Článek
Kapitola 1: Záblesky budoucnosti
Ethan Williams stál před obrovským panoramatickým oknem své laboratoře a pozoroval město rozprostírající se pod ním. Noční obloha byla protkána zářícími světly vznášedel a dronů, které se tiše pohybovaly mezi futuristickými mrakodrapy jako světlušky v temném lese. Město nikdy nespalo; pulsovalo energií a nekonečnými možnostmi, které přinášela technologie. Neonové nápisy a holografické reklamy promítaly na okolní budovy živé obrazy, které lákaly kolemjdoucí do virtuálních světů, genetických vylepšení nebo nejnovějších zážitkových simulací.
Ulice dole byly plné lidí, ale každý z nich byl ponořený do svého vlastního digitálního vesmíru prostřednictvím zařízení pro rozšířenou realitu. Hranice mezi skutečností a virtuálním světem se stíraly. Ethan si povzdechl, když sledoval tento kaleidoskop moderního života. Byla to doba neomezených možností, ale také doba, kdy se člověk mohl snadno ztratit v nepřeberném množství informací a stimulů.
Otočil se zpět k interiéru své laboratoře v korporaci NeoGenesis. Prostor byl minimalistický a funkční, plný nejmodernějších technologií. Stěny pokrývaly interaktivní displeje zobrazující složité algoritmy, neuronové sítě a modely umělé inteligence. Uprostřed místnosti se nacházel centrální počítačový systém – srdce projektu, na kterém Ethan pracoval posledních několik let.
Ethan byl muž ve svých třiceti letech, vysoký a štíhlý, s pronikavýma zelenýma očima a tmavými vlasy, které často nosil neupravené, jak se soustředil více na práci než na svůj vzhled. Jeho tvář nesla stopy únavy – drobné vrásky kolem očí a tmavé kruhy svědčily o dlouhých nocích strávených nad kódem. Přesto v jeho pohledu byla jiskra odhodlání a zvědavosti, která ho neustále poháněla vpřed.
Posadil se k terminálu a přihlásil se do systému. Prsty mu rychle běhaly po holografické klávesnici, když procházel nejnovějšími daty. Pracoval na vytvoření AI, která by dokázala chápat lidské emoce a reagovat na ně způsobem, který by byl k nerozeznání od skutečného člověka. Byl přesvědčen, že taková technologie by mohla změnit svět k lepšímu – pomoci v lékařství, psychologii, vzdělávání.
Jednoho večera, když laboratoř zahalilo ticho a jeho kolegové už dávno odešli domů, Ethan narazil na něco nečekaného. Procházel staré databáze společnosti, hledal inspiraci v zapomenutých projektech. V hlubinách firemního serveru objevil složku bez označení. Jeho zvědavost byla probuzena.
Otevřel složku a uviděl několik souborů s kryptickými názvy. Spustil jeden z nich a na obrazovce se objevily řádky kódu. Okamžitě si všiml, že je to něco výjimečného. Kód byl neuvěřitelně elegantní a komplexní, využíval algoritmy, které předběhly svou dobu o celé desetiletí.
„To není možné,“ zamumlal si pro sebe. Zkontroloval metadata souboru. Autor: Jonathan Cross. Datum vytvoření: před třiceti lety.
Ethan se zamračil. O Jonathanovi Crossovi nikdy neslyšel, a přesto tenhle člověk zjevně vytvořil něco převratného už před tolika lety. Jak to, že o něm neexistují žádné záznamy?
Začal hledat v interní síti společnosti, ale jméno Jonathan Cross nikde nefigurovalo. Přepnul na globální síť a zadal jeho jméno do vyhledávače. Objevilo se jen pár starých akademických článků a zmínek v souvislosti s ranými projekty AI. Pak zmizel beze stopy.
Ethan pocítil mrazení v zádech. Proč by někdo s takovým talentem a vizí zmizel z povrchu zemského? A proč byl jeho kód skrytý hluboko v archivech NeoGenesis?
Rozhodl se kontaktovat svou kolegyni Sarah Mitchellovou. Sarah byla odbornicí na digitální forenziku a jeho dobrá přítelkyně. Byla to žena ve svých třiceti letech s bystrým intelektem a smyslem pro detail. Její krátké blond vlasy a zářivé modré oči jí dodávaly energický vzhled, který dokonale odrážel její povahu.
Setkali se v malé kavárně nedaleko korporace. Místo bylo útulné, s dřevěným interiérem a vůní čerstvě pražené kávy. Posadili se do kouta, kde měli soukromí.
„Podívej se na tohle,“ řekl Ethan tiše a podal jí tablet s otevřeným kódem.
Sarah se ponořila do analýzy. Její oči rychle přelétávaly řádky kódu, občas se zamračila nebo nadzvedla obočí. Po několika minutách zvedla pohled.
„To je neuvěřitelné,“ řekla. „Kdo to napsal?“
„Nějaký Jonathan Cross,“ odpověděl Ethan. „Ale nemůžu o něm nic najít. Jako by neexistoval.“
Sarah pokrčila obočí. „To jméno mi něco říká. Myslím, že jsem o něm četla v souvislosti s projektem Mesiáš.“
„Projekt Mesiáš?“ zeptal se Ethan zmateně.
„Ano, byl to tajný výzkum před několika desítkami let. Říkalo se, že pracovali na propojení AI s lidským vědomím.“
Ethan cítil, jak mu srdce zrychluje. „Musíme to prozkoumat. Pokud je to pravda, mohlo by to změnit všechno.“
Sarah přikývla. „Ale musíme být opatrní. Pokud byl ten projekt utajený, někdo možná nechce, abychom se v tom šťourali.“
Ethan věděl, že má pravdu, ale jeho zvědavost byla silnější. „Můžeme se podívat do fyzických archivů společnosti. Možná tam najdeme něco, co nebylo digitalizováno.“
Následující den se vplížili do starého archivu v podzemí korporace. Místnost byla zaprášená, plná starých kartoték a krabic s dokumenty. Bylo to jako cesta zpět v čase.
Po hodinách hledání našli složku označenou „Projekt Mesiáš – přísně tajné“. Otevřeli ji a uvnitř našli množství dokumentů, schémat a poznámek. Byly tam podpisy Jonathana Crosse a doktora Michaela Reedese, zakladatele NeoGenesis.
„Podívej na tohle,“ zašeptala Sarah a ukázala na jeden dokument. „Popisují zde experimenty s přenosem vědomí do digitální formy.“
Ethan cítil, jak mu po zádech přejel mráz. „To je šílené. Pokud by se jim to podařilo…“
„Možná se jim to podařilo,“ přerušila ho Sarah. „A možná proto Jonathan zmizel.“
V ten moment se v archivu zhasla světla a ozval se tichý zvuk zamykajících se dveří. „Co se děje?“ zeptal se Ethan s obavami.
Sarah vytáhla z kapsy malou baterku. „Myslím, že jsme v pasti.“
„Musíme odsud pryč,“ řekl Ethan rozhodně. „Někdo ví, že jsme tady.“
Začali hledat únikovou cestu, ale dveře byly zamčené a signál jejich komunikátorů byl blokován. „Není to náhoda,“ poznamenala Sarah. „Chtějí nás tu zadržet.“
Ethan se rozhlédl kolem sebe a všiml si ventilační šachty u stropu. „Tudy,“ ukázal. „Můžeme se dostat do jiného patra.“
S pomocí starého stolu se vyšplhali do šachty a začali se plazit úzkým prostorem. Slyšeli hlasy a kroky lidí v místnosti pod nimi.
„Musíme být tiší,“ zašeptala Sarah.
Po několika minutách se dostali do servisní místnosti. Opatrně otevřeli dveře a vyhlédli na chodbu. Byla prázdná.
„Teď nebo nikdy,“ řekl Ethan a rozběhli se směrem k nouzovému východu.
Když konečně vyšli na ulici, oba si oddychli. Ale věděli, že nejsou v bezpečí.
„Co teď?“ zeptala se Sarah.
„Musíme najít někoho, kdo nám pomůže. Někdo mimo korporaci,“ odpověděl Ethan. „Znám jednoho profesora na univerzitě, který se zabývá etickými otázkami AI. Možná bude vědět, co s tím.“
Sarah přikývla. „Dobře, ale musíme být opatrní. Pokud je v tom zapletený doktor Reedes, můžeme čelit velmi mocným protivníkům.“
Ethan souhlasil. „Ale nemůžeme to nechat být. Pravda musí vyjít najevo.“
Jak se ztratili v davu, uvědomili si, že se ocitli uprostřed něčeho mnohem většího, než si kdy představovali. Otázky se hromadily: Co se skutečně stalo s Jonathanem Crossem? Jaké tajemství skrývá Projekt Mesiáš? A jak to ovlivní budoucnost lidstva?
S pocitem nejistoty, ale také odhodlání, se vydali vstříc neznámému, odhodláni odhalit pravdu a postavit se proti silám, které chtěly jejich objev navždy pohřbít
