Článek
Když jsem po šedesátce přišla o stálé zaměstnání v knihovně v severních Čechách, s úsporami to moc slavné nebylo. Potřebovala jsem si někde přivydělat, abych si mohla dovolit občas zajít na oběd do restaurace a odkládat si něco malého stranou. Kolegyně, se kterou jsem dříve pracovala, mi vyprávěla, jak skvěle vydělává při přebalování zboží v Německu. To mi připadalo moc složité – nemám auto ani dost energie na cestování.
Přesto mi ta myšlenka nedala spát, a tak jsem obejšla několik obchodních domů v našem městě. „Doplňování zboží, bude to v pohodě,“ přesvědčovala jsem sama sebe. Neměla jsem ponětí, do jakého světa se pouštím, když jsem podepsala smlouvu na brigádu přes noc. Trochu mě zaskočilo, že směny začínají v jedenáct večer. Ale říkala jsem si: „Holka, přece se nepotrháš. Vydržíš pár hodin dvakrát třikrát týdně, to zvládneš.“
První noc přišla rychlá sprcha. Přešla jsem zadním vchodem a měla pocit, že jsem se ocitla na úplně jiné planetě. Nějaká odbarvená blondýna – mohla by být ve věku mé vnučky – se na mě dívala, jako bych jí dlužila peníze. „Já jsem vedoucí směny, Klára. Budu tě tu mít na starosti,“ řekla chladně, když jsem se snažila zdvořile představit. Později jsem se dozvěděla, že je jí něco kolem pětatřiceti. Bez ohledu na to, že bych mohla být její matka, rovnou mi tykala. „Tady se maká, babčo,“ pronesla s ironickým úsměvem, když mi ukazovala naskládané palety v rohu skladu.
Pomyslela jsem si, že tohle bude test, jestli to hned nevzdám. Dostala jsem přiděleno oddělení konzerv a zavařenin, a tak jsem se půl noci vláčela se sklenicemi okurek a sterilovaného zelí. Bolela mě záda, klepaly se mi ruce, ale držela jsem se. Cestou na toaletu jsem za regálem slyšela, jak někdo polohlasně říká: „No, dali nám sem lazara, to bude sranda.“ Zjevně mluvili o mně. Měnilo se to v nepříjemný pocit, že tu jsem pro mladší ročníky jen k smíchu.
Zvláštní bylo, že dvě jiné dívky, obě okolo dvaceti let, se chovaly o něco vstřícněji. Jejich šéfka Klára se uprostřed směny rozhodla, že si ze mě udělá srandu: „Paní, to je demanding, musíte umět s regálem a zbožím.“ Připomněla jsem jí, že angličtinu docela zvládám, a neopomněla lehce rýpnout do jejího odbarveného přelivu: „Zkuste si taky udělat facelift, třeba byste byla milejší.“ Dvě kolegyně vyprskly smíchy a Klára se jen zatvářila dotčeně. Nevěděla jsem, jestli jsem to nepřehnala, ale v té chvíli jsem byla tak naštvaná, že jsem to chtěla říct na plná ústa.
První směna se vlekla, a když jsem ráno v pět odcházela, bolelo mě celé tělo. Spát jsem šla totálně vyčerpaná a říkala si, jestli mi to stojí za ten posměch. Nicméně jsem byla zvědavá, jestli se situace ustálí. Přes víkend mě čekaly další noční. Vyšla jsem z domova dřív, abych náhodou nepřišla o minutu pozdě. Před služebním vchodem jsem našla v mikině schoulenou Nikolu, jednu z těch dvou mladých brigádnic. „Dobrý večer, paní Lído… můžu vám tak říkat?“ Přikývla jsem.
Nikola mi pak svěřila, že by ráda někam na vysokou, jenže tápe v angličtině. „Mohla byste mě doučovat? Viděla jsem, že tu řeč umíte,“ vypálila na mě s rozzářenýma očima. Přikývla jsem. V duchu mi blesklo, že by mě k tomu doplňování zboží mohlo těšit, když někomu pomůžu v něčem, co mám ráda.
Další týdny se naplnily stereotypem nočních, ale s jedním příjemným bonusem: Nikola ke mně začala chodit na odpolední doučování angličtiny. Díky ní jsem se v práci už necítila tak ztracená a samotáři. Dokonce se mě občas zastala i před Klárou, která se ke mně dál chovala pohrdavě. „Kdybych byla její matka, taky by se takhle tvářila?“ říkala jsem si. Asi těžko.
Dopadlo to tak, že jsem brigádu ukončila během prosince. Vydržela jsem to hlavně proto, že mě motivovalo to doučování Nikoly. Ona se zlepšila neskutečně rychle, a pak si o mně řekli další její známí. Dozvěděli se, že prý „ta paní je bývalá knihovnice a učitelka, a navíc angličtinu ovládá perfektně“. Začala jsem mít tolik zájemců o kurzy, že jsem si mohla s klidem nechat noční na expedici zboží jen jednou týdně. A po Novém roce jsem s tím sekla úplně.
Teď sedím doma ve svém teplém pokojíku, plánuji lekce a dojímají mě vděčné úsměvy mladých lidí, kteří mají starosti s jazykem. „Je to lepší, než tahat palety a poslouchat posměšky,“ říkám si pokaždé, když se otevře učebnice. Už mě neláká se někde dřít fyzicky, navíc mi je mnohem příjemnější poznat studenty, kteří mají radost z každého posunu.
Nakonec jsem za tu brigádu i ráda. Bez té vyčerpávající zkušenosti bych nezjistila, že mám stále co nabídnout, a to mě činí mnohem šťastnější, než pár stokorun navíc.
