Článek
Dům pořád voněl po mamince. Jemný závan levandule a naftalínu se teď mísil s pachem prachu a vlhka. Já i Eva jsme se uvnitř pohybovaly jako dvě cizí ženy. Promluvily jsme jen, když to bylo nezbytné, a každá věta byla napjatá.
„Chceš tu komodu?“
„Ne, nech si ji. Stejně ladí k tvému nóbl stylu.“
Pasivní agrese byla náš společný jazyk.
Tak to bylo vždy. Já – ta „chytrá“ a „ambiciózní“, co odjela studovat do města. Eva – „praktická“, která zůstala poblíž rodičů. V mých očích byla zatrpklá a závistivá, v jejích jsem byla sobecká a lhostejná. Při dělení majetku se zdálo, že se její údajná hrabivost jen potvrzuje. Hádala se o každou korunu, o každou vázu – a já ji za to nenáviděla.
Když jsme vyklízely matčinu skříň, narazily jsme na malou dřevěnou krabičku. Mezi fotografiemi a starými brožemi ležela obálka s nápisem: „Mým holčičkám“.
Poprvé toho dne jsme sdílely společnou emoci – zvědavý a bolestný stisk v hrudi. Usadily jsme se na staré posteli, každá na jednom konci, a já začala číst nahlas.
Nejprve něžná slova o maminčině lásce. A pak odstavec, jenž mi obrátil celý svět.
„Silvinko moje,“ stálo tam, „vím, že se na Evu celá léta hněváš, že ti tenkrát nepůjčila peníze na studijní pobyt v Anglii. Věřila jsi, že ti závidí a nechce, abys uspěla. Musím ti však prozradit pravdu, kterou mi nařídila, ať si nechám pro sebe.“
Vzhlédla jsem na Evu. Seděla nehnutě, tvář strnulou, oči upřené z okna.
„V tom roce mi diagnostikovali rakovinu. Léčba, kterou jsem potřebovala, byla drahá a pojišťovna ji nehradila. Otec byl zoufalý. A Eva – aniž bys to věděla – prodala babiččin pozemek, který si schovávala na vlastní bydlení, a všechny peníze věnovala na mou léčbu. Zakázala mi o tom mluvit: nechtěla, abys z obav opustila svůj sen. Raději snášela tvůj hněv, než aby ti přidala starosti.“
Dopis mi vypadl z ruky. Vzduch ztěžknul natolik, že se nedal dýchat. Všechna léta, všechen vztek – ta pachuť, kterou jsem nosila v sobě, byla postavená na oběti, již měla Eva navždy skrýt.
Na její tváři se blýskla jediná slza.
„Proč?“ vydechla jsem. „Proč jsi mlčela?“
Podívala se na mě s bolestí, jakou jsem u ní nikdy neviděla.
„A co jsem ti měla říct, Silvie? ‚Nejezdi, máma možná umře a nemáme peníze?‘ Byla jsi tak nadšená… Bylo snazší nechat tě myslet si, že jsem ta zlá.“
Tahle věta v sobě nesla všechny roky ticha i jedovatých poznámek. Nebyla v nich nenávist, ale obranná zeď. Její způsob, jak unést, že se vzdala všeho a ještě za to sklidila můj celoživotní hněv.
Najednou se dohady o nábytek zdály směšně malicherné. Vstala jsem a udělala k ní pár kroků – slovo promiň však znělo zoufale nedostatečně. Jen jsme tam stály, dvě sestry, které se ve skutečnosti neznaly. Přede mnou teď stála žena, jež beze slova nesla břemeno, o němž jsem neměla tušení.
Neobjaly jsme se ani nebrečely spolu. Mezi námi bylo příliš mnoho zlé minulosti a příliš málo času. Ale něco se pohnulo: nenávist se rozplynula a zůstala jen prázdná, dunivá ozvěna smutku nad tím, co mohlo být.
