Článek
Ve zlomku vteřiny ztratila kontrolu nad svým tělem a místo ladného dopadu do vody bezvládně upadla do bazénu. Pod hladinou se rozhostilo ticho.
Rozhodčí pohotově skočili za ní. Vytáhli mladou skokanku na okraj bazénu – nehybnou, ochromenou bolestí. V tu chvíli ještě netušila, že tím jediným nešťastným pohybem právě přišla o všechno, čemu obětovala dosavadní život.
Andrea Absolonová patřila k mimořádným úkazům českého sportu: pětinásobná mistryně republiky, bronzová medailistka juniorského mistrovství Evropy a členka českého olympijského týmu. Do vody skákala od dětství.
Talentované sestry Andrea a Lucie byly už jako školačky vybrány do přísného tréninkového programu pro nadané sportovce. Ještě na základní škole odešla Andrea z domova na sportovní gymnázium, kde žila s trenérkou a veškerý svůj čas podřídila tréninku.
Byla ambiciózní a disciplinovaná, ale zároveň působila nezvykle křehce. Trenérka Michaela Ľuptovská své svěřenkyni kvůli průsvitně bledé pleti přezdívala „porcelánová panenka“.
Lékaři dokonce zkoumali, zda Andrea netrpí poruchou krvetvorby – její vzhled byl až éterický. S odstupem času trenérka uvažovala, jestli už tehdy v jejím těle nedřímal zárodek nemoci, která ji později připraví o život.
Léto 1996 mělo být vyvrcholením Andreina celoživotního úsilí. Dřina přinesla své ovoce a dvacetiletá sportovkyně se chystala na start na olympijských hrách v Atlantě.
Jenže na červnových závodech v Madridu jí vlastní tělo náhle vypovědělo službu – prasklý meziobratlový disk ji rázem vyřadil ze hry. Místo boje o medaile putovala do nemocnice s vážným zraněním páteře. Diagnóza zněla neúprosně: prasklý meziobratlový disk. Klid na lůžku, měsíce rehabilitace – a konec olympijských nadějí.
Andreu to však hned nezlomilo. Cílevědomost a houževnatost jí zůstaly. Po zotavení se ještě pokoušela vrátit na skokanské můstky. Se zaťatými zuby posilovala ochablé tělo a zkoušela opatrné tréninky. Na svou královskou výšku desetimetrové věže už si ale netroufla.
Skákala raději sama, po zavírací době v prázdném bazénu – než aby se ztrapňovala před cizími zraky. Jenže peníze ubývaly. Na olympiádu v Sydney 2000 už se nekvalifikovala. Po deseti letech ve vrcholovém sportu tak ve dvaadvaceti letech definitivně ukončila kariéru.
V jednom z pardubických bazénů, kde trénovala skoro o samotě, Andreu oslovil známý fotograf Adolf Zika. Měl originální nápad – nafotit odvážný umělecký kalendář s nahým ženským tělem letícím prostorem.
Andrea souhlasila. Ta představa ji okouzlila a honorář se také hodil. Výsledné fotografie sklidily úspěch a Absolonová se náhle ocitla ve zcela novém světě. Z bývalé sportovkyně se stala vyhledávaná modelka. Po letech asketické dřiny ji obklopil lesk a vzrušení šoubyznysu – začala objevovat kouzlo večírků, přehlídek a slávy, jakou kdysi zažívala ve sportu.
Jednoho dne přišla Andrea za matkou s nejistým výrazem ve tváři. „Mami, nabídli mi natáčení pornofilmů. Co si myslíš? Mám to vzít?“ zeptala se a hned přiznala, že vlastně už kývla.
Maminka se dlouho nerozmýšlela. Po všem, čím její dcera prošla, měla pro její nečekané rozhodnutí překvapivé pochopení. Můžeš to zkusit, prožila sis dost a já se divím, že jsi to vydržela. Třeba ti to filmování pomůže vyrovnat se sama se sebou. I to chce kus odvahy, řekla tiše.
Andrein sportovní perfekcionismus se přelil do nové oblast – i k natáčení přistupovala jako k důležité práci. Byla dochvilná, precizní, každou „roli“ pečlivě prostudovala. Pod uměleckým jménem Lea De Mae natočila během pár let přes sto filmů pro dospělé a stala se hvězdou mezinárodní erotické scény.
Doma u Absolonových se o Andreině nové dráze příliš nemluvilo. Otec, kdysi hrdý na sportovní úspěchy své dcery, nesl její proměnu v pornohvězdu těžce a téma filmů bylo v rodině dlouho tabu. Matka však stála při ní a Andrea brzy našla podporu i u lidí mimo rodinu.
S rostoucími honoráři se vrhla do aktivit, které jí zvedaly adrenalin: začala skákat padákem a sjíždět divoké řeky. Při parašutistickém výcviku poznala svou první velkou lásku – parašutistického instruktora, se kterým vytvořila nerozlučný tandem na obloze i v životě.
Osud jako by však její příběh směřoval znovu k pádu. Při jednom z pozdějších společných seskoků smetl poryv větru Andreu i jejího partnera na trup letadla: ona utrpěla otřes mozku, on si zlomil klíční kost.
Po této nehodě se jejich cesty rozešly. Krátce nato vstoupil do Andreina života nový partner – profesionální hokejista. Jenže to už neúprosný osud odměřoval mladé a krásné ženě poslední měsíce života.
Začalo to nenápadně: úpornými bolestmi hlavy, které nechtěly ustoupit. Andrea je zpočátku přičítala dědičné migréně, která trápívala její maminku – ostatně i lékaři ji uklidňovali, že to zřejmě nic vážného nebude. Jenže bolesti se stupňovaly a přidávala se občasná ztráta rovnováhy.
Nakonec vyšetření na tomografu odhalilo šokující pravdu: v jejím mozku rostl nádor, a to děsivým tempem. V červenci 2004 stanovili lékaři diagnózu – agresivní zhoubný glioblastom.
Okamžitě podstoupila riskantní operaci. V srpnu 2004 profesor Vladimír Beneš v pražské nemocnici Na Bulovce několika hodinami náročné práce odstranil, co mohl. Po zákroku svitla jiskřička naděje – operace se zdařila, nádor zmizel. Jenže o pár dní později naděje pohasla.
Histologie potvrdila, že nádor je zhoubný a agresivní: glioblastom se mezitím stihl rozšířit do dalších částí mozku. Nikdo to sice neřekl nahlas, ale všem bylo jasné, že jde o rozsudek smrti.
Rodina i přátelé přesto spojili síly v zoufalé snaze udělat nemožné. Zjišťovali experimentální léčbu, sháněli speciální léky, obvolávali odborníky a prosili o pomoc po celém světě. Fanoušci a kolegové z branže mezitím v Praze založili sbírku na financování Andreiny léčby.
Naděje však ubývaly. Andrea trpěla čím dál nesnesitelnějšími bolestmi hlavy. Záhy už nebyla schopná vstát z lůžka – museli ji krmit po lžičkách a napájet po kapkách.
Její maminka ten pohled nevydržela; vyčerpáním se zhroutila a sama skončila v nemocnici o patro výš.
Přesto Andrea bojovala dál. Její odolné tělo a tvrdá vůle odmítaly předčasně podlehnout nemoci. Lékaře překvapilo, že i s tak devastující diagnózou dokázala žít výrazně déle, než předpovídaly statistiky.
Smrt nakonec zvítězila až 9. prosince 2004 – pouhé dva týdny předtím, než by Andrea Absolonová oslavila 28. narozeniny. Její utrpení skončilo a spolu s ním i životní příběh plný zvratů.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Andrea_Absolonová
https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-krimi/55411/zena-ktera-musela-umrit.html
https://www.lidovky.cz/kultura/film-jeji-telo-andrea-absolonova-skoky-do-vody-porno-natalie-cisarovska-natalia-germani.A231115_190847_ln_kultura_hma
https://denikalarm.cz/2023/12/zivot-je-kratky-a-osamely-jako-skok-z-desetimetrove-veze/
https://www.irozhlas.cz/kultura/film/jeji-telo-andrea-absolonova-natalie-cisarovska_2310140010_pj
