Článek
První měsíc v důchodu byl pro mě peklo. Po pětatřiceti letech v kanceláři, kde každý den měl svůj řád a smysl, jsem najednou nevěděla, co s časem. Cítila jsem se nepotřebná, neviditelná. Můj muž Mirek, taky čerstvý důchodce, to bral s klidem. Chodil na ryby, štípal dříví. Byl spokojený ve svém tichém, uspořádaném světě. A já nevěděla co dělat.
Abych se nějak zabavila, rozhodla jsem se pustit do generálního úklidu naší chaty. To místo bylo trochu jako muzeum našeho života. Desítky let staré haraburdí, které nikdo neměl sílu vyhodit. Jednoho deštivého odpoledne jsem se odhodlala vylézt na půdu. Pod hromadou starých dek jsem narazila na malou, dřevěnou truhličku. Byla zamčená, ale klíček ležel kupodivu hned vedle.
Otevřela jsem ji. Uvnitř byla úhledně srovnaná hromádka dopisů, svázaná provázkem. Bylo to Mirkovo písmo. Usmála jsem se. Čekala jsem, že najdu jeho staré dopisy, které psal mně. Z doby, kdy jsme spolu začínali chodit. Zvědavě jsem rozvázala provázek a vytáhla první list.
Oslovení mě zarazilo. „Ahoj Pavle,“ stálo na zažloutlém papíře. Pavel byl Mirkův nejlepší kamarád z mládí. Zemřel při autonehodě, když jim oběma bylo sotva pětadvacet. Věděla jsem, že to Mirka hluboce zasáhlo, ale nikdy o tom moc nemluvil.
Četla jsem dál. A s každým slovem jsem se propadala do života muže, kterého jsem vůbec neznala.
„Dneska jsem požádal Kláru o ruku. Řekla ano. Je to skvělá holka, Pavle. Hodná, spolehlivá. Vím, že by se ti líbila. Ale není to jako s tebou. S nikým to není jako s tebou. Pamatuješ, jak jsme seděli na té louce za vsí a malovali? Jen ty jsi věděl, co pro mě ty barvy znamenají. Klára si myslí, že je to jen koníček.“
Ten dopis byl datovaný týden po našich zásnubách. Byly tam další. Desítky dopisů, psané v průběhu třiceti let. Vždy adresované mrtvému kamarádovi. Byla to Mirkova soukromá zpovědnice. Psal mu, když se nám narodily děti. Psal mu, když povýšil v práci. Psal mu, když mu bylo smutno.
Seděla jsem na zaprášené půdě, svírala v ruce ty dopisy a plakala jsem. Neplakala jsem nad zradou. Plakala jsem nad tím tichým, celoživotním smutkem mého muže. Ten spolehlivý, praktický inženýr, se kterým jsem žila, byl ve skutečnosti umělec, který obětoval svou vášeň pro zajištění rodiny. A já, jeho nejbližší člověk, jsem o tom neměla ani tušení.
Sešla jsem dolů. Mirek zrovna vcházel do chaty, mokrý od deště. V ruce jsem držela tu krabici.
„Našla jsem něco na půdě,“ řekla jsem tiše. Nemusela jsem říkat víc. Podíval se na krabici a já jsem viděla, jak se mu z tváře vytratila všechna barva. V jeho očích byla panika a stud.
„Mirku, proč jsi mi nikdy neřekl?“ zeptala jsem se, hlas se mi třásl. „Proč jsi mi neřekl, že jsi chtěl být malíř? Že jsi nešťastný?“
Dlouho mlčel. Pak se na mě podíval a v jeho pohledu byla všechna tíha těch uplynulých let. „A jak jsem ti to měl říct, Kláro? Chtěl jsem být dobrý manžel a táta. A dobrý táta si nestěžuje. Prostě dělá to, co se musí.“
V jeho slovech nebyla výčitka. Jen tichá, hořká rezignace. V tu chvíli jsem pochopila, že náš život, tak klidný a bezpečný, byl postavený na obrovské oběti, o které jsem nevěděla. Jeho tichost nebyla spokojenost, ale pohřbený sen.
Člověk si myslí, že po třiceti letech zná toho druhého jako své boty, ale někdy zjistíte, že celou dobu chodil v botách, které ho nesnesitelně tlačily. A ta největší láska někdy není v tom, co si denně říkáte, ale v tom co uděláte pro ostatní a ne pro sebe.
