Alice Masaryková: Masarykova dcera jen jednou v životě políbila muže. Svého otce milovala nadevše

„Byl jste první a poslední, kterého jsem políbila,“ napsala Alice Masaryková slovinskému architektovi Josipu Plečnikovi. Těmito slovy dcera Tomáše Garrigua Masaryka – prvního prezidenta Československa – vystihla hořkou pravdu o svém osudu.

Život Alice Masarykové byl naplněn službou vlasti a druhým lidem, ale její osobní štěstí zůstalo nenaplněno. Byla hluboce idealistickou, osamělou a odhodlanou ženou.

Alice Garrigue Masaryková se narodila 3. května 1879 ve Vídni jako nejstarší ze čtyř dětí Masarykových. Již v útlém dětství se s rodiči přestěhovala do Prahy, kde její otec působil jako univerzitní profesor.

Vyrůstala v intelektuálním a dvojjazyčném prostředí – doma mluvila anglicky s matkou Američankou a německy s otcem, později se naučila i rusky a samozřejmě česky. Mladá Alice byla zvídavá, nadšená pro hudbu, sport i knihy.

Od malička vnímala zápas svého otce proti předsudkům a nespravedlnosti – stála po boku rodiny během skandálů, kdy Masaryk bojoval proti nacionalistickým mýtům a antisemitismu (spor o Rukopisy, hilsneriáda) a také za rovnoprávnost žen. Tyto zkušenosti hluboce formovaly její hodnoty.

Jako dospívající dívka nastoupila na prestižní první dívčí gymnázium Minerva v Praze. Vynikala inteligencí a v rodině se o ní říkalo, že je z dětí největší intelektuálkou. Odmala snila o tom, že se stane lékařkou.

Roku 1898 byla skutečně přijata ke studiu medicíny – jako jediná žena mezi padesátkou mužů. Brzy však narazila na tvrdou realitu. Na tehdejší lékařské fakultě ženy oficiálně nesměly skládat zkoušky a směly pouze navštěvovat přednášky jako mimořádné posluchačky.

Alice navíc musela svádět vnitřní boj se svou tělesnou vadou: byla silně krátkozraká a nosila brýle, za což se jí spolužáci posmívali. Styděla se za tlusté sklo okulárů natolik, že je raději odkládala – a při laboratorních cvičeních pak téměř nic neviděla.

„Neměla jsem odvahu nosit brejle… Tato ješitnost byla jednou z příčin, proč jsem opustila lékařskou fakultu,“ přiznala později ve svých pamětech. Medicíny tak zanechala po necelém roce studia. Částečně ji odradilo i to, že v ní postrádala duchovní rozměr – necítila, že by se skrze lékařství mohla plně věnovat pomoci lidem, jak si přála.

Místo medicíny se proto vrhla na studium filozofie, historie a sociologie. Na pražské univerzitě nakonec dosáhla doktorátu z historie v roce 1903 jako jedna z prvních žen v zemi. Současně ji však lákala i praktická služba společnosti.

Od mládí byla hluboce věřící křesťanka po mamince a přitahovala ji sociální problematika. Už jako studentka se zapojila do ženského hnutí a dokonce krátce sympatizovala se sociálně demokratickou stranou. Intenzivně se zajímala o boj proti alkoholismu – přeložila o něm odbornou knihu a stala se místopředsedkyní Abstinenční ligy.

Založila také biblický kroužek, kde učila ženy a dívky uplatňovat křesťanské hodnoty v každodenním životě. Po studiích nastoupila jako učitelka na dívčí školy v Českých Budějovicích a později v Praze-Holešovicích (1910–1914).

Byla pedagogicky talentovaná – bývalé studentky na ni vzpomínaly jako na „osvěžující vítr – silnou, otevřenou a originální“, která je brala jako sobě rovné a probouzela v nich nadšení pro poznání. Kromě toho se podílela na založení prvního sociologického semináře na Karlově univerzitě a zavedla do výuky nové metody sociální práce.

I díky ní se dá hovořit o počátcích moderního sociálního výzkumu a sociální práce v českých zemích.

V osobním životě však mladou Alici pronásledovala smůla a stydlivost. Když jí bylo něco přes dvacet, zažila své první citové vzplanutí – ovšem s podivným koncem. Roku 1901 ji otec poslal do Vídně k známému očnímu lékaři Richardu Fröhlichovi, aby jí pomohl s trápením se zrakem.

Alice se do šarmantního lékaře zamilovala, jenže neměla odvahu mu své city otevřeně projevit. Fröhlich ji zřejmě pokládal jen za milou přítelkyni. Nejistá a tápající Alice nedokázala vztah posunout kupředu – několikrát se s ním raději rozešla, než aby riskovala odmítnutí.

Nakonec před tímto nenaplněným citem uprchla na čas do Spojených států, údajně pokračovat ve studiích, ale ve skutečnosti spíše ukrýt svůj zmatek v srdci. Do jejího milostného života pak neblaze zasáhla i matka Charlotta. Ve snaze dceři pomoci napsala doktoru Fröhlichovi dopis, v němž ho naléhavě žádala, aby si Alici vzal za manželku.

Když se to Alice dozvěděla, málem se zhroutila. Okamžitě jakýkoli vztah s lékařem ukončila a utekla – pro změnu do Berlína. Matce její nešikovný zásah dlouho nemohla odpustit. Zůstala po něm v ní hluboká nedůvěra k mužům a patrně i rozhodnutí, že se nikdy nevdá.

Alice obrátila svou energii zpět ke studiu a veřejné práci. Po evropských univerzitách (Berlín, Lipsko, Londýn) zamířila v roce 1904 znovu do Chicaga, tentokrát aby se blíže seznámila se sociální prací v praxi. Ve zdejší početné české komunitě načerpala cenné zkušenosti a vydobyla si respekt – přezdívali jí „Miss Bohemia“ či „Lady Nazdar“.

Setkala se také s Mary McDowellovou, ředitelkou proslulého sociálního centra při Chicagské univerzitě, která ji inspirovala k dalším krokům v sociální oblasti. Alice si definitivně uvědomila, že jejím životním posláním je sociální a osvětná práce. Po návratu do vlasti pokračovala v učitelské dráze a veřejném působení – plná elánu, ale uvnitř občas zmítaná pochybnostmi.

Dochovala se korespondence s otcem, v níž mladá Alice odhaluje svou vnitřní nejistotu a nedostatek sebevědomí. Rozvíjela v dopisech filozofické úvahy o smyslu života, ale vzápětí se sama shazovala větami typu: „Jsem to ale osel… filosofický canc – pitomost non plus ultra.

Doufám, žes to psaní ani nečetl,“ kála se v jednom listu. Svůj stud a pocit méněcennosti dokonce zachytila v humorných kresbách – karikovala se jako nehezkou shrbenou intelektuálku s hrbem od „věčného klanění se otcovským principům“.

Ačkoli vůči sobě byla kritická, navenek se stala nesmírně pilnou a cílevědomou. Neúnavně publikovala drobné studie, překládala odborné texty, přednášela o feminismu a sociálních otázkách, zapojovala se do mezinárodních konferencí.

Zdálo se, že svou nešťastnou zkušenost z lásky proměnila v odhodlání věnovat všechny síly práci pro vyšší ideály.

Toto plodné období však přervala první světová válka. Koncem roku 1914 se profesor Masaryk rozhodl odejít do zahraničí a organizovat protirakouský odboj – uprchl i s nejmladší dcerou Olgou, zatímco zbytek rodiny zůstal doma. Otec věděl, že domovské úřady budou jeho blízké vyslýchat, a rodinu na tuto možnost připravil.

Jeho obavy se brzy naplnily. Alice zůstala v Praze s churavou matkou a dál učila na dívčím lyceu, snažila se pomáhat, kde se dalo. Válka krutě zasáhla i její sourozence: bratr Jan musel narukovat do rakouské armády a milovaný bratr Herbert náhle v březnu 1915 zemřel na tyfus, ve věku pouhých 34 let.

Herbert po sobě navíc zanechal dvě malé děti, o které se Alice musela postarat. V této atmosféře zármutku a nejistoty došlo i na nejhorší – rakousko-uherská policie obrátila svůj hněv proti dceři „zrádce“ Masaryka.

Dne 28. října 1915 byla Alice nečekaně zatčena a obviněna z velezrady, přestože se žádného odbojového činu nedopustila. Její uvěznění bylo v podstatě aktem msty a nátlaku na nepřítomného otce. Zpočátku ji drželi v Praze ve vyšetřovací vazbě, kde prožila první otřesnou noc beze spánku.

Pak byla převezena do věznice ve Vídni a tam strávila dlouhých osm měsíců. Vězení bylo kruté – Alice byla podrobena ostrým výslechům a sdílela celu s kriminálnicemi a prostitutkami. Dokonce se jednou neubránila fyzickému konfliktu se spoluvězeňkyní, když bránila svou čest. Trpěla hladem, nejistotou a pomalu upadala do depresí.

Přesto se snažila nezhroutit. Pozoruhodnou silou vůle si dokázala i v této bezútěšné situaci zachovat kousek důstojnosti a naděje. Holé zdi své cely si zkrášlila drobnými dekoracemi – podařilo se jí obstarat si třeba akvárium se dvěma zlatými rybičkami a klec se dvěma stehlíky.

Tyto malé radosti jí pomohly přečkat nejtěžší chvíle. Psala si také občas s matkou, která se jí snažila na dálku dodat útěchu, ač sama Charlotta mezitím doma propadala melancholii a po celé dny stonala v posteli. Alice v jednom z dopisů rodičům úpěnlivě líčila: „Moje nervy a mozek nejsou v pořádku… Doufám, že nervové nemoci uniknu“. Obávala se, že i ji zlomí rodinná dědičná melancholie.

Na jaře 1916 se díky zákroku vlivných amerických žen podařilo dosáhnout Alicina propuštění. Na nátlak samotného amerického velvyslance ve Vídni byla vězněná dcera profesora Masaryka konečně v červenci 1916 osvobozena.

Domů se vrátila vyčerpaná a psychicky poznamenaná krutou zkušeností. Čekalo ji však další trápení – její milovaná maminka Charlotta se vlivem válečných stresů a rodinných ztrát nervově zhroutila.

V květnu 1918 musela být pro těžkou psychickou chorobu převezena do sanatoria pro duševně nemocné v pražském Veleslavíně a byla zbavena svéprávnosti. Právě v této zarmucující situaci zastihl rodinu konec války a vznik samostatného Československa.

Vznik Československé republiky v říjnu 1918 znamenal i začátek nové životní kapitoly pro Alici Masarykovou. Ocitla se rázem v roli „dcery osvoboditele národa“ a to s sebou přineslo nemalá očekávání. Alice se překvapivě zapojila i do vysoké politiky. V letech 1918–1919 se stala poslankyní Revolučního národního shromáždění.

Byla dokonce první ženou, která promluvila v československém parlamentu – historický primát, který jí už nikdo neodpáře. Svého mandátu se však po necelém roce sama vzdala. Uvědomovala si, že ji to táhne jiným směrem. Ostrým okem viděla tíživé sociální problémy, s nimiž se nový stát musel vypořádat, a svůj temperament chtěla vložit do humanitární práce.

Začala uskutečňovat smělé plány v sociální a zdravotní oblasti. V roce 1919 stála Alice u zrodu Československého červeného kříže a prezident – její otec – ji 6. února 1919 jmenoval první předsedkyní této organizace. Alice Masaryková pak vedla Červený kříž neúnavně po celá dvě desetiletí až do konce roku 1938.

Ihned po válce dokázala využít svých mezinárodních kontaktů: za jejího předsednictví začala do mladé republiky proudit materiální pomoc a dary od zahraničních poboček Červeného kříže. Sama objížděla české a slovenské kraje, organizovala charitativní sbírky, pečovala o válečné vysídlence, raněné vojáky, hladovějící děti.

Založila tzv. Legii malých, která poskytovala péči a útočiště sirotkům a opuštěným dětem po válce – pořádala pro ně kulturní programy a letní tábory. Mimořádnou pozornost věnovala vzdělávání zdravotních sester. Prosadila zřízení první české ošetřovatelské školy, kam přizvala tři zkušené americké sestry, aby pozvedly úroveň ošetřovatelství na světovou úroveň.

Tato škola se stala kolébkou moderního ošetřovatelského školství a po mnoho let produkovala výborně vyškolené diplomované sestry, které pak působily po celém Československu. Z inicativy Alice Masarykové vznikla také roku 1919 první Vyšší sociální škola, která školila sociální pracovníky pro práci v terénu.

Později – za finanční podpory Rockefellerovy nadace – podnítila Alice Masaryková zřízení Vyšší školy sociální péče (roku 1936) a také založení Státního zdravotního ústavu v Praze. Svým organizačním talentem a zápalem tak vytvořila základy moderní sociální a zdravotní péče v Československu.

Alice díky tomu všemu vešla do povědomí veřejnosti jako neúnavná „osvětová a humanitární pracovnice“, jak ji často titulovali. Přes svou skromnost byla náhle ženou na výsluní – navštěvovala ji zahraniční delegace Červeného kříže, zvala si ji první dáma USA paní Hooverová, v novinách vycházely články o jejím úsilí.

Ona však o vavříny nestála. Práce pro vlast se pro ni skutečně stala láskou jejího života. Veškeré své city, které nemohla uplatnit v rodinném životě, vložila do péče o trpící a potřebné.

Po celé období první republiky zůstávala Alice Masaryková zároveň v těsné blízkosti svého otce. Ten byl roku 1918 zvolen prezidentem a nastěhoval se do Pražského hradu. První československou první dámou byla formálně Aliceina matka Charlotta, ta však kvůli chatrnému zdraví veřejné povinnosti nezvládala.

Alice jí od počátku pomáhala s rolí reprezentantky – zajišťovala chod prezidentské domácnosti, dbala na otcovo pohodlí, doprovázela ho na ceremoniích. Po smrti Charlotty Masarykové v roce 1923 tak Alice prakticky převzala úlohu „první dámy“ po boku svého ovdovělého otce.

Tehdejší společnost sice tento titul nepoužívala, ale fakticky byla právě Alice hostitelkou Pražského hradu a oporou prezidenta až do jeho abdikace v prosinci 1935.

Tato role přinesla Alici nový rozměr života – ocitla se v samotném centru moci. Organizovala na Hradě oficiální obědy a recepce pro státníky, vědce, spisovatele i novináře. Starala se o dlouhou řadu služebnictva na Hradě i v zámku v Lánech.

Doprovázela otce na četných zahraničních cestách a vždy dbala, aby vše proběhlo důstojně. Blízká přítelkyně rodiny později vzpomínala, že pro Alici nebylo vždy jednoduché žít vedle tak výjimečné osobnosti, jakou byl T. G. Masaryk.

Přesto její láska k otci, sebeobětování a taktnost dokázaly vytvořit pro prezidenta opravdovou atmosféru domova. Alice svého otce zbožňovala a on si jí nesmírně vážil.

Jenže život ve stínu „tatíčka“ prezidenta měl i své stinné stránky. Alice byla od přírody energická, ctižádostivá a chtěla pro otce jen to nejlepší – někdy ovšem možná až přespříliš horlivě. Lidé z prezidentského okolí si občas stěžovali na její neústupnost.

Legendární ceremoniář Jiří Guth-Jarkovský vzpomínal, že se s Masarykovou dcerou dostal do konfliktu kvůli etiketě. Stěžoval si, že Alice „mluvila, když neměla, chtěla vše řídit a měnila čerstvě ukotvená pravidla“. Dokonce prezidentovi opatrně naznačil, že přítomnost jeho dcery při oficiálních diplomatických přijetích je mnohdy nevhodná.

Výsledkem bylo, že Guth-Jarkovský si Alici znepřátelil – a nakonec byl v roce 1922 zbaven funkce hradního ceremoniáře i kvůli těmto sporům. Také spisovatel Karel Čapek, kdysi blízký Masarykův přítel, neměl s Alicí ideální vztah.

Jako autor knihy rozhovorů Hovory s T. G. Masarykem těžce nesl, když mu prezidentova dcera zasahovala do textu a cenzurovala pasáže, které se jí zdály nevhodné pro dokonalý obraz státníka. Čapek později Alici nemohl přijít na jméno a osobní vztahy s Masarykem se kvůli těmto třenicím citelně ochladily.

Paradoxem zůstává, že Alice Masaryková tolik pečovala o otcovo blaho a pověst, ale sama zůstávala citově osamělá. Vášnivě milovala svého otce – byl pro ni téměř jako bůh – a možná právě proto nedokázala snést pomyšlení, že by po matčině smrti mohl mít její otec ještě jinou ženu.

Když se kolem Masaryka v pozdějších letech objevovaly různé blízké přítelkyně, Alice jen stěží skrývala nelibost. Prezidentovy ženské návštěvy neměla v lásce a dávala to okatě najevo. Počátkem 20. let se Masaryk sblížil s italskou markýzou Giulianou Benzoni či později s sochařkou Helenou Železnou.

Nejvíce však Alici rozčilovala moravská spisovatelka a básnířka Oldra Sedlmayerová, s níž se prezident seznámil roku 1928. Četli spolu knihy a Masaryk dokonce uvažoval o tom, že by s Oldrou napsal knihu veršů. Rozmrzelá Alice Sedlmayerovou sarkasticky nazývala „veselou dámou“ a snažila se jí zakázat vstup do zámku v Lánech.

Dokonce údajně tajně četla korespondenci, kterou si otec s touto ženou vyměňoval, aby zjistila, co se mezi nimi děje. Nic z toho však nemohlo zabránit tomu, aby Masaryk po letech vdovství nacházel ve společnosti jiných žen lidské porozumění. Pro Alici to muselo být trpké – její otec, středobod jejího života, se dokázal sám citově otevřít, zatímco ona sama zůstávala bez životního partnera.

Přitom i v Alicině životě probleskla naděje na vlastní hlubší vztah. Po roce 1920, kdy na Pražský hrad nastoupil architekt Jože (Josip) Plečnik, se v jejím srdci zrodil cit, který poprvé od dob mládí zaváněl láskou. Plečnik – starší rozvážný muž, umělec a asketa – byl osobně pozván prezidentem Masarykem, aby zmodernizoval Pražský hrad. Alice s ním úzce spolupracovala na úpravách hradních zahrad a interiérů.

Trávili spolu hodně času, rozuměli si v estetických i duchovních otázkách a vzájemně se obdivovali. Ona od tohoto vztahu nejspíš očekávala víc, než jí byl samotářský Plečnik schopen dát. Jenže opět jí chyběla odvaha – city, které chovala, zůstaly nevyřčené. Plečnik navíc patrně bral Alici spíše jako dceru svého přítele prezidenta a vážil si jí, ale ve svém nitru se plně upínal k práci, ne k romanci.

Nakonec i tento něžný vztah skončil dřív, než mohl začít. Po Plečnikově odjezdu z Československa napsala Alice tomuto jedinému muži svého srdce upřímný dopis na rozloučenou: „Byl jste první a poslední, kterého jsem políbila“.

Plečnik zůstal navždy už jen jejím drahým přítelem. Pro Alici to však bylo osudové zklamání, které ji utvrdilo v přesvědčení, že není pro muže atraktivní a že její život zřejmě zůstane bez manželské lásky. Uzavřela se do své „klece osamělosti“, jak situaci později výstižně nazval jeden novinář.

Od té chvíle se už Masarykova dcera plně upnula na jediný cíl – pracovat pro národ, pro ideály humanismu a demokratické hodnoty, které sdílela se svým otcem. Po Masarykově abdikaci v roce 1935 a zejména po jeho smrti 14. září 1937 zůstala Alice zcela sama.

Zemřel nejen prezident Osvoboditel, ale i její milovaný tatínek, s nímž sdílela celý dosavadní život. Bylo jí v té době 58 let a mohla se zdát jako vážená dáma na vrcholu sil, ale uvnitř byla vyčerpaná a osamělá. Ještě několik let zůstala v Čechách, dál oficiálně vedla Československý červený kříž, ale v Evropě už se opět schylovalo k nové tragédii.

Na sklonku 30. let se nad vlastí znovu stahovala mračna. Mnichovská dohoda v roce 1938 otřásla Aliciným světem. Jako dcera symbolu první republiky a příbuzná tehdejšího ministra zahraničí Jana Masaryka se ocitla v ohrožení. Hitlerovské Německo rozpínající se střední Evropou představovalo smrtelnou hrozbu všemu, čemu Alice Masaryková věřila.

Když v březnu 1939 německá armáda obsadila zbytek okleštěné republiky, rozhodla se Alice jednat. Sotva nacisté překročili hranice, Alice Masaryková neváhala – včas uprchla do exilu. Využila svých zahraničních kontaktů a s minimem osobních věcí odcestovala nejprve do Švýcarska. Odtamtud se pak dostala až za oceán, do Spojených států amerických, kde se již dříve cítila jako doma.

Druhou světovou válku tedy strávila v bezpečí Ameriky, daleko od bombardované Evropy. Jenomže jak hořce sama poznala, fyzické bezpečí ještě neznamená vnitřní klid. Alice se ocitla v exilu, bez rodiny, bez domova a bez možnosti aktivně bojovat proti zlu, které pustošilo její vlast.

Její stará zranění – deprese, pocit osamění, nejistota – se opět ozvala. V chicagském československém domově pro emigranty, kde pobývala, upadala do těžkých chmur. Sžíral ji smutek a výčitky svědomí, že nemůže být doma a pomáhat.

Za války dokonce musela podstoupit léčbu elektrošoky, jak se její psychický stav zhoršil. Byly to pro ni roky nesmírně trpké – přišla o svou zemi, o otce, neměla manžela ani děti. Jediné, co jí zůstalo, byla naděje ve vítězství spojenců a v osvobození Československa.

Když válka skončila, rozzářila se pro Alici jiskřička štěstí. V roce 1945 se vrátila zpět do Prahy, kam přijížděla s nadšením a příslibem nového začátku. Země byla svobodná a Alice se znovu vrhla do práce – obnovovala činnost Československého červeného kříže, setkávala se s přáteli staré vlastenecké gardy, snažila se pomoci republice vzpamatovat se z válečných škod.

Po tragických letech exilu snad poprvé opět cítila radost z domova. Její radost však neměla dlouhého trvání.

Únor 1948 přinesl komunistický převrat a s ním definitivní konec Aliciných nadějí. Nová totalitní moc, která se chopila vlády, představovala pro Masarykovu dceru stejně zásadní ohrožení jako kdysi nacisté. Navíc právě v této době postihl rodinu Masarykových další šok – 10. března 1948 byl za dosud nevyjasněných okolností nalezen mrtev Jan Masaryk, tehdejší ministr zahraničí a Alicin mladší bratr.

Jeho smrt byla oficiálně prohlášena za sebevraždu, avšak vše nasvědčovalo tomu, že byl zavražděn komunistickou StB. Pro Alici to byla poslední kapka. Ve své zemi už neviděla budoucnost ani bezpečí. Na konci roku 1948 proto odešla podruhé do exilu, tentokrát natrvalo.

Bylo jí bezmála sedmdesát let. Komunistický režim ji brzy poté zbavil československého občanství a veškerého majetku – včetně domu v Lánech, který kdysi nechala na vlastní náklady postavit pro místní skupinu Červeného kříže.

Tato budova, zbudovaná roku 1928 jako sociální a poradenské centrum pro matky s dětmi, byla v jejích očích jedním z hmotných symbolů její práce pro vlas. Nyní připadl státu, který popřel všechno, za co Masarykovi bojovali.

Alici Masarykové nezbylo než znovu se usadit v Americe, kde jako starší dáma dožívala svůj dlouhý, bouřlivý život. Nezůstala však nečinná. Tato činorodá žena i v pokročilém věku pokračovala ve svém poslání – snažila se pomáhat krajanům, kteří po Únoru 1948 utíkali za svobodou na Západ.

V Chicagu a posléze v Washingtonu organizovala pomoc pro československé uprchlíky, poskytovala jim útěchu a rady. Dokonce ještě vystoupila v rozhlasovém vysílání Rádia Svobodná Evropa, kterým promlouvala k Čechoslovákům za železnou oponou.

Tím částečně navázala na odkaz svého bratra Jana, jenž během druhé světové války hovořil k národu z Londýna přes BBC. Aliciny promluvy plné víry v pravdu a humanismus byly inspirovány masarykovským duchem a dodávaly naději těm, kdo doma trpěli pod útlakem.

Ve stáří se však přece jen začala ozývat nemoc a únava. V roce 1964 prodělala Alice Masaryková mrtvici, po níž ochrnula na polovinu těla. Přesto zůstávala duševně čilá a stále se zajímala o dění ve vlasti, kterou nuceně opustila.

Krátce před smrtí se dokonce zaobírala myšlenkou, že by se snad vrátila do Československa, byť jen na dožití. Nakonec však tuto možnost zavrhla – nemohla prý přenést přes srdce žít v zemi ovládané „protikřesťanskou filosofií“ komunismu. Do své smrti tak zůstala v exilu.

Alice Garrigue Masaryková zesnula 29. listopadu 1966 v Chicagu, kde dožívala v československém domově pro seniory, obklopená krajany, avšak bez nejbližší rodiny. Bylo jí 87 let.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Alice_Masarykov%C3%A1

https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-alice-masarykova-s-otcem-krok-nesrovnala-29160

https://dvojka.rozhlas.cz/roli-prvni-damy-nechtela-bala-se-zklamat-a-prisly-deprese-pribehy-slavnych-alice-7455650

egiony-praha-prazane/697075/pomahala-uprchlikum-alkoholikum-i-osirelym-detem-alice-masarykova-87-se-do-cech-vratila-az-po-smrti.html

https://www.ahaonline.cz/clanek/retro-skandaly-aneb-legendy-pod-lupou/127632/jak-to-bylo-s-milenkami-prezidenta-masaryka.html

https://www.cestamipromen.cz/promeny-2023/1442-lany-muzeum-alice-g-masarykove-a-ceskeho-cerveneho-krize

https://www.kvety.cz/galerie-josip-plecnik-architekt-alice-masarykova-prazsky-hrad/

https://artsandculture.google.com/story/alice-g-masarykov%C3%A1-1879-1966/6QXRwjrI6_YoJw