Článek
Humor vítězí
Když člověk slyší sousedské spojení „krizový manuál“, většinou si představí tlustou brožuru s technickými nákresy, jak správně opustit budovu zasaženou požárem, nebo suchopárné poučky z oboru krizového řízení. Tímto vás chci ubezpečit, že se zde nepasuji na autora komplexních encyklopedií. Ostatně, seriózní vědecké návody a hluboké analýzy si můžete vyhledat v jakékoli odborné literatuře. A měli byste. Jako psycholog, ale zároveň historik a teoretik umění se k těmto tématům stavím s plnou vážností.
Přesto se v tomto díle Psychodivností dopustím něčeho nevídaného. Proti vašim traumatům se totiž pokusím bojovat zbraní, kterou seriózní kolegové v ordinacích z logických důvodů příliš netasí: lehkým humorem, nadsázkou a satirou. Právě to je totiž jeden z nejlepších principů, jak definitivně zatočit s jakýmkoli tyranem.
Anatomie Kazisvěta v brnění
Možná si ze staré filmové pohádky pamatujete postavu krále Kazisvěta. Dorazí s obří armádou, od hlavy až k patě je zakován do těžkého, hrozivého brnění a kolem sebe šíří čirou destrukci. Zpočátku se ho všichni bojí. Celé to strašlivé lešení z oceli budí dojem absolutní neporazitelnosti. Jenže pak stačí drobný moment, lidé prohlédnou, že pod tou tunou plechu se schovává jen malý, ustrašený strašpytel, a upřímně se mu vysmějí. A co udělá mocný Kazisvět? Zbaběle uteče.
V reálném životě je to s lidskými psychopaty navlas stejné. Agresor, který si z vás udělá svůj soukromý hromosvod a obětního beránka, je v jádru mnohem slabší než vy. Jeho toxicita a hřmotná agrese nejsou projevem síly, ale pouhým zlým brněním, do kterého se schoval před vlastní prázdnotou.
Vy naopak stojíte v té aréně jako čistá, bezbranná holubička. Leckdo by mohl říct: chudák ptáče, proti ocelovému monstru nemá šanci. Jenže moderní neurobiologie i evoluční psychologie nám ukazují, že síla obětních beránků tkví v něčem jiném. Jste svobodní. Nejste zatíženi tou tunou zlobné oceli, nenávistí ani potřebou druhým ubližovat. Tato vnitřní čistota je vaší největší zbraní. A hlavně – každá holubička má křídla. Má schopnost se vznést a uletět do úplně jiného, lepšího světa, kam za ní plechový Kazisvět kvůli své váze nikdy nedoskočí.
Rada ze staré školy
Můj moudrý dědeček s oblibou citoval známé biblické přikázání, ale vždycky k němu s lišáckým úsměvem dodával vlastní doušku: „Miluj svého bližního jako sebe samého… ale ne víc!“ A v tom je obrovská psychologická pravda. Být obětním beránkem neznamená, že musíte okamžitě nastoupit do kurzu thajského boxu a pokusit se Kazisvěta v tom jeho brnění fyzicky přeprat. To by vás stálo jen spoustu drahocenné energie, kterou teď potřebujete na vlastní život.
Někdy je mnohem revolučnějším činem prostě zůstat tou holubičkou. Uletět, nechat tyrana o samotě a počkat, až to jeho těžké ocelové lešení z čistého vzteku samo zrezaví. Klíčem k uzdravení není zahořknout a začít kolem sebe kopat, ale dál oplácet hodným lidem dobrým – ovšem s tím, že na prvním místě budete mít konečně sami sebe. Protože milovat bližního je sice pěkné, ale pokud u toho zničíte sami sebe, nezbude na tom světě nikdo, kdo by tu lásku mohl rozdávat.
Pokud je vám zrovna nejhůř, berte to jako první bod manuálu: podívejte se na svého tyrana optikou pohádkové absurdity. Vnitřně se mu vysmějte. Uvědomte si, že chyba není na vaší straně, rozbalte křídla a prostě z toho toxického systému zmizte.
(A pro klid své psychologické duše znovu opakuji: pokud je situace vážná, vyhledejte právníka, sociální odbory nebo zkušeného terapeuta či jiné odborné platformě. Humor je skvělý katalyzátor, ale solidní zázemí nenahradí).
Proč se neproměnit v solný sloup
Když už se vám podaří z toxického prostředí uletět, přichází druhá, šamanská a tak trochu biblická fáze uzdravení. Ačkoli jsem keltský pohan a věnuji se šamanismu jako terapeutické metodě, studuji Bibli jako fascinující studnici evoluční pravdy o lidské psychice. A ve Starém zákoně se skrývá až geniálně přesný manuál na to, jak naložit s prožitým traumatem.
Určitě znáte příběh o zkáze Sodomy a Gomory. Když se Bůh rozhodl potrestat tamní zlé lidi, řekl Lotovi: „Ty jsi tu jediný spravedlivý, vezmi ženu, dcery a utečte.“ Dal jim však jednu zásadní, zdánlivě banální podmínku: Při útěku se nesmíte otočit zpět.
Všichni víme, jak to dopadlo. Lotova žena neodolala zvědavosti (nebo snad nostalgii po starém domově), ohlédla se z té hrůzy v ten moment se proměnila v solný sloup. Lot a jeho dcery se zachránili jednoduše proto, že se dívali kupředu.
V tom je obrovské terapeutické poselství pro každého, kdo překonává trauma. Neustálé mechanické ohlížení se zpět a pitvání prožité hrůzy člověka v traumatu spíše uvězňuje, než aby ho léčilo.
Když začínáte nový život, pravidlo číslo dvě zní: Už se nikdy neotáčejte. Nedívejte se zpátky na Sodomu, kterou jste nechali za sebou. Nezkoumejte, proč Kazisvět dělal to, co dělal. Pokud se budete neustále otáčet do minulosti, vaše mysl v tom traumatu ztuhne a vy sami se proměníte v nehybný solný sloup, který sice přežil, ale nedokáže udělat krok vpřed.
Protože je to téma hluboké a těžké, nechám vám tyto dva body k zamyšlení.
Uleťte, neohlížejte se a hlavně – radujte se ze života a nenechte si nikým vzít svou vnitřní čistotu.
