Článek
Jarda a Víťa po neplodném rozhovoru s doktorem Navrátilem věděli, že na tom chlapovi něco nehraje. Navrátil jim slíbil pomoc, ale jeho úsměv byl tak falešný, že by si za něj mohl účtovat poplatek. Přesto se rozhodli hrát jeho hru. Když nic jiného, možná z něj vytáhnem něco užitečného, pomyslel si Jarda.
„Tak co teď, doktore?“ zeptal se Víťa s kroucením hlavy, jako by čekal, že Navrátil každou chvíli vyklopí něco absurdního.
„Jestli máte čas, mohli bychom zkusit prohledat jeho poslední známé místo,“ navrhl Navrátil. A taky vás nenápadně nahnat přímo do pasti. Ale to vám neřeknu. To by nebyla zábava.
Jarda si skepticky přitáhl kabát blíž k tělu. „Jasně, proč ne. Kam teda? Do charity? Nebo rovnou do krematoria?“
„Do charity,“ odpověděl Navrátil s úsměvem. Nejdřív charita, potom krematorium, pokud všechno půjde podle plánu.
Návrat do charity
V charitě to bylo, jako by se tam zastavil čas – polévka pořád smrděla, stejně jako většina bezdomovců, kteří si tu dávali svou denní dávku tekutého neštěstí. Jarda a Víťa si rychle vzpomněli, proč sem chodili jen kvůli jídlu. A i to bylo na hraně.
„Ty vole, tahle polívka má víc charakteru než Navrátil,“ zamumlal Víťa, když čichal k misce. „Ale co, jídlo je jídlo.“
Zatímco Jarda a Víťa hledali stopy, Navrátil se nenápadně pohyboval mezi ostatními návštěvníky charity. Nešlo mu o to, aby našel nové informace – šlo o to, aby se nezapomněl rozhlížet po dalších potenciálních obětech. Všichni diabetici ve městě by měli varování před mými včelami, pokud by varování nebylo smrtelné.
„Hej, doktore,“ ozval se Jarda, který si právě všiml něčeho podivného na stole vedle obvyklé várky starých novin. „Tohle ti přijde normální?“ Ukázal na krabici se starými injekčními stříkačkami.
Navrátil se k tomu okamžitě přiblížil, i když věděl, že to nemá s jeho pokusy nic společného. Byla to jen další z těch charitních zásob pro diabetiky, ale momentálně se mu hodilo předstírat zájem.
„Ano, ano, to je obvyklá výbava pro naše diabetické klienty,“ odpověděl klidným hlasem. Klienti. Hezký eufemismus pro budoucí oběti.
Víťa se zamračil. „Zajímavý, ale já mám podezření, že tohle není jen o jehlách. Kde je Milan? Kam zmizel?“
Navrátil předstíral hluboké zamyšlení. „No, víte, Milana jsem neviděl od chvíle, co jsem s ním mluvil o výzkumu. Možná odešel sám, možná…“ A tady navázal ten svůj oblíbený, nevyslovený konec. Možná zemřel v mé laboratoři pod útokem včel, ale to vám říkat nebudu, chlapci.
„Tyhle tvoje nejasný odpovědi jsou k ničemu,“ prskl Jarda. „Chřestýš by nás nenechal ve štychu.“
Víťa si promnul čelo. „Hele, doktore, ty fakt musíš něco vědět. Kam jsi ho poslal? A netahej nás za nos, protože já už mám nos unavenej z toho smradu tady.“
Navrátil se na ně podíval, pak se mírně usmál a zamumlal si pro sebe: „Možná bych vám mohl ukázat, kde provádím svůj výzkum. Tam najdete odpovědi.“ Samozřejmě měl na mysli: A tam najdete i svůj konec, ale to už není moje starost.
Smrt v laboratoři
Jarda a Víťa, ač nevědomky, přijali Navrátilovu pozvánku a o hodinu později stáli před jeho laboratoří. Na první pohled to vypadalo jako obyčejný sklep – ten typ, který skrývá mrtvoly nebo chemikálie, které ani inspektoři nechcou vidět. Jakmile vstoupili dovnitř, byl cítit chlad a cosi nevysvětlitelně děsivého.
„Co to kurva je za místo?“ zamumlal Víťa a roztřásl se. „Tady bych nechtěl ani přespat.“
Navrátil se na něj usmál. „To je laboratoř, pane Víťo. Místo, kde dělám vědu.“ Místo, kde já dělám vědu a vy budete dělat mrtvoly.
Zatímco se Jarda a Víťa rozhlíželi po divných přístrojích a skleněných boxech, které bzučely, Navrátil začal vytahovat dálkové ovládání. Boxy obsahovaly jeho včely, dokonale vyšlechtěné zabijáky, kteří už netrpělivě čekali na své další diabetické hosty.
„Tak jo, doktore,“ řekl Jarda. „Co tady vlastně děláš?“
Navrátil na něj zaměřil svůj pohled a s chladným klidem odpověděl: „Dělám pokusy, které zachrání svět. Zbavíme se slabosti. A právě teď testuji… na vás.“
Jarda a Víťa se na sebe podívali s výrazem, který naznačoval, že by si radši sedli na ježka, než aby byli pokusnými králíky. „Testuješ na nás? Co to má bejt, nějakej vtip?“
„Nebojte se,“ řekl Navrátil s ledovým úsměvem. „Není to nic osobního. Jen věda.“ A zábava. Spousta zábavy.
Navrátil stiskl tlačítko na ovladači a boxy se otevřely. Dia včely začaly pomalu vylétávat ven, jejich bzučení sílilo s každým mávnutím křídel.
Víťa zíral na včely s hrůzou vepsanou v očích. „To snad ne! Ty nás chceš sežrat nebo co?!“
„Včely vás nezajedí,“ řekl Navrátil s potlačeným úšklebkem. „Jen vás… bodnou.“
Jarda nebyl typ, co by si dával pozor na slova, ale teď si byl jistý, že ho čeká něco mnohem horšího než obvyklá rvačka o místo na lavičce. „Zdrháme!“ zakřičel, chytil Víťu za rameno a oba se vrhli ke dveřím.
Včely však byly rychlejší. První bodnutí přišlo odněkud zezadu a Jarda sykl bolestí. „Kurva!“
Víťa byl na tom ještě hůř – snažil se odhánět včely rukama, ale ty se na něj lepily jako špatná karma. „Ty pitomý vosy! Co to sakra je za pokus?!“
Navrátil je sledoval z bezpečné vzdálenosti, s mírným pobavením na tváři. „To nejsou vosy, pane Víťo. Jsou to včely. Speciálně upravené pro diabetiky.“
„Já tě zabiju!“ zařval Jarda, ale ve chvíli, kdy to dořekl, se sesunul na zem, obklopen bzučící armádou.
Útěk z pekla
Jarda a Víťa nakonec dokázali prorazit dveře a vyběhnout ven. Oba byli pobodáni, ztěžka dýchali a vypadali, jako kdyby si právě zahráli hlavní roli v hororu pro diabetiky. Navrátil je nesledoval – jeho práce byla hotová. Nebo aspoň tak si to myslel.
„Dělej, uteč!“ zakřičel Jarda, zatímco se potácel ulicí. „Ten chlap je šílenec!“
