Článek
Malý Viktor Navrátil seděl zkroucený v koutě svého malého, tmavého pokoje a pokoušel se zadržet pláč. Kolena si tiskl k hrudi a snažil se být co nejmenší a nejneviditelnější. Z dálky k němu pronikal známý a odporný zápach – pach acetonu. Ten pach, který pro něj znamenal jediné: otec je doma.
Dveře se prudce rozletěly a do pokoje vstoupil Viktorův otec, velký muž s tváří zohavenou cukrovkou a roky zahořklosti. V ruce pevně svíral inzulínovou jehlu jako voják granát, připravený ji použít. Viktor věděl, že to takhle půjde celý život – stejná jehla, stejný zápach, stejná nenávist. Už od mala pochopil, že jehla není jen nástroj léčby, ale taky symbol věčného boje, který nikdy nekončí.
„Viktore!“ zaburácel jeho otec. „Přines mi inzulín, sakra!“
Viktor věděl, co přijde. Musel vstát, i když mu žaludek svíral strach. Každý krok k té zatracené lednici mu připadal jako cesta na popraviště. Jakmile vytáhl lahvičku, jeho otec už seděl a šmátral po své zjizvené noze, jako by ji chtěl uříznout a vyhodit z okna. Viktor mu podal jehlu, ale otec ho chytil za zápěstí s takovou silou, až mu bleskla bolest celým tělem.
„Víš, proč tohle musím dělat?“ zavrčel jeho otec a píchl si další dávku inzulínu. „Protože jsem nemocnej. A ty skončíš jako já, pokud budeš tak slabý.“
Viktor neodpověděl. Jen sledoval, jak jeho otec práskl jehlou o stůl a začal klepat rukama, jako by mu právě tekly nervy do všech stran. Viktor si poprvé uvědomil, že tohle není léčba. Tohle je zbraň. A pokud je něco na tomto světě horšího než cukrovka, pak je to život s otcem, který ji má.
Roky ubíhaly, a zatímco Viktor stárnul, jeho otec stárnul taky – bohužel pro něj, a ještě víc pro svého syna. S každým dalším dnem, kdy musel Viktor nosit jehly, sledovat krev a poslouchat otcovu zlost, v něm rostlo něco nového. Když jeho otec zemřel na nemocničním lůžku, zničený nejen nemocí, ale i životem, Viktor už nebyl ten malý chlapec, který seděl v koutě.
„Ať si ho klidně čerti vezmou,“ pomyslel si Viktor, když sledoval, jak rakev klesá do hrobu. Otec byl pryč, ale pach acetonu a zvuk křehkých jehel v jeho hlavě zůstávaly. A právě v té chvíli, když se lopaty hlíny sypaly na rakev, pocítil Viktor něco, co nedokázal úplně popsat – něco jako náhlé bzučení. Tichý zvuk v jeho hlavě, který nabíral na síle s každým zavrčením buldozera.
„Všichni nemocní jsou slabí,“ zašeptal si pro sebe, když rakev zmizela v zemi. „Ale já nejsem.“
Po letech tvrdého studia genetiky a biologie, kdy Viktor bez ustání pracoval ve své laboratoři, konečně našel to, co hledal. Četl vědecké studie o geneticky modifikovaných organismech, obzvlášť o včelách. Včely byly fascinující – dokázaly pracovat spolu, chránily královnu a měly žihadla jako poslední prostředek obrany. Ale co kdyby se zbraň změnila? Co kdyby tyhle žihadlové dělnice mohly útočit na specifické cíle?
Viktor měl odpověď. A ta odpověď ležela v chemii diabetiků – v acetonu, který těla nemocných produkovala. Podařilo se mu geneticky modifikovat své první „Dia včely“, které cítily aceton a zaútočily na jeho zdroj. První pokusy byly neúspěšné – buď mu včely zemřely, nebo utekly (a Viktor si při jedné nehodě musel vysát žihadla z vlastní nohy, což byl zážitek, na který rozhodně nikdy nezapomene). Ale nakonec uspěl.
Viktor seděl v temné laboratoři, držel sklenici s prvními geneticky upravenými včelami a díval se na jejich pohyb. Byl klidný, téměř šťastný. „Konečně,“ zašeptal. „Konečně bude svět platit za to, co mi udělal.“
A tak začala cesta šíleného vědce, kterého trápilo víc než jen vzpomínky na otce. Trápil ho pach acetonu a zvuk jehel, který nahradil tichým bzučením svých geneticky modifikovaných krasavic. Věděl, že svět diabetiků už nebude nikdy stejný.
