Článek
Bylo mu jednadvacet, když ztratil nejdůležitější ženu svého života. V chladném březnovém ránu roku 1962 stál mladý muž nad prostou dřevěnou rakví pokrytou bílými liliemi a nedokázal zadržet třas rukou.
Žena uvnitř rakve byla jeho poslední oporou, jeho matka. Teď byla pryč – a s ní jako by pohřbil i kus sebe. Alfredo James Pacino, sotva dospělý a dosud neznámý světu, zíral do prázdna. Svět bez matky se zdál mrazivě cizí a neúprosný.
Chlapec bez otce
Narodil se v New Yorku roku 1940 jako jediné dítě italsko-amerických rodičů. Otec Salvatore opustil rodinu, když byly malému Alfredovi dva roky. Matka Rose se s ním odstěhovala k prarodičům do chudší čtvrti Jižního Bronxu. Malý Al vyrůstal obklopen láskou své matky i babičky a dědečka, ale prázdnota po otci byla všudypřítomná.
V úzkých uličkách Bronxu snil o hrdinských vzorech z filmů a o baseballové kariéře. Kamarádi mu přezdívali Sonny, mazlivě i ironicky. Už tehdy v sobě nosil zvláštní jiskru – říkali mu také „Herec“.
Dospívání však pro něj nebylo snadné. Puberta ho zastihla na ulicích Bronxu: začal kouřit v devíti, poflakoval se s partou, pral se a zkoušel zapomenout na samotu v duši. Dva z jeho blízkých přátel nakonec podlehli drogám – jeden v devatenácti, druhý ve třiceti.
Al se tomu osudu vyhnul - tvrdé drogy držel od těla. Místo toho objevil útěk v herectví. Hrál v podzemních sklepních divadýlkách, improvizoval na rohu ulice. Jeho matka však nesdílela synovo nadšení pro herecký svět.
Když se dostal na prestižní hereckou střední školu, ostře se pohádali – Rose chtěla pro syna jistotu, ne nejistou dráhu komedianta. Al v hněvu sbalil pár věcí a odešel z domova. Ocitl se sám v nočním velkoměstě, bez peněz a bez zázemí.
Následovala léta chudoby a tápání. Mladý Pacino se protloukal, jak se dalo: roznášel poštu, myl nádobí, uklízel, pracoval jako poslíček. Často neměl na nájem. Přespával na ulici, v divadelních zákulisích nebo na zaprášených pohovkách u známých.
Živil v sobě ale nezdolný sen, že jednou stane na velké scéně. V temných večerech, kdy usínal pod neonovým přísvitem lamp, si možná představoval publikum a potlesk – světlo reflektorů na konci svého dlouhého tunelu.
To všechno se však odehrávalo, zatímco doma v Bronxu jeho matka stárla a chřadla bez syna po boku. Jejich poslední rozhovor skončil prudkou hádkou. Mohl tušit, že už nedostane šanci to napravit? Život někdy krutě nepočká.
Rose Pacino zemřela v roce 1962 ve věku pouhých 43 let, podlehla předávkování léky. Al se v té době stále ještě neprosadil, byl neznámým hercem bojujícím o příležitost. Pohřbil matku a o rok později také milovaného dědečka. Během dvanácti měsíců přišel o dva nejdůležitější lidi svého života.
Propadl se do zoufalství. „Bylo mi 22 a ti dva nejvlivnější lidé v mém životě byli pryč – spadl jsem do nekonečné spirály“ vzpomínal po letech. Mladý muž bloudil Bronxem s pocitem, že ztratil vše. Co mu teď zbývalo?
Kmotr
Zoufalství ale někdy uvolní cestu odhodlání. Al Pacino se upnul k tomu jedinému, co mu ještě dávalo smysl – k herectví. Navštěvoval lekce v hereckém studiu a po pár letech uspěl u zkoušek do proslulého Actors Studio pod vedením legendárního Lee Strasberga. Na prknech off-Broadway sbíral první vavříny a brzy si ho všimli lidé z branže.
Roku 1971 dostal svou první výraznou filmovou roli jako feťák Bobby v drsném dramatu The Panic in Needle Park (Panika v Needle Parku). Film sice nebyl kasovní trhák, ale všiml si ho jistý Francis Ford Coppola – mladý režisér chystající adaptaci mafiánské ságy Kmotr.
Coppola v tom nenápadném, intenzivním herci viděl ideálního Michaela Corleoneho, navzdory protestům studia. Producenti chtěli hvězdné jméno - padala jména jako Redford či Beatty. Místo toho roli dostal skromný Pacino – k nelibosti šéfů studia, kteří v něm neviděli tahák na diváky.
Začalo natáčení a tlak na neznámého Italoameričana byl obrovský. Každý jeho pohyb sledovali skeptické pohledy. Nervozita svazovala jeho výkon a v prvních dnech před kamerou působil nejistě.
Dokonce i režisér Coppola si ho jednou pozval stranou a opatrně mu sdělil, že „to není ono“ – studio hrozilo, že Pacina vyhodí. Mladý herec cítil, že se mu sen hroutí pod rukama.
A pak přišel jeden osudový natáčecí den. Coppola se rozhodl posunout kupředu klíčovou scénu – scénu v restauraci, v níž Michael Corleone popraví zkorumpovaného kapitána policie. Během natáčení toho mrazivě tichého momentu se v Alu Pacinovi něco zlomilo.
Jeho výraz ztvrdl, oči zledověly soustředěním. Vycházející herec se plně proměnil ve svou postavu – chladnokrevného Michaela – a stiskl spoušť. Dvě rány prořízly ticho.
Všichni na place cítili, že byli svědky něčeho výjimečného. Filmové záběry této scény pak Coppola okamžitě poslal šéfům studia do Hollywoodu. Ti museli uznat, že v tom mladíkovi něco je – výkon, který předvedl, je usadil do křesel. Pacino zůstal. „Po téhle scéně mě ve filmu nechali,“ vzpomínal herec v rozhovorech.
Kmotr (1972) z Al Pacina udělal hvězdu první velikosti. Za roli Michaela Corleoneho získal svou první oscarovou nominaci. Následovala celá série ikonických rolí jednoho bouřlivého desetiletí: Serpico, Sonny ve Psím odpoledni, vražedný Tony Montana ve Zjizvené tváři.
Každá postava byla jiná, přesto všechny spojovala Pacinova pověstná intenzita, vnitřní energie, která sálala z jeho temných očí. Stal se symbolem herecké vášně své generace. Na plátně se často proměňoval v muže balancující na hraně zákona či příčetnosti – možná i proto, že sám v sobě nosil dávné bolesti a vzpomínky, jež dokázal přetavit v život postav. Sláva ho obklopila oslnivou září reflektorů. Ale světla slávy vrhají i dlouhé stíny.
Sláva a samota
Úspěch a uznání nepřišly přes noc – a stejně tak mu nepřinesly klid v duši. Al Pacino byl v 80. letech už živoucí legendou, přesto pocítil, že ztrácí směr. Po sérii hitů přišel první pád: historický epos Revoluce (1985), vysněný projekt, skončil finančním fiaskem a posměchem kritiků.
Pacino hořce přiznal, že produkce filmu byla uspěchaná a on sám selhal. Znechucen a vyčerpán, stáhl se na čas z Hollywoodu. Na dlouhé čtyři roky zmizel z filmového plátna a vrátil se tam, kde kdysi začínal – na divadelní prkna. Divadlo pro něj vždy bylo léčivým návratem ke kořenům, k čistému hereckému řemeslu daleko od oslnivého pozlátka.
V malých sálech znovu hledal radost ze hry a smysl své práce. Teprve koncem 80. let našel ztracenou sebedůvěru a vrátil se před kameru ve velkém stylu. Thriller Moře lásky ho katapultoval zpět mezi špičku a v roce 1993 se konečně dočkal i Oscara – za roli slepého plukovníka ve filmu Vůně ženy.
Na pódiu přebíral zlatou sošku jako vítěz, ale v očích se mu možná na kratičký okamžik zrcadlil stín smutku. Kdesi uvnitř něj seděl malý chlapec, který by si přál, aby v publiku mohla sedět jeho máma a vidět, kam to dotáhl.
V osobním životě však Pacino zůstával samotářem. Nikdy se neoženil. Ačkoli miloval několik významných žen – herečky Jill Clayburgh, Diane Keatonovou či později Lucilu Polakovou – před oltář žádnou nepřivedl. Nejblíže tomu měl vztah s herečkou Kathleen Quinlanovou v 80. letech, kterou nazýval „svým přístavem v bouři“.
Ale i ten nakonec skončil. Proč? Pacino to ve svých pamětech vysvětluje prostě: bál se. „Vždycky jsem se manželství vyhýbal. Myslel jsem, že je to jen vstupenka na vlak plný bolesti,“ napsal otevřeně. Syn rozvedených rodičů a svědek tolika ztrát nevěřil, že manželský slib přinese něco jiného než další zklamání.
A tak zůstával svobodný, i když to znamenalo přijít o některé lásky. Herecká kolegyně Diane Keatonová později přiznala, že Al byl možná jejím životním osudovým mužem – on ale nedokázal překročit vlastní strach a pustit si někoho zcela pod kůži. Osamělost se stala daní za svobodu.
Přesto nebyl ve stáří sám. Život mu nadělil děti, i bez svatby. Poprvé se stal otcem ve svých padesáti – z mladičkého vztahu s učitelkou herectví Jan Tarrantovou se narodila dcera Julie. Koncem 90. let prožil románek s kolegyní Beverly D’Angelo, s níž má dvojčata Antona a Olivii.
Tehdy, na prahu šedesátky, se Pacino smál, že otcovství je jeho největší rolí. Své děti miloval, ale vztahy s jejich matkami se neudržely. S Beverly se rozešli, když byly dvojčatům dva roky. A Pacino dál zůstával oním samotářem, jen s odpovědností živitele na dálku.
Pozdní léta
Jeho příběh by klidně mohl skončit poklidným stárnutím legendy – dlouhé rozhovory o hereckém řemesle, občasná role ve filmu, vzpomínky na zašlou slávu. Ale Al Pacino ještě neřekl poslední slovo. V roce 2023, ve svých 83 letech, překvapil svět zprávou, která vyvolala směs úžasu i polemik: čeká další dítě.
Jeho o 54 let mladší partnerka, producentka Noor Alfallah, mu porodila syna. Pacino se tak stal čtyřnásobným otcem v požehnaném věku osmdesáti tří let.
Pacino veřejně přiznal, že ho pozdní otcovství zaskočilo, ale nazval ho „zvláštním darem“. S partnerkou už netvoří romantický pár, zůstávají však blízkými přáteli a společně pečují o syna – každý po svém.
On sám nežije v jedné domácnosti s maličkým Romanem, ale dle svých slov je v kontaktu: „čas od času mi píše zprávy,“ žertoval s nadsázkou o batoleti. Pod tím humorem však lze tušit hlubší tón. Pacino ví, jaké to je vyrůstat bez otce.
A teď, na sklonku života, sám přivádí na svět dítě, kterému bude osud možná měřit stejnou zkouškou – syn možná pozná tátu jen jako starého muže, možná jej ztratí dřív, než dospěje. Historie se opakuje s ironickou neúprosností.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Al_Pacino
https://www.remindmagazine.com/article/20936/al-pacino-mother-died-from-overdose-before-career-success/
https://people.com/why-al-pacino-shied-away-from-marriage-8729247
https://www.thedailybeast.com/al-pacino-says-one-scene-saved-him-from-being-fired-on-the-godfather/
https://www.remindmagazine.com/article/20936/al-pacino-mother-died-from-overdose-before-career-success/
https://magazin.aktualne.cz/kultura/literatura/ukazka-z-knihy-al-pacino-sonny-boy/r~7cdb3dac4c5711f095ee0cc47ab5f122/
https://www.imdb.com/name/nm0000199/bio/
https://orderisda.org/culture/film-entertainment/an-iconic-story-the-early-life-of-al-pacino/
https://www.bbc.com/news/videos/c4gdvq1177ro
https://www.newyorker.com/magazine/2014/09/15/caught-act
