenci jako italská premiérka Giorgia Meloni nespí kvůli strukturálním krizím, inflaci a masivnímu technologickému tlaku Číny, česká kotlina žije v mýtech z minulého století. Vytvořili jsme si nereálného bubáka – jakousi jednolitou „polednici“ jménem Rusáci – před kterou strkáme hlavu do písku nebo panicky stavíme bunkry.
Absolutně nám uniká realita, kterou špičky NATO dobře znají: izolované Rusko je ekonomicky slabé a samo o sobě by Západ nikdy nepřeválcovalo. Jeho skutečné nebezpečí spočívá výhradně v tom, že se schovává za gigantický průmyslový motor Číny a asijsko-arabský kapitál. Pokud bychom navíc nad takovým nepřítelem chtěli zvítězit, museli bychom ho nejprve dospěle rozebrat na atomy.
Ruská federace není monolit, ale vnitřně hluboce rozpolcený „pytel blech“ – multietnické a multináboženské impérium, kde vedle sebe žijí Tataři, kavkazští muslimové, sibiřští buddhisté či sibiřští šamani, které Moskva drží pohromadě jen brutální silou a penězi z ropy.
Skutečná, sofistikovaná obrana EU spočívá v asymetrickém tlaku na tyto vnitřní zlomy RF, nikoliv v pasivním děsu. Chováme se ale jako rozmazlené dítko, které v obýváku křičí kvůli hračkám, zatímco dům kolem něj hoří. Česká společnost i mediální prostor jsou paralyzovány televizními debatami. Místo rychlých a racionálních řešení se tu raději plácá energie na nesmyslné zákopové války.
Vrcholem národního ignorantství bylo, když se politická reprezentace celé týdny hystericky dohadovala o to, kdo vlastně poletí a jaká sedadla obsadí v letadle na klíčový summit Aliance. Tyto absurdní spory o sedačky a televizní pozornost jsou krystalickým důkazem toho, jak hluboce česká scéna postrádá jakýkoliv strategický nadhled a dospělost.
Jak se mlátit bábovičkami, když za zády stoupá tsunami
Celá současná česká společenská a politická scéna, od vládních lavic přes opozici až po facebookový showbyznys, připomíná partu batolat na břehu oceánu. Vyhrabali si v písku svůj vlastní malý rybníček, postavili hrad, vytáhli bábovičky a s nesmírnou vážností se tam v tom blátíčku camraj. Řežou se hlava nehlava kyblíčkama a lopatičkama po hlavě, žijí v iluzi, že si hrají na velké moře, a jsou tou žabomyší válkou naprosto fascinovaní.
Jenže hned za jejich zády se mezitím zvedají obrovské, temné vlny východního globálního oceánu, které je mohou každým okamžikem spláchnout. Tato provinční provozní slepota a absolutní neschopnost vidět horizont je pro naši zemi momentálně tím největším nebezpečím.
Olivy, radary a nábožný klid: Když i chudý jih Evropy myslí hlavou
Podívejme se na zbytek evropské rodiny. Řekové jsou hedonističtí a unijní nařízení o patnících či igelitových pytlících na Krétě vesele ignorují, ale když jde o Severoatlantickou alianci, fungují jako vzorní vojáci s prstem na spoušti.
Měla jsem možnost pozorovat Kréťany ještě před začátkem hlavní sezóny, kdy resorty nezaplnil turistický hluk. Místní s ledovým klidem ignorují marginální unijní nařízení o igelitových taškách, ale když jde o přežití, nastupuje u nich posvátná odpovědnost.
Zažila jsem tam víkend, kdy se kvůli napětí s neposlušným Tureckem přesouvaly na ostrov masivní vojenské kapacity. Celá Kréta tehdy doslova chodila po špičkách. Všichni ti prostí lidé si s obrovskou, až nábožnou úctou uvědomovali vážnost situace – věděli, že jejich ostrov a základna Souda Bay jsou štítem svobodného světa. Kdyby se něco takového dělo v Česku, celá kotlina bude hystericky křičet, že nechce randál, špínu a že to stojí peníze a vůbec nechce nasazovat krk. Bohužel …
Italové v Neapoli zase hostí jedno z nejvýznamnějších a největších strategických velitelství celé Severoatlantické aliance (JFC Naples), které kryje celé jižní křídlo Evropy. Přestože mají své vnitřní problémy a lidé na jihu žijí v porovnání s naším pražským blahobytem opravdu chudě, k této přítomnosti mají posvátnou úctu a vědí, co je to suverenita.
Dovede si někdo představit tu neskutečnou hysterii, kdybychom měli v Brdech postavit vojenskou základnu takových gigantických rozměrů, jako je ta v Neapoli? Češi by to kvůli svému maloměšťáctví a dětinskému strachu z hluku a cizinců i problémů ani nedovolili. Bohatneme z bezpečí, které chudší lidé v Neapoli nebo na Krétě bez řečí drží na svých bedrech. Ve Španělsku nebo Velké Británii elity v uniformách přemýšlejí v horizontu celých oceánů a globální geopolitiky, zatímco české politické panoptikum paralyzuje samo sebe hádkami o sedačky a koncesionářské drobné, zcela slepé k tomu, že se na ně valí geopolitické tsunami.
Strýček Skrblík u unijního koryta: Vánoční dárky bez morální odpovědnosti
Představte si Evropskou unii a kolektivní Západ jako jednu velkou rodinu. Evropa je společná matka a jednotlivé národy jsou sourozenci, kteří sedí u jednoho rodinného stolu. Aby takové společenství dokázalo přežít a čelit obrovským hrozbám zvenčí, musí v něm panovat elementární spravedlnost, solidarita a vděk.
Sourozenci si zkrátka musejí spravedlivě rozdělovat vánoční dárky i pomoc v nouzi. Česká republika přitom dostala od svých západních sourozenců od roku 1989 neúměrně masivní pomoc a extrémní množství darů v podobě bilionových dotací, které doslova zafinancovaly náš domácí blahobyt. Jenže rodinné spojenectví funguje jen tehdy, když v době krize držíte spolu. A právě v tomto zásadním morálním testu jako sourozenec osudově selháváme, schovaní za hradbou tichého oportunismu a neochoty nést společnou odpovědnost.
Sicilská spojka po česku: Omerta za plný talíř husy
Navíc je tu u nás ještě jiný nešvar. Kolektivní mlčení o věcech, které nechceme přiznat – to jest omerta (odvozená od té sicilské, která mlčí o mafii). Rádi o sobě v učebnicích dějepisu čteme jako o národu holubičí povahy. O lidech, kteří nikomu neublížili, v dějinách pouze trpěli pod nadvládou cizích mocností a jejichž největším hrdinstvím je, že dokázali jakoukoli totalitu „přešvejkovat“ s humorem u piva.
Jenže když se na naši historickou osu podíváme bez romantického nátěru staletí propagand, zjistíme, že pod tou líbivou pokličkou si už po staletí vaříme spíše permanentní spiknutí mlčení o našich chybách. Česká omerta je v mnoha ohledech mnohem komfortnější než ta sicilská. Na Sicílii se totiž mlčelo ze strachu před kulkou. U nás se mlčí dobrovolně, pro klid a plný talíř.
Pohádka o tom, jak nám kdokoli v dějinách ublížil, začíná obvykle u Bílé hory. Učebnice pláčou nad koncem samostatnosti, ale realita z listopadu 1620 je mnohem prozaičtější. Zatímco na bělohorské pláni umírali najatí žoldnéři, protože jim domácí stavy odmítly vyplatit žold z vlastních plných truhlic a najmuli jich málo, pražští měšťané seděli doma u pečené husy a doufali, že se bouřka přežene.
Když pak došlo na Staroměstském náměstí k popravě sedmadvaceti českých pánů, všichni se hrozně divili. O čtyři sta let později na stejném místě, přímo přes bílé kříže v dlažbě, stavíme vánoční a velikonoční stánky. Národ se tam s dětmi vesele přežirá klobásami a popíjí svařák, aniž by kdokoli tušil, že šlape po popravišti vlastní elity. Ani se nezmohli postavit jim tam pomník. Hlavně, že je veselo.
Vzorec bezstarostného čecháčkovského ohýbání hřbetu a následného luxusního profitu dovedl k dokonalosti už „Otec vlasti“ Karel IV. Oficiální ikona národní hrdosti byla ve skutečnosti realpolitikem megalomanem. Norimberským měšťanům s klidem odpustil pogrom vypálení židovské čtvrti, aby na jejím popelu nechal postavit slavný kostel a zkonfiskoval majetky. Své velkolepé pražské stavby financoval ze čtyř strategických sňatků s bohatými věny a z gigantického byznysu s odpustky a kostmi svatých. Celou zemi na konec ekonomicky vyždímal a morálně pokřivil, až z toho muselo zákonitě bouchnout husitské hnutí. Zvláště když následníka vychoval jako mazánka bez silného charakteru.
Národní sport: Velká dotační loupež každých desítek let
Česká historie je v podstatě fascinujícím cyklem, kdy se každých desítek let majetek pod něčím zadkem zkonfiskuje a přerozdělí, protože poctivá tvořivá práce od nuly u nás nikdy moc neletěla.
• V roce 1918 jsme přišli zdarma k obrovským majetkům, protože se v rámci pozemkové reformy sebraly Habsburkům a rakouské šlechtě.
• V roce 1948 se pod heslem znárodnění ukradlo všechno, co zbylo – od továren po rodinné statky.
• Za normalizace se plynule přešlo na lidové heslo „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“, takže se tuneloval tehdejší socialistický erár.
• Po roce 1989 se staré normalizační návyky překlopily do divoké privatizace, výprodeje západním korporacím a tunelování všeho.
• V dotační éře se pak z anonymního unijního rozpočtu udělal nový erár, ze kterého se vysávají miliardy na pochybné projekty a golfová hřiště.
A když teď západní kapitál pomalu zjišťuje, že český model postavený na ohýbání reality naráží na limity, a začíná se stahovat, už se pod povrchem rýsuje další, šestý/!/ level v pořadí. Na scénu nastupují novodobí obchodníci s deštěm, kteří pod rouškou „národních zájmů“ slintají nad vidinou netransparentních kšeftů s Čínou. Lidé odchovaní mentalitou rychlého zisku bez mrknutí oka prodají strategickou infrastrukturu i suverenitu země Pekingu, protože jim jde jen o to, aby jim někdo dobře zaplatil. Ideologická věrnost Západu končí tam, kde Východ nabídne hotovost na ruku čecháčkovi do kapsy, který místo investice domů ji roztočí v cizině či syslí jako pominutý.
Smrt hrdinů v přímém přenosu a Pelíšky jako národní narkóza
Ten nejkrutější obraz české omerty se však odehrál v kryptě kostela v Resslově ulici v červnu 1942. Zatímco sedm parašutistů bojovalo proti stonásobné přesile a křičelo, že se nevzdají, okénkem z ulice na ně pod dozorem gestapa pumpovali vodu čeští hasiči a venku kordon zajišťovala protektorátní česká policie. Na sedm izolovaných hrdinů připadaly desítky poslušných domácích vykonavatelů, kteří jen plnili rozkazy, aby měli svůj klid. Stejný národ pak po válce s klidem nechal letce z RAF i legionáře, hrdinnou elitu národa zavřít do komunistických lágrů.
Když se podíváme na to, jak s těmito traumaty nakládáme, vynikne propastný rozdíl například oproti Itálii. Jižní Itálie byla sice desetiletí stigmatizována mafií, ale v krizových momentech dokázala vygenerovat absolutní hrdiny. Soudci jako Falcone nebo Borsellino věděli, že jdou na smrt, ale neuhnuli.
Když v září 1943 Neapolitané viděli nacistickou krutost, pekaři, ženy v domácnosti a pouliční sirotci během čtyř dnů (Quattro giornate) vyhnali Wehrmacht z města dřív, než dorazili Spojenci. Italové si dokázali svého Mussoliniho rychle a drsně pověsit na náměstí za nohy a projít si drásavou sebereflexí i v umění.
A jak vypadá česká sebereflexe padesátých a šedesátých let? Naším národním filmem jsou Pelíšky. Genocida elit, uranové doly a poprava Milady Horákové se smrskly do nostalgického rodinného sitcomu, kde je nejdůležitější, že je na stole pečená kachna, dělají se srandičky s plastovými lžičkami a na konci se všichni dojmeme, jak to byla vlastně milá doba plná humorných postaviček. Dokud si budeme pod tou naší pokličkou v teploučku malovat na historická selhání kytičky a tvářit se jako andílci, kterým všichni ubližují, budeme jen dokonale promazávat stroj na další vlnu vlastizrádného oportunismu. Skutečná sebereflexe totiž bolí – a na tu u plného stolu málokdy zbývá čas.
Povýšení pašíci z Východu: Jak Čecháček na Krétě učí domorodce kultuře
Pokud máme jako jedna evropská rodina čelit masivnímu nepříteli zvenčí, nemůžeme své západní sourozence cynicky zrazovat a fungovat v srdci Evropy jako trojský kůň Číny. Máme jasnou morální povinnost vůči ostatním dětem společné matky Evropy, které na náš rozvoj léta tvrdě doplácely. Je nejvyšší čas chytit se za nos a začít pro společnou obranu Západu reálně něco dělat. Pokud totiž budeme i nadále jen nevděčnou přítěží, která odmítá být slušným sourozencem v krizi a raději pokukuje po špinavých kšeftech s Východem, nemůžeme se divit, když západním státům definitivně dojdou nervy. Západ se začne starat sám o sebe a nás z té společné rodinné chalupy prostě a jednoduše pustí ke dnu.
A co je na tom všem morálně nejvíc zarážející? Podívejme se na tvrdá fakta a ekonomickou realitu. Podle evropských statistik je dnes Praha jedním z nejbohatších regionů v celé Evropské unii – její HDP na obyvatele v kupní síle dosahuje astronomických 200 % unijního průměru. Žijeme si tu jako superbohatí bratranci jižních národů Evropy. Ceny bytů, platy i životní úroveň v hlavním městě berou dech. A teď se podívejme na ty dospělé evropské sourozence, na které se tak často díváme spatra. Jak žije Řecko? Chudě. Jak žije jižní Itálie nebo andaluské Španělsko? Chudě. Lidé tam po drsných krizích zápasí s vysokou nezaměstnaností a žijí skromně. Přesto jsou to právě oni, na jejichž území stojí desítky strategických základen NATO, oni nesou přímé vojenské riziko a dávají obrovské peníze na obranu svobodného světa. Tyto ekonomicky slabší regiony na nás a na naše bezpečí obrazně řečeno dřou.
My jsme od roku 1989 dostali od Západu všechno – čistý zisk z evropských dotací v naší kapse přesahuje bilion korun. Naischem území přitom nestojí ani jedna jediná vojenská základna Aliance. Zvykli jsme si bezostyšně dojit unijní systém, jako jsme za komunismu okrádali stát, a bezpečnost bereme jako samozřejmost, za kterou má platit někdo jiný. Chováme se jako rozmazlené, bohaté, ale naprosto nezodpovědné batole, které parazituje na svých chudších, ale dospělých sourozencích z „matky Evropy“. Zatímco oni makají jako šrouby i čelí realitě, polovina Čechů pokukuje po Východě a ta druhá dělá Západu medvědí službu tím, že blokuje Prahu demonstracemi kvůli televizním poplatkům a hádá se o sedačky v letadle na summit.
Když to srovnám se svou osobní zkušeností z Itálie, ten rozdíl v dospělosti je propastný. Představte si Italy jako zemědělce na jednom velkém poli. Ano, strašně moc se mezi sebou hádají, křičí a gestikulují, ale pořád tou prací a zemí žijí. Jeden volá: „Ne, radši postavíme strom sem!“ Druhý oponuje: „Ne, přiveďme vodu tudy, pojď se podívat, tady je studánka!“ A třetí křičí: „Tudy ne, tady u mě na kousku jsou mravenci, musíme to obejít!“ Přes všechny emoce a spory jim jde o jedno jediné – chtějí to pole společně obdělat co nejlépe, protože vědí, že je musí uživit. Směřují stejným, konstruktivním směrem.
Ale v Čechách? Tady lidé na tom poli nepracují. Místo toho tam stojí skupina placených zápasníků a kašpárků, kteří jen mávají bramborami a cibulí, dupou nožičkami a dělají absurdní tyátr. Celá ta naše politická a mediální scéna rezignovala na humanismus a tvůrčí demokracii a proměnila se v arénu, kde se křičí extrémní bláboly jen proto, aby se upoutala pozornost algoritmů na Facebooku a vybralo se „vstupné“ v podobě lajků, popularity nebo politických bodů. Je to čistý cynický byznys s umělým vztekem. A zatímco my tady měsíce hrajeme tohle maloměstské Kašpárkovo divadlo o televizní poplatky nebo sedačky v letadle na summit NATO, ten skutečný vlk už dávno stojí za humny. Pokud chceme přežít a být zodpovědným sourozem ostatních evropských národů, musíme tohle laciné představení okamžitě opustit, chytit se za nos a začít konečně dospěle pracovat na společné obraně a budoucnosti.
A ta naše batolecí slepota zachází ještě dál, do roviny čisté lidské nestoudnosti. Viděla jsem to na vlastní oči vloni, když jsem šest týdnů pracovala jako animátorka na Krétě. My, Češi, tam přijíždíme na dovolenou jako noví boháči z „Východu“, který už ale dávno chudý není. A jak se tam chováme? Povýšeně se šklebíme nad skromnějším životem místních, nad jejich jednoduše zařízenými domy a troufáme si o těchto hrdých, pohostinných a nesmírně pracovitých lidech říkat, že jsou to „takoví cikáni“ nebo podřadní domorodci. Sledovala jsem to s naprostým studem. Ti lidé, nad které se český maloměšťák tak bezostyšně povyšuje, totiž pálí obrovskou část svého národního bohatství v obraně a na svých bedrech drží bezpečí naší vlastní země.
Zatímco prostý Kréťan žije skromně a riskuje, že v případě konfliktu bude se základnou za zády první na ráně, český konzument bez jediné základny NATO na svém území parazituje na jeho odvaze a doma raději pálí energii na žabomyších válkách o televizní poplatky. Je to vrchol morální idiocie.
Švihlé estrády na sociálních sítích aneb Jak Italové postavili Hradčany na Východě
Nedávno na mě vyskočila na Facebooku paní Švihlíková a nomen omen opravdu mluvila mimořádně „švihle“. Přestože je vysoce inteligentní, vzdělaná a profesorka na vysokých školách, s neuvěřitelnou akademickou estrádností hystericky ječela, že Čechy nikdy nebyly Západ, nejsou a nebudou. Že jsme prý jeho součástí nikdy nebyli, nepatřili tam a jestli někam patříme, tak jedině na Východ! Zůstala jsem jako historik v naprostém šoku. Jak může někdo vzdělaný s profesorským titulem takhle flagrantně v přímém přenosu předvádět Monty Pythonův skeč a shazovat staletí celé naší identity jako přirozené součásti Západu?
Vždyť jsou to nezpochybnitelná fakta i materiální důkazy! Celou Malou Stranu a Hradčany nám postavili Italové. Naše slavné vlastenectví, Sokol, stejně jako veškerá architektura konce 19. století včetně Národního muzea a Národního divadla, byly přímou a hrdou kopií italských vzorů. Samotného Karla IV. naučil modernímu vlastenectví básník Petrarca. O naší hluboké historické provázanosti se Západem existují nekonečné řady encyklopedií, kronik, knih, uměleckých sbírek, hudby a architektury. U paní Švihlíkové jde buď o fascinující dočasné zatmění historické paměti, nebo o úmornou ideologickou ohebnost. Bohužel tento virus nebezpečné amnézie se po Čechách šíří dál.
Kdo nečte, toho sežere čínský drak: Účet pro národní televizi
Jsem vzdělaný člověk, hovořím několika jazyky a mám vyjma českého života i vídeňské a neapolské předky. Hledím na svět i historii komplexně. Vyzývám, aby český národ začal být méně agresivní a méně arogantní, vystrčil konečně hlavu z písku a čelil realitě.
V tom všem totiž tkví naše největší národní tragédie. V Čechách ani ty takzvaně prozápadní elity – o těch provýchodních vůbec nemluvě – nejsou schopny se reálně podívat na to, co naši západní evropští sourozenci skutečně dělají, jak žijí a jaké nesou riziko, abychom to mohli s chladnou hlavou porovnat. Místo toho se raději hystericky pereme na malém domácím písečku.
A tady se obloukem vracíme na ten začátek – k těm tisícům lidí ochromujících Prahu kvůli televizním poplatkům. Když už ti lidé tak srdnatě bojují za naši národní televizi a chtějí si ji platit, tak ať si ji klidně zaplatí. Ale sakryš, právě v téhle národní televizi by měl konečně někdo ten národ začít reálně vychovávat! Právě tam by měl někdo nahlas a bez obalu říkat tato tvrdá, pravdivá fakta o našich západních sourozencích, abychom se probrali z té provinční tmy.
Pokud to neuděláme a budeme dál dobrovolně slepí, ten rozmazlený, ignorantský sourozenec v srdci Evropy špatně dopadne. Západ nás opustí a sežere nás čínský drak. A pak se budou čecháčci hluboce divit – tak jako už mnohokrát v historii, když kvůli svému arogantnímu ignorantství dostali opakovaně otrocké okovy. Češi jako národ si to možná zaslouží, ale ta krásná česká země nikoliv, a stejně tak ani naši západní bráchové a ségry. Evropu totiž spojuje humanismus, demokracie a její unikátní kultura. Kdo to nepochopil, ať místo sledování primitivních hádek v televizi, na sociálních sítích a v médiích prostě chodí do knihoven a čte. Ten, kdo zavírá oči před pravdou, totiž v dějinách vždycky špatně skončí
