Článek
Milan „Chřestýš“ Kubeš seděl na lavičce v zapadlém parku, který sloužil jako neoficiální základna místní bezdomovecké komunity. Už zase měl hlad. Ten věčný, nikdy nekončící hlad, který měl nejen kvůli tomu, že žil na ulici, ale taky kvůli své cukrovce. Polévka, kterou včera dostal v charitě, chutnala jako teplá voda s ponožkou, a když si uvědomil, že má dneska na programu další misku, přepadla ho melancholie.
„Ať mi radši nabídnou teplý pivo,“ zavrčel pro sebe, když se hrabal v kapsách.
Najednou se před ním objevil nečekaný host. Chlápek v dobře padnoucím obleku, který v tomhle zapadlém koutě vypadal, jako by se ztratil po cestě na konferenci. Milan si pomyslel, že sem snad zabloudil nějakej agent pojišťovny.
„Pane Kubeši?“ zeptal se muž zdvořile, ale s podtónem, který říkal: Nebudu tě zdržovat dlouho, protože ti nabízím něco skvělého.
„Kdo se ptá?“ odpověděl Milan podezíravě. „Chceš mě zatáhnout do nějakýho průzkumu veřejnýho mínění? Mám cukrovku, ne čas.“
Muž se mírně usmál. „Jmenuji se doktor Viktor Navrátil. Provádím vědecký výzkum a hledám účastníky, kteří by nám mohli pomoci. Samozřejmě za finanční odměnu a jídlo.“
Milan se zamračil. Jídlo? Peníze? Zadarmo? To zní až podezřele dobře. Chvilku přemýšlel, jestli ten chlápek není náhodou od sekty nebo obchodník s orgány. Ale jídlo a peníze byly jídlo a peníze.
„A co z toho budu mít já?“ zeptal se Milan, jakoby chtěl nabídku smlouvat, i když už měl v hlavě rozhodnuto, že půjde.
„Řekněme, že to bude malý zdravotní experiment. Nic nebezpečného,“ odpověděl Navrátil s úsměvem, který by dokázal prodat ledničku na severním pólu. „A samozřejmě se vám dostane jídlo a místo, kde se zahřejete.“
Milan zvedl obočí. „No tak dobře. Ale jestli to zahrnuje nějaký očkování nebo měření tlaku, tak nepočítej s tím, že udržím stejnou náladu,“ ušklíbl se a zvedl se z lavičky.
Navrátil ho zavedl do své „laboratoře“, což byla ve skutečnosti sklepní místnost, která vypadala jako kombinace staré skládky a lékařské hororové scény. Milan si pomyslel, že to celé vypadá jako jedna z těch levných hororových her, kde máte najít cestu ven a přitom se nenechat sežrat. Ale jakmile zahlédl starou pohovku, na kterou si mohl sednout, rozhodl se, že to nakonec není tak špatné.
„Sedněte si tady, pane Kubeši,“ řekl Navrátil, zatímco začal připravovat stříkačky a podivné přístroje, které vypadaly jako něco, co by si oblíbil Doktor Frankenstein.
Milan si sedl na pohovku a opřel se, jako by sledoval fotbalový zápas. „Co to má být za vybavení? Vypadá to, jako bys to ukradl z nějakýho muzea mučících nástrojů.“
Navrátil se zasmál. „To jsou jen základní výzkumné nástroje. Potřebuji odebrat několik vzorků a provést pár měření.“
Milan se pokusil předstírat nezájem. „Hlavně ať to nebolí. Už jsem si dost užil s těma doktorskejma šprťouchlatama.“
Navrátil přistoupil blíž s jehlou připravenou k akci. „Tahle injekce je jen preventivní opatření,“ řekl uklidňujícím tónem. „Nic víc.“
„Jo, jasně. Injekce,“ zamumlal Milan, aniž by si všiml, že kolem něj začínají poletovat podivně vypadající včely. „Už jsem měl dost píchání na celej život.“
Navrátil dokončil vpich a ustoupil. Včely se začaly neklidně hemžit kolem Milana, který si jich zatím nevšímal. Teprve když mu jedna přistála na ruce, začal si uvědomovat, že něco není v pořádku.
„Co to…?“ začal Milan, když mu další včela přistála na krku. „Tyhle včely… ne, to jsou vosy? Nesnáším vosy.“
Navrátil se na něj podíval s výrazem neúčastného vědce, který sleduje pokusné morče. „Nebojte se. To jsou moje speciálně vyšlechtěné včely. Jsou naprosto bezpečné… pro ty, kteří nejsou nemocní.“
„Co to má znamenat?!“ zaječel Milan, když ucítil první bodnutí. Včely se mezitím začaly množit a jejich bzučení zesílilo. Milan se pokusil vstát, ale jeho tělo se začalo třást a svaly ho přestávaly poslouchat. „Ony mě bodají! Co jsi to za šílence?!“
Navrátil zůstal klidný. „Nebojte se, pane Kubeši. To všechno je součást experimentu. Chtěl jsem jen ověřit efektivitu mých… asistentek.“
Milan lapal po dechu a snažil se odhánět včely, které se k němu lepily jako úvěrová společnost na nezodpovědného klienta. „Já tě… zabiju!“ vykřikl, než ho další bodnutí poslalo k zemi.
Navrátil sledoval, jak se Milan svíjí na podlaze, dokud se úplně nezastavil. Pak si zapsal do notesu několik poznámek, včetně toho, že „subjekt vykazuje známky předávkování včelím jedem“ a „chemická reakce s diabetickými markery byla úspěšná“.
„Rád jsem vás poznal, pane Kubeši,“ zašeptal Viktor, když přikryl Milanovo tělo plachtou. „Byl jste skvělým prvním subjektem.“
Navrátil si sundal latexové rukavice a vydal se k dalšímu boxu, kde už na něj čekaly další Dia včely – jeho malé okřídlené vražedkyně, připravené k dalšímu úkolu.
