Článek
Narodila jsem se do malé rodiny, v níž babička Božena hrála spíš okrajovou roli. Všichni kolem tvrdili, že mám být šťastná, protože prý je rodina nade vše, ale já si to nikdy tak úplně nemyslela. Od dětství jsem slýchala, jak jiní vyprávějí o babičkách, které pekly koláče a vodily je do parku krmit kachny. Jenže když já prosila Boženu, jestli bychom někam nezašly, vždycky měla něco lepšího na práci.
Pamatuju si tu situaci, kdy byla máma nemocná a zoufale sháněla někoho, kdo by se o mě postaral aspoň pár dní. Babička Božena přislíbila, že nás „snad příště“ navštíví, ale teď prý musí jet k novému kadeřníkovi, objednávka se už prý nedá zrušit. Další den jí poslala stručnou zprávu: „Je mi líto, ale nemůžu, mám moc vyřizování ve městě.“ Konec. Byla jsem tehdy ještě malá a nedokázala pochopit, proč zrovna babička, o které kamarádi básnili, jak je opečovává, si na mě ani nevzpomene.
Po letech to bylo stále stejné. Božena se skoro neukazovala, dárky ke mně doputovaly často pozdě a mnohdy působily, jako kdyby je pořídila narychlo na benzínce. Nikdy se nezeptala, jak mi jde škola nebo zda mám nějaké sny. Když jsem se pak stala teenagerkou, už jsem vlastně ani nečekala, že by babička měla jakýkoli zájem – to slovo „babička“ už pro mě nemělo žádnou vřelost.
Dlouho jsem se s tím vnitřně prala. Záviděla jsem spolužačkám, které se po škole těšily k babičkám na oběd, nebo vyrážely s nimi na chatu. Když jsem se mámy ptala, proč moje babička nemá nikdy čas, máma jen pokrčila rameny a tiše poznamenala, že Božena vždycky žila hlavně sama pro sebe a pro vlastní pohodlí.
Teď, když je babička stará a potřebuje pomoc – nákupy, vyzvedávání léků, doprovod k lékaři – najednou se jí náramně hodím. Když jsem poprvé slyšela: „Adélko, nemohla bys mi donést léky? Potřebuju toho tolik a nikdo jiný nemá čas…“zůstala jsem ohromeně stát. Nevzpomínám si, že by slovo „Adélko“ kdy dřív zaznělo. Najednou ke mně mluví jako k oblíbené vnučce, kterou vídá celé roky.
Jenže jak se najednou tvářit, že je mezi námi nějaké vzácné pouto, když ve skutečnosti chybělo odjakživa? Kamarádka mi řekla, že prý bych měla být lepší než ona a podat pomocnou ruku, zapomenout na dřívější křivdy. Ale jak se v sobě přinutit pomoct člověku, který ve mně vzbuzoval jen prázdno?
Další známí mě viní, že jsem necitlivá, že nemám úctu ke stáří. Nikdo už si nepamatuje, jak jsem celé dětství po babičce toužila, zatímco ona se věnovala svým zálibám. „Je to přece krev, rodina!“ naléhají. Jenže slovo „rodina“ mi nezaručilo, že bych kdy pro ni znamenala víc než nechtěnou přítěž.
Doma mám teď na stole dopis, který mi babička s roztřesenou rukou napsala. Prosí, abych jí odpustila a naučila se ji mít ráda, teď když je odkázaná na cizí pomoc. Z tónu cítím zoufalství, ale zároveň mi dojde, že to je poprvé, co se mnou otevřeně komunikuje. Mám se přinutit ke vstřícnosti, nebo zůstat věrná pravdě, že ona o mě taky nestála?
Přiznávám, uvnitř mě to hrozně cloumá. Nejsem stroj, cítím určitou lítost, ale zároveň převažuje pocit zrady a nedostatku citů. Přemýšlím, jestli existuje nějaký kompromis: třeba pomoct jí s nezbytnostmi, ale odmítnout falešně předstírat, že jsme si najednou blízké. Možná to je jediné řešení, abych se sama necítila jako pokrytec.
Možná se tím nikdy nenapraví ta díra, co mám v sobě od dětství. Možná se už nikdy nenaučím říkat slovo „babi“ s dojetím a úsměvem. Člověk nezapomene na léta lhostejnosti jen proto, že se to teď někomu hodí.
Každopádně mi to otevřelo oči – rodina není kouzelné slovo, které automaticky vytváří lásku a oddanost. O vztah se musí pečovat. Pokud to roky nikdo nedělal, sotva to napraví pár vět pronesených, když člověka dožene stáří a nemohoucnost.
