Bud Spencer: Při porodu vážil 6 kilo, plaval na olympiádě a získal 12 patentů. Hercem se stal omylem

Poslední říjnový den roku 1929 se v Neapoli narodil chlapec s neobvyklými proporcemi: vážil šest kilogramů a měřil 58 centimetrů. Rodiče mu dali jméno Carlo. Příjmení Pedersoli zdědil po otci, bohatém průmyslníkovi. Malý Carlo jako by od narození pospíchal dopředu – měl fenomenální paměť a ve škole přeskočil několik ročníků.

Už v patnácti letech získal maturitu s vyznamenáním a stal se jedním z nejmladších studentů univerzity v Itálii. Akademickou dráhu zahájil studiem chemie, ale jeho srdce v té době patřilo jinému živlu: vodě.

Od dětství totiž vynikal v plavání. V sedmi letech poprvé skočil do bazénu a do puberty už porážel výrazně starší soupeře. V devatenácti letech se stal mistrem Itálie v plaveckém sprintu na 100 metrů volným stylem a během následujících let posbíral celkem 11 zlatých medailí na italských šampionátech.

Jako první Ital v historii zaplaval stovku pod jednu minutu – 19. září 1950 dosáhl času 59,5 sekundy. Dvakrát reprezentoval svou zemi na Olympijských hrách – v Helsinkách 1952 a Melbourne 1956 se probojoval do semifinále závodu na 100 m volným stylem.

A nejen to: ve vodním pólu vybojoval zlato na Středomořských hrách 1955 a jako člen italského týmu přispěl k triumfům na olympiádách v Londýně 1948 a Římě 1960. V bazénu byl Carlo Pedersoli hvězdou dávno předtím, než se zrodil Bud Spencer.

Silný byl jako lev, ale nezapřel v sobě ani bonvivána. Miloval dobré jídlo a kouřil jednu cigaretu od druhé. Zpočátku to nevadilo – jeho tělo bylo mládím nezničitelné. Svaly nabývaly na objemu, hruď se pnula. V plaveckých závodech vítězil jeden za druhým.

Jenže postupem času ho intenzivní trénink začal vyčerpávat. Carlo neměl rád dřinu pro dřinu, chyběla mu lehkost radosti. O to víc se věnoval radovánkám – vyhlášené italské kuchyni a nočnímu životu. Z původně atletické postavy 1,93 m vyrostl statný muž s váhou přes 100 kg, v nejlepších letech až kolem 125 kg.

Na konci roku 1956, krátce po svých druhých olympijských hrách, už cítil, že takhle dál nemůže. Tělo vypovědělo službu. Na jaře 1957, ve věku pouhých 27 let, oznámil Carlo Pedersoli konec vrcholové sportovní kariéry.

Co teď? Předčasně odešel ze závodních bazénů, přerušil studium práv, a přesto měl pocit, že se teprve nadechuje k opravdovému životu. Nechtěl se stát dalším unaveným sportovcem, který vzpomíná na zašlou slávu. Rozhodl se najít sám sebe – zjistit, co dovede. Odmítnout lehkou cestu, jakou mu nabízela rodinná továrna nebo advokacie. Místo toho vzal do ruky sekeru a vydal se za oceán.

Byl rok 1957 a Carlo Pedersoli utíkal do divočiny. Stejně jako kdysi jeho rodiče, i on zamířil do Ameriky – konkrétně do Jižní. Už jednou tam s rodinou pobýval: těsně po válce se Pedersoliovi uchýlili do Brazílie, aby unikli bídě poválečné Evropy. Tehdy mladý Carlo pracoval jako montážní dělník v Recife a v Rio de Janeiru, naučil se plynně portugalsky a zamiloval se do brazilské hudby.

Po dvou letech se s rodiči vrátil do Itálie. Teď, o deset let později, se do Jižní Ameriky vydal znovu – tentokrát sám a s cílem okusit tvrdý život vlastním přičiněním.

Ve Venezuele nastoupil jako předák na stavbě Panamerické dálnice vedoucí neprostupnou džunglí. Místo potlesku fanoušků ho čekal křik dělníků a písek v očích. Místo pohodlí sportovní hvězdy spal pod širákem. Po čase přesedlal – stal se dřevorubcem v amazonských pralesích a potom prodával auta v Caracasu.

Na vlastní kůži zakusil dřinu, nekomfort, samotu. Přepadaly ho ale i pochybnosti: Je tohle opravdu ta pravá cesta? Každou noc usínal s myšlenkami na rodnou Itálii a na jednu konkrétní dívku, která tam na něj čekala.

Tou dívkou byla Maria Amato, jeho dlouholetá láska. Po necelých dvou letech neklidného putování si Carlo uvědomil, že skutečnou odvahu prokázal – obstál sám za sebe. A že teď nadešel čas vrátit se domů. Vrátil se tedy do Říma, kde na něj čekalo nejen milované děvče, ale také nové začátky. Psal se rok 1959.

Domov ho přivítal s otevřenou náručí. Hned po návratu do Itálie se oženil – vzal si svoji Marii Amato, dceru významného filmového producenta. Carlo měl tehdy 30 let a před sebou zcela obyčejný, ale pro něj vzácný sen: chtěl uživit rodinu poctivou prací a zůstat přitom v pozadí.

S Marií brzy přivedli na svět syna Giuseppeho (1961) a dceru Cristianu (1962). Rodina pro něj byla vším; Bud Spencer se sice proslaví rolemi drsných ranařů, ale Carlo Pedersoli byl v hloubi duše dobrosrdečný rodinný typ.

Usadil se, dokončil přerušená studia a získal doktorát práv – titul, který mu v budoucnu skoro nikdo nebude věřit. Místo advokacie ho však lákala hudba. Už v mládí hrával na klavír, kytaru i saxofon a miloval jazz.

Nyní tu vášeň zúročil: podepsal smlouvu s vydavatelstvím RCA a v letech 1960–64 skládal písničky – od neapolských lidových melodií po moderní pop. Občas si sám zazpíval; jeho hlas lze slyšet i v několika pozdějších filmech, kde vystupuje. Když nepsal hudbu, tak psal scénáře dokumentárních filmů.

Založil si malou produkční společnost zaměřenou na dokumenty a reklamy pro televizi. Se slavnou kinematografií měl sice rodinu, ale stále se držel stranou. Herectví? Do toho se nehrnul, ačkoliv už určité zkušenosti měl.

Poprvé stál před kamerou už během plavecké kariéry – v roce 1951 si coby urostlý mladík zahrál bezvýznamnou roličku římského legionáře v hollywoodském velkofilmu Quo Vadis. Později se mihl ještě v několika filmech, ale byly to jen epizodní role. Nabídek z filmového světa přitom chodilo dost – charismatického Itala vysokého skoro dva metry s hlubokým hlasem si filmaři pamatovali.

Carlo však všechny nabídky tvrdošíjně odmítal. Jeho tchán, producent Giuseppe Amato, ho opakovaně přemlouval, aby zkusil hereckou dráhu. Marně. Carlo Pedersoli nestál o pozlátko slávy ani o život filmové hvězdy. Byl spokojený jako skladatel, scénárista, táta od rodiny.

Osud však měl jiné plány. V roce 1967 zaklepal na dveře Pedersoliových rodinný známý – režisér Giuseppe Colizzi. Potřeboval obsadit novinku zvanou Bůh odpouští, já ne! – akční western z divokého Západu – a chyběl mu někdo pořádně velký do jedné z hlavních rolí. Colizzi dobře věděl, koho žádat.

Carlo nejprve rezolutně odmítl – nestál o účinkování v dalším laciném westernu. Jenže Colizzi se nehodlal vzdát. Přesvědčoval Carla znovu a znovu, dokonce zapojil i Marii, která manžela nakonec zlomila. Padlo rozhodnutí: Carlo Pedersoli to zkusí ještě jednou před kamerou. Ale jen pod podmínkou, že tohle bude první a poslední film.

Když Carlo souhlasil, v koutku duše se pořád styděl – co když tím zlehčuje všeho, čeho dosud dosáhl? Italské (špagetové) westerny tou dobou byly na ústupu a měly punc brakové zábavy. Proto Pedersoli udělal něco zvláštního: nechal si narůst dlouhý plnovous, aby ho náhodou někdo známý nepoznal a aby si nepoškodil pověst seriózního člověka.

Dokonce mu bylo doporučeno zvolit si cize znějící umělecký pseudonym – pro mezinárodní trh. Carlo se tomu zasmál a vymyslel žertovnou kombinaci: Bud (podle svého oblíbeného piva Budweiser) a Spencer (podle herce Spencera Tracyho). Bud Spencer byl na světě – a Carlo Pedersoli se tím stal navždy neviditelným.

Film Bůh odpouští, já ne! vtrhl do kin v roce 1967 a k Pedersoliho překvapení měl úspěch. Italské publikum zbožňovalo neohrabaného vousáče, který pěstmi rozséval spravedlnost, a po boku urostlého „krasavce“ s modrýma očima vznikla dokonalá dvojice. Tím druhým byl mladý herec Mario Girotti, jenž si pro western zvolil pseudonym Terence Hill.

Mezi oběma muži to zajiskřilo nečekaným způsobem – na plátně i v soukromí se z nich stali přátelé na život a na smrt. „Jsme jako bratři. Občas se jako správní sourozenci neshodneme, ale víme, že se vždy můžeme jeden na druhého spolehnout,“ řekl Bud Spencer o deset let mladšímu Terenci Hillovi.

První film odstartoval lavinu. Najednou všichni chtěli Buda Spencera. Colizzi s ním a Hillem natočil další dvě pokračování drsné westernové trilogie (Trumfové eso a Kopec bot). V roce 1970 přišel průlom: parodický western Pravá a levá ruka ďábla (They Call Me Trinity) se stal trhákem po celém světě.

Bud Spencer – ten zamlklý, mrzutý kolos s ohromnou silou, ale zlatým srdcem – se rázem zapsal do dějin popkultury. Následovalo dlouhé období slávy a neutuchající fanouškovské lásky. Spencer a Hill společně natočili celkem 18 filmů, většinou komediálních rvaček zasazených do westernů či akčních příběhů. Jejich jména se stala legendou v Evropě, Asii i Latinské Americe.

Každý film měl podobný recept: dva nerozluční chlapi proti přesile padouchů, spousta ran pěstí a nakonec spravedlnost a přátelství vítězí. Publikum to milovalo – rodiny s dětmi se smály, kina tleskala. Bud Spencer se stal synonymem dobrosrdečného siláka.

Jeho postava byla neporazitelná, ale nikdy ne krutá; používal humor a legendární „fackovačky“ místo skutečného násilí. Byl to hrdina z lidu – jednoduchý muž, na kterého si žádný gauner netroufne.

Jenže zatímco filmový Bud rozdával rány, Carlo Pedersoli v nitru trpěl. Stále totiž platilo to, co si řekl na počátku: hercem se stát nechtěl. Masivní popularita ho sice těšila – kdo by pohrdl láskou milionů diváků? –, ale zároveň ho uzamkla do zlaté klece.

Svět ho začal vnímat jen jako rozesmátého bijce z laciných akčních komedií. Na jeho minulost a schopnosti se zapomnělo. Kdo by věřil, že ten zarostlý chlapík v šortkách a vytahané košili má doktorát z práva a plynně hovoří několika jazyky? Že je to bývalý olympionik, intelektuál se zájmem o literaturu?

Kritika ho přehlížela. Pro seriózní filmové kruhy byl Spencer jen komediant pro masy, nehodný uměleckých cen. Zprvu mu to bylo jedno – stejně nikdy nechtěl být v jejich společnosti. Ale s přibývajícími roky začal Carlo Pedersoli pociťovat, že mu něco chybí. Jeho duše renesančního člověka strádala.

Během 70. a 80. let zkusil hrát i v několika vážnějších filmech bez Hillovy účasti (např. kriminální série Inspektor Flatfoot, či dokonce role podvodníka a tanečníka ve filmu Charleston). Kritické uznání však nepřišlo – diváci chtěli hlavně další dobrodružství s Terencem. Bud Spencer zastiňoval Carla Pedersoliho čím dál tím víc. A to i v osobním životě.

Přátelství Spencera a Hilla bylo pro oba herce požehnáním, ale v jednom ohledu se stalo prokletím: zasáhlo do Budova manželství. Budova žena Maria totiž Terence Hilla nemohla vystát. Se smutkem přihlížela, jak její muž tráví víc času na place a na společných nočních tazích s parťákem, než doma s rodinou.

Žárlila. Vyčítala Budovi, že upřednostňuje kamaráda, a dokonce prosila Hilla, ať nechá jejího muže na pokoji. Veřejnost o tom tehdy nic netušila – Bud Spencer se na plátně smál a vypadalo to, že prožívá idylický život slavného herce. Za zavřenými dveřmi však jeho rodina trpěla napětím.

Maria později přiznala, že se cítila bezmocná: „Nebyla jsem toho fanouškem. Bud se nechal snadno zviklat a Terence… když jsem na něj zatlačila, dokázal vytáhnout sto a jeden důvod, proč se pletu a Bud by měl jít s ním. Tak jsem je nechala dělat, co je baví,“ popsala se hořkostí. Naštěstí si Terence Hill časem uvědomil, co se děje, a sám zvolnil – omezil noční radovánky a vrátil Buda rodině.

Maria nakonec svému muži odpustila a Bud jí zůstal věrný po celý život. Přátelství s Hillem vydrželo až do konce; i když jejich poslední společný film Průseráři natočili v roce 1994, zůstali v kontaktu a nazývali jeden druhého bratrem. Když Bud Spencer roku 2016 zemřel, Terence Hill na pohřbu dojatě pronesl: „Nikdy jsme se nehádali.“

Na přelomu 80. a 90. let se Bud Spencer postupně stáhl z kin a přesunul se do televize. Herecké řemeslo pro něj vždy bylo spíš prací než posláním, a tak bez velkých řečí pověsil filmové rukavice na hřebík. Do důchodu odešel v roce 2009 ve věku 80 let. Ale jak už se stalo pravidlem, Carlo Pedersoli tím rozhodně nehodlal zahálet – naopak otevřel zcela novou kapitolu svého života.

Jednou z nich byla jeho letecká vášeň. Během natáčení filmu Dva machři mezi nebem a peklem (1972), kde Bud a Terence hráli piloty v Kolumbii, Spencer propadl kouzlu létání. Získal pilotní licenci na letadla i helikoptéry a létal dalších 35 let po světě – nalétal přes 2 000 hodin jako kapitán letounů a 500 hodin ve vrtulníku.

Dokonce si založil vlastní leteckou společnost Mistral Air (1984), specializovanou na leteckou dopravu a zpočátku i poutní charterové lety, kterou později výhodně prodal. S očima upřenýma v oblacích nacházel Carlo podobný pocit svobody, jaký míval kdysi v bazénu – ve vzduchu byl sám sebou, zvědavý dobrodruh poznávající svět z výšky.

Další skrytou kapitolou jeho života byla tvořivost a vynálezy. Málokdo tušil, že Bud Spencer byl také nadšený vynálezce s patentní listinou. Za svůj život si registroval dvanáct patentů! Ke všem ho přivedla zvídavost a smysl pro nápadité praktické vychytávky.

Například si nechal patentovat speciální kartáček na zuby na jedno použití– v jeho duté rukojeti už byla integrovaná zubní pasta. Pro pohodlí starších vymyslel vycházkovou hůl s rozkládacím sedátkem a stolečkem, aby si chodci mohli kdykoli odpočinout.

A pro pobavení dětí sestrojil elektrickou hračku myš na dálkové ovládání. Tyhle neobvyklé nápady byly daleko od filmové slávy, ale Carlovi dělaly radost. Připomínaly mu, že je víc než jen herec. Že je multitalentovaný člověk, který se nezastaví před ničím – ani před politikou.

Ano, dokonce si zkusil i politickou kariéru. V roce 2005 prohlásil: „V životě jsem dělal už prakticky všechno. Jsou jen tři profese, které jsem si nevyzkoušel – baletka, žokej a politik.“ A protože baletku ani žokeje z pochopitelných důvodů dělat nemohl, rozhodl se kandidovat jako nezávislý za stranu Forza Italia do regionální rady v Laziu.

Média ho ale nebrala vážně – kdekdo se posmíval fenoménu „politika jako showbyznys“. Volby nakonec prohrál. Italové, zdá se, nestáli o herce v politice.

V pokročilém věku se Carlo, někdejší premiant s duší myslitele, rozhodl sepsat svůj životní příběh. V roce 2010 vydal první díl autobiografie Já, Bud Spencer (italsky Altrimenti mi arrabbio, podle názvu jednoho ze svých filmů). Kniha se okamžitě stala bestsellerem.

Následovala druhá část pamětí (2012) a nakonec třetí kniha, která vyšla k jeho 85. narozeninám v roce 2014. Tahle poslední publikace byla zvláštní: Bud Spencer v ní s nadhledem filozofoval o jídle a životě – líčil svá trápení s dietami i rozhovory s velkými mysliteli dějin, to vše s humorem a moudrostí člověka, který už ledacos zažil.

V předmluvě ke knize pronesl Bud (tehdy už spíš Carlo) slova plná smíření: „Teď, když moje tělo stárne a už neposlouchá svou osmadvacetiletou mysl, vracím se ke své věčné lásce, filozofii…“. Ve vysokém věku se tak symbolicky znovu shledal s mladým mužem, kterým kdysi byl – s Carlo Pedersolim, chytrým klukem s vášní pro vědění. Dne 27. června 2016 se v Římě jeho život uzavřel.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Bud_Spencer

https://www.dotyk.cz/magazin/bud-spencer-1/

https://www.tvguru.cz/bud-spencer-kvuli-pratelstvi-s-terencem-hillem-trpel-jeho-manzelka-ho-nesnasela/

https://www.super.cz/clanek/televize-bud-spencer-byl-hercem-plaveckym-sampionem-skladatelem-i-drevorubcem-ve-filmu-charleston-zazaril-jako-tanecnik-1512723

https://en.budspencerofficial.com/index.php?sel=carloPedersoli

https://www.olympics.com/en/news/blast-from-the-past-bud-spencer-a-star-in-and-out-of-the-water

https://www.dw.com/en/farewell-bud-spencer-an-italian-actor-with-many-talents/g-19361304